Empatie, estetika, etnofilm

Jedním z typických předsudků vůči etnografickým filmům je představa, že jde o jakýsi asociální výsměch dokumentované realitě a lidským příběhům, které ji obývají a na­­plňují. Produkce klasických etnofilmů je ztotožňována s obsedantním zíráním na „ty druhé“, toporným pohledem na kulturní jinakost, skrze niž se „jiní“ vymykají našim typizovaným očekáváním. Fascinace jinakostí společně s údajnou snahou zachytit vše maximálně objektivně pak prý vede k tomu, že se etnografové podvědomě brání vcítění do situace studovaných aktérů, a to údajně do té míry, že následně produkují obrazy vypreparovaných a odlidštěných těl, pouhé slupky bez života.

Pozorování bez hranic

Zájem o „ty druhé“ a jejich kulturu byl antropologii vlastní od samého začátku a stal se prvotním impulsem její konstituce coby vědní disciplíny. Avšak doby, kdy antropologové prostřednictvím etnografického terénního výzkumu objevovali jinakost v exotických dálavách, nenávratně pominuly. Nyní je nesamozřejmé, skryté a odlišné zkoumáno takříkajíc za humny. Absence imaginace při zobrazování druhých možná byla charakteristická pro etnografické filmy starého střihu, pro národopisné snahy nahlédnout duši prostého lidu, dnešní situace je však jiná. Úsilí zachytit vše, co by zdůrazňovalo odlišnost objektu, už dávno neodpovídá nárokům soudobého etnografického snažení. Uvnitř vědního oboru proběhla ostrá kritika těchto přístupů produkujících distanci a na nové pojetí, jež se prosazuje v anglosaském vědeckém provozu, se pokouší navázat současná vizuálně­antropologická produkce také u nás. Jde o díla, v nichž autoři vlastní pozici reflektují a vztah k aktérům i zobrazení jinakosti promýšlejí.

Etnografie ovšem není ani tak metodou, jako spíš specifickou sociální kompetencí založenou na empatii a umění imaginace. Díky ní je možné odhalovat a tematizovat všudypřítomné formy mocenských nerovností mezi subjektem (filmařem­antropologem) a objektem (dokumentovanými). Ostatně i postava „toho druhého“ je plodem hierarchických vzorců par excellence, naší fikcí a realitou zároveň. Teoretik dokumentárního filmu Bill Nichols ve svém inspirativním díle Representing Reality (Reprezentace skutečnosti, 1992) potvrzuje tento závěr poukazem na často uváděnou podobnost etnografie a pornografie. Podle něj se „druhý“ v obou případech stává nutnou podmínkou zdánlivé nezávislosti: v případě pornografie mužská subjektivita na sebe bere úkol zobrazit subjektivitu ženskou, v etnografii je to naše kultura, kdo uchopuje kultury jiné. Dalším pojítkem je shoda v prvotním podnětu aktivity, tedy víra, že spatříme „věc samotnou“. Sartre si všiml, že k podpoře našeho pocitu dominantní neproniknutelnosti slouží právě vytvoření „jiného“. Impulsem je touha poznat a vlastnit: poznat tím, že vlastním, a vlastnit tím, že poznám. Z této moci pak vyrůstá ideál antropologů – pozorování bez hranic.

Dveře imaginaci dokořán

Etnografii dnes kromě hotových děl a praktik vtělených do zúčastněného pozorování charakterizuje reflexivní proces, jenž zahrnuje například promýšlení motivů výběru tématu, reflexi před­porozumění, fáze postupné „nativizace“ výzkumníka­filmaře a podobně. Etnografické filmy jsou na rozdíl od klasického filmového dokumentu založeny na tom, co – řečeno s klasikem vizuální antropologie Karlem G. Heiderem – můžeme označit jako etnografičnost, respektive etnografické porozumění. Tvůrce se opírá zejména o princip zobrazení světa skrze to, jak mu rozumí samotní aktéři filmu. Cestu k nim lze nalézt díky dlouhodobému pobytu ve zkoumaném prostředí. Na základě paralelně vznikající analýzy získaných informací se pak můžeme dotknout sociálních a kulturních fenoménů v širším kontextu. Na stejných základech stojí také tuzemská vizuální antropologie, etablovaná vznikem festivalu Antropofest a debatami a setkáními, které každoročně přináší.

Ač je vizuální antropologie u nás stále ještě v plenkách, její institucionální rozmach a postupné navazování spolupráce s uměleckým prostředím slibují světlejší zítřky. Etnografický film přitom můžeme chápat jako odpověď na letitou otázku antropologa Jamese Clifforda: Kdo může jednat z pozice autority a oddělovat vědu od umění, realitu a fikci, vědění a ideologii? Ve světě jsou tyto hranice dávno rozpuštěny. Jejich propustnost dobře ilustruje současná produkce instituce Sensory Ethnography Lab při Harvardově univerzitě, spojující etnografii s vizuálnem. Příkladem je dosud nevídaná „GoPro estetika“ snímku Leviathan (2012; recenze v A2 č. 13/2014) Luciena Castaing­­Taylora a Vérény Paravelové, uhrančivá statičnost filmu Manakamana (2013) Stephanie Sprayové a Pacho Veleze nebo lyričnost popisu dlouhé cesty stáda ovcí a jejich honáků ve snímku Sweetgrass (2009) Castaing­Taylora a Ilisy Barbashové. Postupy senzorické etnografie otevírají dveře imaginaci dokořán a atakují zažité způsoby zobrazování světa.

Turisté ve vlastním domě

Český etnografický film žánrovou propustnost teprve objevuje, ale některá díla se k estetizujícímu přístupu senzorické etnografie programově hlásí – například Solaris (2014) Pavla Boreckého, snímající obchodní dům po zavírací hodině. Hned několik pozoruhodných domácích snímků vzniklo díky workshopům na Letní škole etnografického filmu, pořádané od roku 2013 s cílem podpořit zájem studentů sociálních věd o vytváření filmových dokumentů. Jmenujme aspoň Žlutý dům (2013) Petra Boušky, Šárky Kadlecové a Lubomíra Luptáka nebo snímek Hosté z kamene (2013) Pauly Ďurinové, Petry L. Burzové a Jiřího Majera. Kromě toho za povšimnutí jistě stojí příspěvek antropologa Tomáše Hirta inovativně tematizující fenomén českého trampství Nekopejte do nás, ještě nejsme mrtví (2012) nebo Motyky a Skype (2012) Lukáše Hanuse, jenž nás z pozice antropologa provází filmem natočeným občanským sdružením Inventura v rumunském Banátu a dekonstruuje některé mýty spojené s touto „zlatou kapličkou“ české kultury. Mezi díla zmíněné „nové vlny“ můžeme zařadit i White­Black film (2013) Vladimíra Turnera, který jakožto vizuální performer zjevně inspirovaný postkoloniálním myšlením natočil snímek z prostředí australských galerií komodifikujících aboriginské umění. Etnografičností patrně nejnasycenější je dokument Turistou ve vlastním domě (2009) Jaroslavy Bagdasarové, zabývající se vlivem turismu na původní etnika.

Autor je etnograf.