Rozumování nad mrtvolou

Revoltující myslitelka Simone Weilová (1909–­­–1943) u nás není neznámá, například sté výročí jejího narození zaujalo i mainstreamová média. Význam filosofky, anarchistky, odborářky, dělnice, bolševičky a katolické mystičky spočívá spíše v síle jejího vlastního přesvědčení, nasazení a angažovanosti než v politické nebo názorové vyhraněnosti. Budiž toho důkazem, že zájem o ni se dnes soustředí převážně na půdě bohosloveckých fakult, přičemž před listopadem 1989 měla své místo v dějinách dělnického hnutí. Její filosofické ideje nevytvářejí systematický celek, o to urputněji je však Weilová dováděla do krajnosti v osobním životě. Albert Camus složil Weilové hold, když napsal, že si nedovede představit poválečnou obnovu Evropy, která by ignorovala její nároky. K mimořádným výkonům ji předurčovalo i to, že pravděpodobně trpěla Aspergerovým syndromem.

Přitažlivost výstřednosti

Do zpracování osudů Simony Weilové se tak jen v posledních letech pustilo několik autorských skupin z oblasti dramatických umění. Přibližně před rokem měla například premié­ru v newyorském Center for Performance Research (Centrum pro výzkum performance) poema Prologue Marii Litvanové. Její český portrét nabízí v současné sezoně na prknech Studia Hrdinů scenáristka a herečka Lucie Trmíková ve hře Mlčky křičet.

Přitažlivost, a samozřejmě i náročnost takového námětu divadelní inscenace spočívá ve výstřednosti až asociálnosti ženy, jejíž myšlenkový odkaz ovšem zásadním způsobem zakořenil v evropské humanistické tradici. A hra sama jako by si přímo říkala o scénu, která se profiluje jako alternativní a intelektuál­ní. Trmíkové Mlčky křičet je kabaret („hospoda“), forma humoristická a hudební. Z pódia Weilovou (sama Trmíková) uvádí dryáčnický kabaretiér, jehož spolu s ostatními osobnostmi a osobami, představujícími milníky jejího života, ztvárnil Saša Rašilov. Převléká se z role do role, s bravurou zahraje rektora, továrního mistra, vojenského velitele, transvestitu či statkáře. Komika a estráda má většinou navrch. Sváří se však s momenty, kdy Weilovou zastihujeme v etickém a duchovním vzepětí. A na této žánrové a koncepční neujasněností inscenace stojí a s ní i padá.

Nepatřičný smích

Scénky, které mají být groteskní, vyznívají často rozpačitě, neboť jsou založeny na selháních ryzí, bezelstné a smrtelně (doslova!) vážné hrdinky. Weilová byla nešikovná, protože měla malé a neforemné ruce, a tak smích je jaksi nevhodný. Stejně jako vzbuzuje spíše úctu než veselí, když se chce nechat bodnout špendlíkem pod nehet, aby se připravila na mučení.

Intelektuální rovina může provokovat toho, kdo má problémy, o kterých Weilová filosofovala, promyšlené; to je ostatně deklarovaným cílem hry: Kabaret Weilová v mozku tě pošťourá. Moudra se sdělují zpravidla v dlouhých monolozích a citátech z díla, deníků a korespondence, až měl konferenciér potřebu – mimo scénář – omluvit se za jejich jednotvárnost. Přitom odkaz Weilové ani nevystihují. Jako by bylo vybráno to nejkontroverznější a nejkontrastnější se zdravým rozumem dnešní doby, to, co se zdálo momentálně zajímavé, a přitom scházela zřetelná intence vytvořit konzistentní obraz protagonistky. O psychologickou hloubku, která bývá u osobností typu Weilové fascinující, kupodivu nejspíš nejde: ukazuje se především, jak Weilová působila navenek.

Scénky, motivy a gagy na sebe nenavazují. Rádoby atmosférické písně, ovšem s místy kostrbatými texty a v nepřesvědčivém podání herců, pak tím spíše působí jako vata. Prožitek, při němž by se emoce střídaly jako na houpačce a za veselým úžasem následovalo vystřízlivění z tragiky věci, aby je překonal další úžas, se nedostavuje. Scéna, nápaditě využívající prostoru Studia, dojem zlepšuje; využije ji hlavně chameleonský Saša Rašilov.

Chybějící transcendence

Namísto dramatického oblouku, který by mohl přispět k tomu, aby se osobnost Simone Weilové zaryla pod kůži, hru staticky rámuje její pohřeb, odehrávající se na scéně kabaretu. I když kabaretní humor spočívá ve zjednodušující nadsázce, hlavním – a v důsledku nedůvěry v diváka i polopaticky vysloveným – sdělením tohoto výjevu je společenská nezařaditelnost Weilové: hrobníci se dohadují, do kterého rohu mají Weilovou uložit. Rozumování nad mrtvolou ale umrtvuje i kabaretní rozjezd.

Do nitra Weilové nahlédneme až v závěru, který spolu s živou hudbou Emila Viklického zachraňuje celkové vyznění hry. Ve finálním monologu se Simone podmanivě rozhovoří o svých životních touhách a nutkáních. Písek, pláž a moře vyvolávají dosud chybějící pocit transcendence, jenž vyvrcholí řeckým otčenášem.

I když se seznámíme s jejím životaběhem a dogmatickými zásadami, pousmějeme se a v duchu pozastavíme, zůstává Simone Weilová i po zhlédnutí Mlčky křičet absurdní a nepochopitelnou postavou.

Autor je estetik a filolog.