V úvahách nad výsledky řeckých voleb, které byly triumfem Alexise Tsiprase a jeho – nyní už opravdu jeho – Syrizy, zapadla zpráva, která se objevila čtyři dny před volbami.
Nic nezapadne jen tak náhodou. A náhoda nestála ani za mediálním tichem kolem rozhovoru, který publikovala agentura Reuters 16. září. Portugalský viceprezident Evropské centrální banky (ECB) Vitor Constâncio v něm řekl, že hrozba vyhoštění Řecka z eurozóny – onen slavný Grexit, který před 13. červencem, dnem Tsiprasovy kapitulace, prakticky neslezl z obrazovek – „nikdy nebyl míněn vážně, protože by to nebylo legální“. A hovorný Portugalec vzápětí podotkl, že teď je třeba „rozptýlit zbylé pochyby o udržitelnosti měnové unie“. Jinými slovy: blufování to bylo výborné a úspěšné, ale teď je po té partii pokeru nutné utřít stůl. Neboť i plané řeči škodí mocným ekonomickým zájmům, které „nezávislá“ ECB reprezentuje.
Kdyby před posledními řeckými volbami neslezlo z obrazovek toto vyznání viceprezidenta ECB, jako že se tam vůbec neobjevilo, legenda Alexise Tsiprase, podle níž neměl jinou možnost než čestně kapitulovat, by byla v troskách. Neboť není pravda, že kdyby nepodepsal dohodu s Trojkou, Řecko by bylo vyloučeno z eurozóny. Kdyby jen zamával projektem paralelní měny, rovnováha strachu by se vychýlila v neprospěch protivníků jeho vlády. Jestliže se věřitelé skutečně obávali Grexitu, mohl Alexis Tsipras dosáhnout pro radikální levici příznivějšího kompromisu, a to na základě svých návrhů z 22. června. Místo toho příliš rychle a lehce uvěřil, že Wolfgang Schäuble dovede hrozbu do konce. Co přesně Tsipras (ne)věděl a odkdy to (ne)věděl? Tohle je klíčové.
Myslím, že blesková lehkověrnost řeckého premiéra je mnohem zajímavější než znovu potvrzená důvěra voličů. Nebo než nezájem Řeků o odštěpeneckou Lidovou jednotu (původně Levou platformu Syrizy), která se 20. září neúspěšně pokusila překročit práh parlamentu. Důvěra levicového lidu v Tsiprase je ovšem zajímavá rovněž. Vždyť „Alexis Veliký“ vyhrál už dvoje parlamentní volby a jedno referendum, ale po každém z těchto vznešených aktů demokracie přibrzdil tah na branku. Pokud jej rovnou neotočil do opačného směru a nevsítil „vlastňák“ základům a programu Syrizy.
Již po prvních volbách 2012, kdy z druhého místa dostal symbolickou šanci k pokusu o sestavení vlády (a po dalších předčasných volbách téhož roku se zrodila velká koalice Národní demokracie a „socialistického hnutí“ PASOK), došlo k obroušení hran radikálně levicového programu. Známý Soluňský program (2013), jenž je pravicí vnímán jako „komunistický“, byl už ve skutečnosti úkrokem k politickému středu. Pracovali na tom dva ekonomové a liberální keynesiáni Jorgos Statakis a Janis Dragasakis, kteří si nikdy ostrou konfrontaci s cizími věřiteli či domácí oligarchií nepřáli a od samého začátku až dodnes měli a mají na premiéra zásadní vliv. Ministr financí Janis Varufakis byl „tygrem bruselských salonů“ takříkajíc pro televizi, u Tsiprase nenacházel sluchu, záhy byl upozaděn a poté nahrazen Euklidisem Tsakalotosem, politicky nekontroverzním akademikem. Nutno ale připomenout, že Tsakalotos byl starý kádr, zatímco nově příchozí Varufakis v minulosti fungoval jako poradce šéfa PASOK Jorgose Papandrea…
Kdy vlastně doopravdy začal proces, který dnes evropský tisk nazývá „dozráním“ Alexise Tsiprase, jeho sestoupením z obláčku levého snění na zem, jeho sebereflexí po srážce s realitou? Kdy začal proces, jenž se nyní už jen uzavírá transformací politiky radikální levice v neškodný reformismus exekutivy, která bude vládnout pod dohledem cizích účetních podle nejhoršího ze všech memorand a v historicky nejmenším manévrovacím prostoru? Vždyť i program ze Soluně byl – přijetím rámce předchozích úsporných memorand – fakticky opuštěn už 20. února 2015, přesně pětadvacet dnů po vítězných volbách, jejichž heslem bylo: „Přichází naděje!“ Takové rychlovky – včetně zázračné proměny sociálního NE z referenda 5. července v asociální papalášské ANO jen o sedm dní později – se obvykle chystají dlouho a pracuje na nich mnoho lidí i orgánů…
Evropští komentátoři zprava i zleva dnes tvrdí, že volby z 20. září představují důkaz politické maturity nejen v případě Alexise Tsiprase, ale také až dosud bloudícího, dětinsky pomýleného řeckého lidu. Jenže řecký lid především nevolil; pětačtyřicetiprocentní absence je normální ve Francii, ale v Řecku, kde jsou volby tradičně zákonnou i výsostně morální povinností, je takováto míra neúčasti drastickým projevem znechucení politickou reprezentací vůbec a také ovšem únavy z celého vypjatého pololetí. Zbylí Řekové – rovněž uondaní a s vírou v cokoli pohaslou – volili Syrizu účelově, zděšeni zfalšovanými předvolebními průzkumy, které připouštěly možnost vítězství starých struktur, pravicových dinosaurů z Nové demokracie. Při odmítnutí disidentské Lidové jednoty Panagiotise Lafazanise, která vyrukovala s heslem „NE až do konce“, nešlo jen o instinktivní snahu voličů netříštit síly a ze Syrizy postavit pravicové vlně dostatečně vysokou hráz. Nešlo jen o hrůzu z dalšího boje o euro v nervózních frontách před bankomaty. Lidé spočítali Lafazanisově Levé platformě i to, že procesu „pasokizace“ Tsiprasovy strany dlouho přihlížela, ba i přihrávala. Třeba jen tím, že leví militanti představovali funkční fíkový list, skrývající pragmatické ohanbí řídicích struktur. A ovšem, není mezi nimi jediný lídr s Tsiprasovým charismatem.
V jedné věci jsou asi voliči Alexise Tsiprase opravdu pomýlení. Domnívají se, že dali druhou šanci sice poraženému, ale skutečnému bojovníkovi. Tohle je prokletí dějin, v nichž si Řekové zvykli na kataklyzmata porážek od Peršanů, Římanů, Turků, Němců, vlastních plukovníků či nevýslovně drzé oligarchie. Padnout či kapitulovat v bezvýchodné situaci není v Řecku hanba. „My tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.“ Hanbou je nebojovat. Ta dobře utajená zpráva z rozhovoru Vitora Constância pro Reuters však svědčí o tom, že Tsipras ukončil boj, jejž mohl vyhrát. A je důležité vědět proč.
Autor je politický komentátor.