Opar nejistoty

Americký režisér Paul Thomas Anderson tvrdí, že román Thomase Pynchona Inherent Vice (Skrytá vada, 2009) převedl do filmové podoby velmi přesně. V jednom rozhovoru dokonce prohlásil, že adaptace je spíše Pynchonovým než jeho vlastním filmem. Přesto jsou pro filmovou Skrytou vadu zásadní Andersonovy autorské zásahy, a to včetně vynechávek mnohých pasáží Pynchonovy objemné a komplexní knihy. Anderson vytvořil snímek, který je v mnoha ohledech ještě podivínštější a unikavější než jeho předchozí studie vykořeněnosti Mistr (The Master, 2012). Název filmu lze chápat jako nomen omen – termín „inherent vice“ totiž v nejobecnějším smyslu označuje přirozenou tendenci předmětů rozpadat se vlivem nestability vlastního uspořádání. Andersonovo dílo je skutečně právě takovým navenek soudržným, ale vnitřně rozhlodaným filmovým objektem, konspirační krimi, která nechává žánrové soukolí detektivního pátrání zkorodovat tím, že do ústřední pozice postaví soukromého detektiva Doca Sportella, jenž vyšetřování prokládá konzumací nejrůznějších drog deformujících vnímání okolního světa.

Paranoidní fantazie

Totéž platí i pro původní knihu. Pynchon ale rozvíjí svou záměrně překombinovanou kriminální zápletku na mnohem širším prostoru než Anderson. Román je zároveň rozmáchlou reflexí doby kolem roku 1970 ve Spojených státech, kterou Pynchon pojímá jako průsečík různých ér. Potkávají se zde hippies, vietnamské válečné trauma, šok z vražd spáchaných sektou Charlese Mansona, rasismus i počátky internetu. Je to také dílo zahlcené dobovou popkulturou, odkazy na reálné či fiktivní filmy, televizní pořady nebo písně. Spletitý případ, který ovšem může být částečně jen Docovou paranoidní drogovou halucinací, je také bilancováním života hlavního hrdiny. Do vyšetřování se zaplétají různé osoby z Docovy minulosti, které jako by všechny nějak zapadaly do jediného složitého schématu.

Anderson tuto síť rozprostřenou nad dějinami Spojených států i osobními vztahy hlavního hrdiny značně redukuje. Soustředí se hlavně na linii vyšetřování, ta je ale v adaptaci ještě mnohem fragmentárnější než v knize. Některé dějové linie jsou jen otevřené, ale už se dál nerozvíjejí, u části nových informací není úplně zřetelná jejich souvislost se zbytkem případu a jisté prvky rozpadající se skládanky zase všichni kolem Doca považují jen za výplody jeho „hipícké“ paranoidní fantazie. Oproti knize Anderson ještě více posiluje dojem všudypřítomné dezorientace, která navíc není vázána na žádnou z postav. V některých scénách (například když se Doc marně pokouší rozkreslit si na stěnu zoufale nedostačující myšlenkové schéma celého případu) máme pocit, že onou skrytou vadou drolící celé vyšetřování na kusy je sám detektiv. V jiných pasážích nás ale naopak překvapí znalostmi souvislostí, o nichž jsme dosud netušili.

Feťácký šestý smysl

Vykloubenost, fragmentárnost a halucinační atmosféra charakterizují i ostatní roviny snímku. Prakticky celý dvouapůlhodinový film sestává z dialogových scén, které diváka zahlcují informacemi s takovou frekvencí, že je velmi obtížné je vůbec vstřebávat, natož třídit. Vypravěčkou tu je oproti Pynchonově knize jedna z vedlejších ženských postav, která rozklíženým hlasem, evokujícím marihuanový rauš, uvádí jednotlivé scény do kontextu, ale občas také jen glosuje celý děj poznámkami o astrologii nebo o „feťáckém šestém smyslu“, a několikrát dokonce oslovuje samotného Doca. Některé scény začínají uprostřed odvíjející se situace a není zřejmé, jak se jejich protagonisté do dané situace dostali. Občas není ani jisté, v jaké časové rovině se sledovaný výjev odehrává. U dalších pasáží, jako je ta, kde Doc klečí před policejní stanicí a kolem něj prochází řada policistů, už lze jen těžko odhadovat, jak zapadají do celku vyprávění.

