Politická teologie

Vliv německého historika Ernesta Kantoro­wizce a jeho stěžejního díla Dvě těla krále (The King’s Two Bodies. A Study in Medieval Political Theology, 1957) lze vysledovat u takových autorů, jako je Michel Foucault či Giorgio Agamben. Ani česká obec nezůstala vůči Kantorowiczovi zcela hluchá, což potvrzují například historik Josef Žemlička s pojetím dvojí formy „knížecí“ moci v českých dějinách 11. a 12. století a v poslední době explicitně i Martin Wihoda.

Kantorowicz nezačal dospělou životní dráhu zrovna inspirativním způsobem – jako člen pravicového Freikorpsu pomáhal udusit povstání spartakovců v Berlíně. Následovala kontroverzní biografie o Friedrichu II. z roku 1927, která se svým tónem až nebezpečně blížila pozdějším nacistickým představám o dějinách „Svaté říše římské“. Přesto se Kantorowicz nacismu nakonec vyhnul, což jeho kritici připisují židovskému původu, který jej donutil v roce 1938 opustit Německo. Jeho obhájci to vysvětlují odporem k charakteru Hitlerova režimu. V druhém domově, Spojených státech amerických, sepsal po válce své mistrovské dílo. Na slávu vně úzkých mantinelů medievalistiky si ale kniha Dvě těla krále musela nějakou dobu počkat a s jistou mírou nadsázky se dá říct, že jí cestu vydláždila jedna malá, leč nadmíru lichotivá noticka ve Foucaultově patrně nejcitovanější práci Dohlížet a trestat (Surveiller et punir, 1975; česky 2000).

Smrtelné a mystické tělo vládce

Pozornost nepochybně upoutá již sám podtitul – politická teologie. Ne že by jej Kantorowicz vymyslel, toto prvenství náleží proslulému Carlu Schmittovi. Nicméně zatímco německý právník hodlal tímto spojením po­­ukázat na teologický základ některých moderních politicko­právních pojmů, jeho současník a soukmenovec je vyhranil pouze pro specifickou myšlenkovou formaci středověkého, politického myšlení. Základní teze podle Kantorowicze zní, přinejmenším na první pohled, jednoduše a téměř beze zbytku ji vystihuje název jeho díla. Významným, takřka konstitutivním prvkem ideově­politické stavby středověku a renesance je představa figury vládce, který má vždy dvě těla – jedno smrtelné, které podléhá změně a zkáze, a druhé, mystické, které je nesmrtelné, a „zajišťuje“ tak kontinuitu politického tělesa, monarchie, případně jakékoli nadosobní (korporátní či státní) moci.

Zde ale veškerá jednoduchost končí, což je dáno především určitou svérázností Kantorowiczova výkladu. Ten totiž nezačíná chronologicky od raného středověku, ale v renesanční Anglii, kde byla – v textech Edmunda Plowdena – koncepce dvojího těla poprvé explicitně formulována, pokračuje minuciózní interpretací Shakespearova Richarda II. a pak rázem skočí k předpokládanému prvopočátku všeho – k politicko­teologickému traktátu poněkud záhadné postavy řečené Normanský anonym, datovanému rokem 1100. Kritiky často odsuzovaný, protože poněkud nesourodý celek pokračuje volně spojenými studiemi o modalitách sledovaného problému, od různých va­­riant pojetí královského majestátu přes právnické figury typu pro patria mori, dignitas non moritur, pojmu koruny až k Dantově humanocentrické koncepci majestátu.

Stvořené, ale věčné

I částečně informovaného čtenáře zarazí role, kterou Kantorowicz připisuje (či spíše nepřipisuje) instituci katolické církve a jejímu učení o dvojím těle Kristově. Autor nás nenechává na pochybách, že koncepce dvojího těla vládce má jiné ideové kořeny a bez zásahu církve se velice dobře obejde. Ne že by si Kantorowicz nebyl vědom podstatné liturgické složky vládnutí raně křesťanských panovníků a jejich christocentrického připodobňování, jde však jen o krátkou kapitolu končící v období dobíhajících sporů o investituru, kterou nahradí od 13. století formující se sekularizovaná politická teologie. To je označení, které v sobě jistě nepostrádá špetku ironie vůči Carlu Schmittovi, jenž podstatnou část svého životního úsilí věnoval snaze dokazovat nadřazenost, respektive všudypřítomnost katolického teologického myšlení v politickém životě.

