Svědění zevnitř mozku

Quentin Dupieux v kulturním povědomí zakořenil nejprve jako elektronický hudebník Mr. Oizo, jehož simplicistní beaty a násilné střídání nálad, spolu se silnou dávkou primitivnosti a dekadence, mohou u náročnějšího posluchače vyvolat vlnu znechucení, ale stejně tak i provinilou rozkoš. Kouzlo jeho přitroublých melodií na hraně diskotékového nevkusu spočívá v tom, že se nezdají být míněny úplně vážně. Dupieuxovy filmy – ačkoli o mnoho důmyslnější – fungují na podobném principu. Pokoušejí hranice divácké trpělivosti vršením záměrně absurdních a tupých scén, oplývajících bezmála dadaistickým humorem. Lze je ocenit jako surrealistické hříčky, které ale zároveň nabízejí pozoruhodnou práci s časoprostorem a sebereflexivními narážkami na samotné filmové médium.

Travestiální společnost

Dupieux, který své filmy opatřuje vlastní hudbou, sám si je stříhá a stojí i za kamerou, zatím vytvořil pět celovečerních snímků, z nichž nejznámější je jeho pocta brakovým hororům Rubber (2010). Zápletka s vraždící pneumatikou významně posunula hranice toho, co všechno může v pokleslých žánrových filmech zabíjet. Mnohem podivnější je však na snímku zpřítomnění samotných filmových diváků, kteří stojí vně i uvnitř hlavního děje a kteří se pozastavují nad imbecilitou sledovaného filmu, za což jsou režisérem posléze přímo potrestáni.

V následujících filmech Wrong (2012) a Fízlové, hajzlové (Wrong Cops, 2013) zase každá postava trpí bizarní úchylkou či se potýká s nějakým nesmyslným problémem. Dohromady tak vzniká obraz travestiální a retardované společnosti plný absurdních rekvizit – příkladem jsou stroje umožňující nahlédnout do paměti psích exkrementů nebo drog ukrytých v mrtvých krysách.

Nejdokonalejší výkřik

Dupieuxův poslední snímek Realita měl premiéru v Benátkách a režisér se nechal slyšet, že po „hloupých Wrong Cops chtěl natočit něco inteligentního“. Jde bezpochyby o jeho nejvyzrálejší film, kde humor nevzniká pouze na základě vršení často samoúčelných jevů, ale zejména skrze rafinované prolínání několika příběhových rovin. Jako ústřední dějová linie se jeví ta, v níž začínající filmař dostane od producenta úkol najít do osmačtyřiceti hodin dokonalý hororový výkřik. Pokud zadání splní, získá finance na svůj vysněný film o vraždících televizích. Dále sledujeme příběh dívky jménem Realita, která ve vnitřnostech prasete objeví VHS kazetu a snaží se zjistit, co obsahuje. Realitin příběh je ale zároveň (uvnitř další dějové linie filmu) prezentován jako artový snímek natáčený týmž producentem, jenž si objednal zmíněný dokonalý výkřik. Tyto dějové linie – a ještě několik dalších – se různě protínají, vrství přes sebe (obraz v obraze) či duplikují (hlavní hrdina potkává sám sebe), čímž smazávají hranice mezi tím, co je natáčený film, co noční můra a co realita. Vrcholem je pak scéna, v níž se překrývají tři hlavní dějové roviny v jediném obraze: vidíme kinosál, kde na plátně běží film, ve kterém postava sleduje televizi, na jejíž obrazovce hlavní hrdina telefonuje s producentem sedícím v kinosále v prvním plánu.

Spíše než důmyslný narativní labyrint ale Dupieuxův snímek představuje paradoxní hříčku: to, co považujeme za realitu v rámci filmového vyprávění, se ukazuje jako pouhý film ve filmu či sen někoho jiného. Realita naznačuje, že řetězec obrazů v jiných obrazech možná nekončí ani s okraji plátna, na němž se dílo promítá, a že my diváci žijeme ve stejné mystifikaci jako filmoví hrdinové. Proto se přímo k divákům v závěrečném obraze jedna z postav obrací se sdělením, že to celé je „svědění zevnitř našeho mozku“. O existenciální znejistění pozice diváka se snímek snaží i prostřednictvím tíživé hudby, variující motivy Philipa Glasse.

Dupieuxovy filmy oproti klasikům surrealismu, jakými jsou Luis Buñuel či Alejandro Jodorowsky, postrádají zjevnější reflexi našeho světa a spíše se uzavírají do vlastní komičnosti. V Realitě režisér opět vytvořil „pouze“ rafinovaný pastiš uměleckého filmu, u kterého se můžeme zamýšlet, do jaké míry je skutečně propracovaný a důmyslný, a nakolik naopak jde jen o vnější napodobeninu. To lze ovšem také považovat za součást Dupieu­xovy zábavné hry.

Autor je střihač a filmový publicista.