Dominantní hudební motiv Jonnyho Green­wooda (skladba Under the Paving Stones, the Beach!) připomíná šedesátkový psychedelický rock, ovlivněný kulturou konzumentů halucinogenních drog. Skvělý Joaquin Phoenix v hlavní roli předvádí sled uvolněných i napjatých póz a výrazů oscilujících mezi záblesky pozornosti a nepřítomným zíráním. Řada jeho nechápavých pohledů v různých situacích naznačuje, že hrdina tak úplně nechápe konverzaci, v níž se ocitl. Také ostatní postavy často reagují jinak, než bychom očekávali. Zatímco v předchozích Andersonových filmech byl děj zpravidla založen na střetu dvou výrazných osobností, zde nemá Doc žádného silného protihráče. Detektiv „Bigfoot“ Bjornsen v této roli selhává a nakonec se také nechává pohltit všudypřítomným oparem nejistoty, když v jedné z halucinačních scén snímku začne pojídat Docovu trávu (a Doc se následně při pohledu na něj rozpláče). Celý film pak končí naprostým nedorozuměním. V poslední scéně se Doc ptá své bývalé přítelkyně a nynější femme fatale Shasty: „Znamená to, že jsme zase spolu?“ Načež ona odpoví: „Samozřejmě, že ne.“ Doc chvíli nereaguje a později, když na jeho tvář dopadne paprsek světla z neznámého zdroje, se záhadně usměje.

Negativní bytosti

Stejně jako v případě Mistra se dá říct, že Anderson vytvořil velmi osobitý, ale zároveň extrémně rozháraný snímek plný dějových trhlin a vyšinutých situací. Výsledek je působivý díky promyšlené režii a vesměs mistrovským výkonům Andersonových spolupracovníků – mimo zmíněného Greenwooda a Phoenixe jde především o kameramana Roberta Elswita, který kromě většiny Andersonových titulů snímal také filmy jako Slídil (Nightcrawler, 2014) nebo Mission Impossible – Národ grázlů (Mission: Impossible – Rogue Nation, 2015). Poslední tři Andersonovy filmy Až na krev (There Will Be Blood, 2007), Mistr a nyní Skrytá vada se vesměs obracejí k dějinám Spojených států 20. století, ale do středu vyprávění stavějí naprosté outsidery, kteří sice nějakým způsobem svou dobu charakterizují, zároveň z ní ale trčí kamsi ven nebo spíše do prázdnoty. Misantropický ­Daniel Plainview, zmatený Freddie Quell i zhulený Doc Sportello jsou bytosti vztahující se různými způsoby k negativitě.

Ovšem zatímco Až na krev bylo excelentním portrétem lidských monster a Mistr zdařilým existenciálním ztvárněním marného hledání vztahů k druhým lidem, Skrytá vada nabízí vlastně jen další variaci na příběh feťáka uvězněného na pomezí skutečnosti a drogových halucinací. Ve svých nejsilnějších momentech, jakým je například závěrečná scéna, dokáže evokovat zvláštní melancholii člověka, který se marně snaží zachytit smysl okolního dění i vlastní minulosti, ten se ale pod jeho rukama rozpouští v zastřenou změť vzpomínek, halucinací a psychotických stavů. Andersonův nový film je provokativně cizokrajný, ale zároveň ve své sofistikované divnosti až nepříjemně snadno průhledný. Svým způsobem nabízí jen ještě vyhrocenější verzi pozoruhodných „tripových“ filmů, jakými jsou Strach a hnus v Las Vegas (Fear and Loathing in Las Vegas, 1998) nebo Temný obraz (A Scanner Darkly, 2006). Od nich se liší vlastně jen tím, že „skrytá vada“ je zde ještě vážnější a neopravitelnější.