Evropskou politikou mohou otřást dvě alternativní levicové strany z jihu Evropy – řecká Syriza a španělští Podemos. Obě hnutí mají v programu participativní politiku. Její pojetí se však v mnohém liší.
Větší participace občanů na chodu stran se v letech krize stala jedním z hlavních hesel seskupení celého politického spektra. Nejhlasitěji však tento požadavek zaznívá od levicových stran jižní Evropy, kde se hospodářská nejistota spolu s neschopností vládnoucí elity promítly do široké nedůvěry obyvatelstva vůči tradičním stranám a politice vůbec. V druhém a čtvrtém největším státu Evropské unie se důvěra v politické strany propadla na historické minimum: dle posledních výzkumů důvěřuje stranám jen osm procent Francouzů a pět procent Italů.
Postavit se politické elitě
Na delegitimizaci stranického systému zareagovala i dvě v současnosti velmi úspěšná levicová hnutí. Řecká Syriza a španělští Podemos svůj úspěch kromě ekonomické kritiky postavili na vymezení se vůči fungování zavedených pravicových a levicových stran. Tato hnutí – podobně jako za jiných okolností Hnutí pěti hvězd v Itálii – dokázala zaujmout široké vrstvy voličstva právě díky odhodlání postavit se zavedené politické elitě a zaběhaným mechanismům stranického systému.
Vymezení se vůči tradičním stranám lze spatřovat i v takzvaných systémech open democracy, které spočívají v kontrole volených zástupců na dálku skrze internet a jejichž součástí je i soupis majetku a informace o stavu účtu zastupitelů.
Obě jmenované strany se sice podobají ve volbě soupeře, ale jejich odpovědi na výzvu po zapojení většího množství osob do stranického života se značně liší. „Syriza se nikdy nezřekla tradiční formy uspořádání politiky. Je stranou, která uznává své kořeny, a která se tudíž jasně definuje jako levicová,“ říká Luis Ramiro, specialista na levicová hnutí z univerzity v Leicesteru. Specifické jsou ovšem místní kluby Syrizy, které se často dokázaly rozvinout v síť solidárních iniciativ. Vzhledem k drakonickým škrtům rozpočtů sociálního státu a zdravotnictví tyto kluby iniciovaly vznik sociálních klinik, lidových jídelen, škol či komunit vzájemné výpomoci. Tváří v tvář neudržitelné sociální situaci tak Syriza a s ní další uskupení řecké levicové veřejnosti oprášily a adaptovaly tradici dělnického mutualismu obohacenou o inspirace ze zapatistického hnutí a zkušenosti ze sociálních fór.
Nízkoprahové členství
Jiným případem je hnutí Podemos, které vzniklo teprve na začátku roku 2014 a během několika málo měsíců si získalo velkou popularitu – aktivistů je nyní přes 150 tisíc. Hnutí tudíž muselo rychle vyřešit otázku vnitřního uspořádání a vymezit pravomoci hlavní tváři iniciativy Pablu Iglesiasovi. Na podzim se nakonec členové rozhodli pro vcelku vertikální strukturu, založenou na sítí místních klubů a regionálních sdružení. Špičku hnutí tvoří občanské shromáždění a předsednictvo. „Pozice vedení Podemos je o něco silnější než v případě Syrizy, ale linie vnitřních sporů jsou méně ustálené,“ komentuje organizační struktury španělského hnutí Guillem Vidal z florentského Evropského univerzitního institutu. I tak si ale Podemos uchovali jistou organizační eklektičnost. Především platí, že členství je výrazně nízkoprahové: stačí dosáhnout věku čtrnácti let, souhlasit s programem a zapsat se do některého z místních klubů. Hnutí se tak nachází někde na půli cesty mezi pirátskými stranami a tradičněji pojatou Syrizou.
Podemos se také snaží daleko více pracovat s možnostmi internetu. Důležitou roli hraje virtuální prostor Plaza Podemos, který slouží k diskusi nad hlavními politickými tématy, návrhy jednotlivých orgánů strany a programem. Podemos využívají internet také pro volbu členů celostátních orgánů a pro hlasování o stěžejních dokumentech. Na rozdíl od pirátských stran si však ve vnitřní struktuře hnutí ponechávají zásadní roli i místní kluby, jejichž prostřednictvím má být zaručena práce v terénu a především v různých sociálních hnutích, z nichž pochází stěžejní část členů. Stranické orgány, od regionálních rad až po předsednictvo, slouží deliberaci uvnitř hnutí, protože jsou dostatečně široké, aby umožnily reprezentovat hnutí v celé jeho pestrosti. Neplacený charakter mandátu ale vznáší otázku, zda nejsou z členství částečně vyloučeni málo majetní členové.
Tribuni lidu
Syriza a Podemos se v lecčems liší, a to jak z organizačních, tak programových hledisek. Obě hnutí však hledají cesty k větší participaci občanů na politickém životě. Zároveň však nesmíme přehlédnout, že obě strany jsou vedeny výraznými lídry, kteří mohou mít tendenci připravovat rozhodnutí v užším kruhu a nechat si je pak bonapartisticky schválit v kolegiálních orgánech. Jak zhoubný může být tento efekt, ukazuje příklad italského Hnutí pěti hvězd, v němž byly veškeré mechanismy přímé demokracie převálcovány osobností bývalého komika a zakladatele strany Giuseppa Grilla.
I přesto platí, že jak Syriza, tak Podemos dokázaly v institucionální politice vrátit hlas těm částem společnosti a sociálních hnutí, které byly z tohoto pole dlouho vyloučeny. Právě proto se také obě strany do značné míry mohly stát tribuny lidu. Zda to bude také začátek radikálního pojetí vnitřní demokracie obou zmíněných hnutí, se ale teprve uvidí.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.