Diváky nešetříme

Proč jste si jako námět své zatím poslední hry vybrali román Wolfganga Hildesheimera? Oslovil vás osud hlavního hrdiny Marbota, po němž je kniha pojmenována, tedy jeho trauma způsobené incestním vztahem s matkou?

Michal Pěchouček: Marbot je velmi košatý fiktivní příběh, odehrávající se před dvěma sty lety. My jsme z něj vybrali především dialog romantického hrdiny s dobovou autoritou Johannem Wolfgangem Goethem. Téma incestu jsme se snažili obejít, v našem pojetí je to spíše symbolický vzorec, do kterého si každý může dosadit jakékoli osudové neštěstí či stigma, které člověka předurčí pro ­umění. Marbot zjistil, že umění je jediné prostředí, kde může důstojně existovat. Zajímalo nás, jakým způsobem a s jakou zodpovědností do tohoto prostoru vstupuje.

Jan Horák: Marbot o umění přemýšlí, ale vyhýbá se tomu, aby o něm psal. Sám by chtěl být umělcem, ale má pocit, že jím být nedokáže.

S čím jste se potýkali při dramatizaci textu?

M. P.: Potíž vznikla, už když jsme dali hercům přečíst nikoli dramatický text, jak je běžné, ale spíše naše neuspořádané poznámky k tomu, co budeme společně dělat. Museli jsme překonat moment, kdy nám řekli: „My tomu vůbec nerozumíme, co to je za postavy, odkud kam hra jde?“ Báli jsme se, že na to nebudou chtít přistoupit.

J. H.: Snažíme se, aby herci byli spoluautory, vedeme s nimi dialog, musí ale dospět k pochopení celku. Taková režijní koncepce klade vysoké nároky na představivost herců, jsou­li zvyklí na klasické dramatické texty. A také na diváky. Když na náš způsob tvorby nepřistoupí, budou hodinu trpět. Co se týče spolupráce s herci, byl Marbot naší nejnáročnější inscenací.

M. P.: Pokud si herci za dílem nestojí a odpovědnost nechají na režisérech, nemá smysl divadlo dělat. Je důležité, aby každý rozuměl svému místu i celku – proto si vybíráme lidi, kteří oceňují autorský přístup k divadlu.

Jiří Štrébl jako Goethe v Marbotovi občas pronáší repliky, které nepůsobí úplně přesvědčivě.

J. H.: Goethe se díval na svět jen prostřednictvím sebe sama. My jsme ale nechtěli tuto jeho sebezahleděnost podporovat, vznikla by karikatura. Jiří Štrébl ho proto neztvárnil jako krasoducha, ale snaží se nabízet rafinovanější výklad.

M. P.: Souvisí to s principem, který nás baví uplatňovat: ponecháváme záměrně rozmazanou hranici mezi vážností a ironií, a to i s rizikem, že něco bude vnímáno opačně.

J. H.: Nechceme ale, aby měl divák pocit, že jsme danou postavu jasně pojmenovali, necháváme prostor pro interpretaci. Pohybujeme se mezi realitou, libovolnou mírou ironie a vlastní fabulací.

M. P.: Například obraz, který má být fraškou, zpracujeme tak, že vůbec není vtipný ani směšný. To nám vyhovuje.

Myslíte přitom na srozumitelnost?

M. P.: Soustředíme se na to, abychom jasně pojmenovali nějaký konkrétní princip, který se snažíme pro diváka důsledně zviditelnit. Fakt je, že diváky nešetříme.

Pomáhá vám, že oba vycházíte z výtvarného prostředí?

J. H.: Vyškolený scénograf má jasnou představu o tom, co na divadle nejde realizovat, oproti tomu výtvarníci zpravidla pracují daleko svobodomyslněji. Výtvarný svět je mi bližší než divadelní, více z něj čerpám a mám v něm i více přátel.

M. P.: Ve srovnání s mou ukončenou vý­­stavní aktivitou se teď cítím mnohem svobodnější: dílo vzniká v dialogu, je to otázka zážitku, neprodukuje se žádný hmotný artefakt. Ke každému představení zveme i výtvarníky, kteří nejsou scénografy, necháme je do našeho dialogu vstoupit, a nabízíme tak divákům setkání i se současným uměním.

V souvislosti se svou poslední výstavou v Domě U Kamenného zvonu jste, Michale Pěchoučku, pronesl: „Divák má plné právo být dezorientován.“ Co to znamená?

M. P: Divákovo právo na dezorientaci stále platí. Vycházím z vlastní zkušenosti: hledím na nesrozumitelné výtvarné dílo a vím, že musím být aktivní, abych si k němu našel cestu. Toho se týkala i ona výstava. Proto jsem také nabídl divákovi dva kontrastně jiné zážitky, dva různé historické odkazy. Ne aby si vybral jeden z nich, ale aby mezi nimi našel pojítko.

J. H.: Ta výstava umožnila divákovi, který se bojí umění, najít svobodu k tomu pracovat se základním principem líbí–nelíbí. Není potřeba, aby pochopil všechny odkazy a ­vazby. A to platí i pro divadlo. Divák nemá mít pocit, že se umělec nad něj povyšuje a snaží se ho přechytračit. Naše věci jsou náročné a jakoby nevstřícné, ale jen zdánlivě. Z toho, co jsme chtěli říct v Marbotovi, nikdo nemůže pochopit všechno. Divák může k Marbotovi přistoupit jakoby poučen moderním abstraktním uměním, nutné to není.

M. P.: Jako výtvarník jsem měl pocit nadřazenosti, v divadle ten pocit už nemám, protože při představení diváci příliš nemyslí na autora, snaží se zorientovat v hýbajícím se obraze a najít v něm smysl.

Jaký je váš názor na konceptuální díla, ať výtvarná či divadelní, která obsahují komentář nutný pro pochopení?

M. P.: Jestliže je nějaká věc interpretována formou textu nebo setkání s umělcem, je to skvělé! Stále se setkávám s lidmi, kteří si myslí, že text k dílu je zločin a že dílo by mělo promlouvat jaksi samo. Obraz se ale nemá jen prohlížet, má se především myslet. Na divadle i ve výtvarném umění mě navíc fascinuje, že se věci proměňují – i exponát ve vitríně má kontext, který se neustále vyvíjí. Někteří autoři i diváci chtějí mít jistotu, že se vztahují k něčemu, co má konečný a jediný ­smysl, pro nás to ale není důležité.

J. H.: Neprošli jsme divadelním školstvím. Nejsme zatíženi klasickými ­divadelními postupy, a i když je známe, pracujeme svobodně.