Reklamovat tenhle život

Polská prozaička Dorota Masłowská si u nás – stejně jako v Polsku – udělala jméno hned svou prvotinou, románem Červená a bílá (Wojna polsko­ruska pod flagą biało­czerwoną, 2002; česky 2004). Zaujala zejména autorčina jazyková vynalézavost (díky jejímu skvostnému převedení si zase udělala mezi polonisty jméno naše dnes už přední překladatelka z polštiny Barbora Gregorová), kterou zmiňují rovněž recenzenti jejích dalších knih.

Emy Bovaryové 21. století

Často se tvrdí, že hlavním hrdinou knih Doroty Masłowské je jazyk. Snad by se dalo říct, že kvůli silně stylizovanému jazyku autorčiny knihy vznikají; jazyk vyvolává ­nápady, dokresluje jednotlivé postavy, ilustruje jejich chování, jednání a myšlení. Samotný děj románů potom není tak podstatný: důležité je, jak je podaný. V nářečí, specifických výrazech, slangu a argotu se může skrývat příběh, který by sám o sobě vydal na sto padesát stran. Totéž platí o autorčině nejnovější knize Zabila jsem naše kočky, drahá. Masłowská podrobuje nemilosrdné kritice řeč i uvažování mladší střední generace. Třicátníci jsou dle ní v zajetí mediální masáže (přímo ikonickým falešným nepřítelem je časopis Yogalife), toho „co se má“, příruček na lepší život, psychotestů, nejrůznějších kurzů, trendů, slev a vyčtené „moudrosti“. Hlavní postavy, jakési Emy Bovaryové jednadvacátého století, vědí, že Facebook je škodlivý nesmysl, přesto jej využívají, podobně jako se ládují křidélky z BBQueen Grillu a posléze ostošest hubnou ve fitku.

Velkým tématem knihy je tudíž pokrytectví, které dokonce prolíná do roviny vyprávění, a to ve figuře „nálepkového vyprávění“. Autorka nechává své hrdiny poukazovat (s notnou dávkou humoru hraničícího s posměchem) na zdánlivé banality či drobnosti vyhrocené ad absurdum, které podobně jako třeba v karikatuře poukazují na celek a kdesi ve spodním proudu jej hodnotí: „vítr od něj zavanul vůni Tide 1 + 1 s bělidlem bez chlóru“, „mohly tak žvanit do večera, kdy se vyčerpané, s kelímky kávy bez kofeinu s nízkotučným mlékem a taškami plnými nákupů loučily u metra“, „jen ať vztáhne ruku na tu sladkou symbiózu, na tu idylickou programovou jednotu vonící pudrem a žvýkačkou Orbit“.

Humor Doroty Masłowské – umocněn sklonem ke kritice (přesněji protestu a ještě přesněji drzosti: proti čemu ale autorka ve svých knihách protestuje, proti všemu a všem?) – se velmi rychle okouká. Tato zvláštní maska vypravěče bez životní energie má však svůj účel. „Společenská odysea“, jak v knize zaznívá, totiž popisuje příběh Farah, její kamarádky Joanne a dalších postav s anglickými jmény. Platí dolary, pohybují se ve městě, v němž zaznívá angličtina (symboly globalizace, které se rovněž podílejí na určitém univerzálním působení: tohle by se mohlo stát i nám, u nás, v našem městě), a pokoušejí se co nejlépe vést své životy. Na pomoc přichází spousta rádců ve formě instantních znalostí, přátel a svědomí, nicméně kýžené blaho se nedostavuje. Co se zpackanými životy, chybí­li láska, umělcům talent a všem sexappeal? Když je správné jíst bio jehněčí a peněženka strávníkovi dopřeje pouze obrovské menu bez tuku a čtyřnásobnými hranolky? Nezbude než se pokusit „tenhle život reklamovat!“.

Marný únik před tuctovostí

Jenomže změna jako taková nestačí, musí být rovněž někdo, kdo si změny všimne a bude ji respektovat, a sebemenší zádrhel („Právě procházím jistou proměnou…“ – „Kdepak, neboj: vypadáš úplně stejně! To jsou ty starý čočky: neměla jsem čas koupit si nový.“) může pracně vybudovanou životní autonomii zbořit jako domeček z karet. Zápas o vlastní totožnost, snaha o vymanění se z tenat společenských konvencí a především jejího jazyka s Farah smýká po všech čertech a je přitom zajímavé, že ani v extrémních situacích (řešení pomocí žiletky) nedokáže uniknout tuctovosti, proti níž se staví.

„Sond“ do společnosti má každá literatura nepočítaně (z těch polských u nás vyšel nedávno překlad Potvor od Sylwie Chutnikové, autorky, která je Masłowské zřejmě nejblíže) a zpravidla se těší čtenářské oblibě. Z toho vyplývají určitá žánrová klišé, s nimiž ale Masłowská v románu Zabila jsem naše kočky, drahá nakládá pozoruhodným způsobem. Autorčiným knihám (především Královnině šavli či Dvěma ubohým Rumunům, co mluvěj polsky) bývá vytýkáno, že jsou samoúčelné bláboly. Nej­novější kniha je text „konzervativnější“; soudržný a promyšlený.

Autor je polonista a komparatista.