Kantorowicz má ale pro své tvrzení rozhodně zajímavé argumenty. Vysvětlovat kontinuitu královské moci odkazem na Ježíše Krista je zvláště po sporu o investituru problematické právě s ohledem na komponenty Ježíšovy figury, která je zároveň věčná, tj. božská, ale i smrtelná, tedy lidská. Král sice bez debat smrtelný je, nicméně zcela evidentně mu chybí ona božská složka. Až proměny ve filosofickém myšlení 13. století, které vlivem aristotelsko­averroistické tradice zavedlo nový pojem času aevum (jakéhosi prostředního činitele mezi věčností Boha a konečností člověka), poskytly dostatečně solidní půdu pro rozřešení tohoto problému. Král tak ve svém nesmrtelném těle může garantovat kontinuitu či věčnost politickému útvaru ve stejném smyslu, v jakém aristotelské podstaty garantují trvanlivost jednotlivým druhům. Neméně důležité je, že právě tento koncept kontinuity vplul do právnických konstrukcí městských republik a různých městských korporací. Právo tím získalo jeden ze svých klíčových nástrojů – fiktivní, ovšem o nic méně skutečné osoby, které všelijakým korporativním útvarům zajišťovaly kontinuitu, ačkoli jejich zakládající členové již dávno nebyli naživu. Tyto fikce, z nichž bolela hlava nejednoho středověkého filosofa, se pro právníky staly každodenním chlebem.

Od Danta dál

Kantorowicz je sice skoupý na dalekosáhlé závěry ohledně širšího dosahu koncepce „dvojího těla“, leč jedna teze zůstává zřejmá. I přes všechny možné podobnosti a výpůjčky jde o středověkou myšlenkovou formaci v silném slova smys­­lu, která se ovšem obejde bez intervence církve. To je možná poněkud zvláštní závěr vzhledem ke skutečnosti, že naše uši jsou často navyklé spojovat středověk právě s touto institucí a jejím vlivem takřka ve všech společenských dimenzích. Jenže církev patřila k vůdčím ideo­vým a mocenským silám již v pozdně antickém Římě, kde ale podle Kantorowicze koncepci dvojího těla nenalezneme, což platí pro celé období antiky. Nic o tomto proticírkevnímu ostnu nevypovídá více než závěrečná kapitola, kterou autor věnuje Dantovi. Prokletí lidstva, dané následky prvotního hříchu, není zlomeno zásahem církve, ale mocí intelektu; Vergiliem udělený křest neznamená pro Danta přijetí do církve, ale do lidského společenství obecně.

Otázkou zůstává, proč Kantorowicz své dílo končí zcela nechronologicky právě Dantovou verzí, kde je ono druhé, věčné tělo připsáno nikoli konkrétnímu státu, lidu či korporaci, ale právě lidstvu jako takovému. Snad je možné tyto pasáže číst jako kritickou výzvu Carlu Schmittovi, kterého pojetí silně personalizované suverenity přivedlo až do náruče nacio­nálního socialismu. Možná je ale lze chápat jako odkaz na to, co tvoří jakýsi spodní proud celé práce – problém sekularizace a jejího dalšího osudu v evropských dějinách. V jaké míře přetrvává toto sekulárně­teologické pojetí lidstva i v dalších stoletích, zvláště pak ve srovnání s postoji, které nacházíme ve Francouzské revoluci? Je koncepce dvojího těla platná pouze pro středověk, nebo ji nacházíme v jiných modalitách, leč se stejnou silou i v dějinách moderního politického myšlení? Zmiňovaný Michel Foucault by si nepochybně vybral první cestu a dvojí tělo by mu patrně ukazovalo jednu z faset „suverénní společnosti“. Giorgio Agamben se naopak vydal opačnou cestou a Kantorowiczovu koncepci chápe jako mnohem hlubší fenomén, přítomný v celých dějinách západního politického myšlení.

Kantorowicz dnes

Kniha Dvě těla krále si dodnes zcela právem zachovává status výjimečného díla. Někteří v jejím hodnocení dokonce došli až tak daleko, že jí připisují první použití diskursivní, neřkuli přímo archeologické metody avant la lettre. Samotná struktura knihy tomu jistě napovídá – autor se nenechává svazovat limity staletí ani žánrů a volně proplouvá od teologických traktátů přes právní spisy k literatuře a materiální kultuře. Kontext jednotlivých děl pro něj rovněž nehraje nikterak klíčovou roli, což jen posiluje dojem, že mu jde o hlubší porozumění konfiguraci středověkého politického myšlení. To samozřejmě neznamená, že by si za ta léta Kantorowicz nevysloužil mnohdy oprávněnou kritiku. Zpravidla míří na svévolné zacházení s prameny; dalším se nelíbila absence mimotextového kontextu; jiným zase vadila určitá ledabylost v používání některých termínů. To vše ale nemění nic na tom, že Dvě těla krále zůstávají i po více než půl století naprosto fascinující knihou a povinnou četbou pro kohokoli, kdo se chce zabývat nejen dějinami, ale politickým myšlením vůbec.

Autor je filosof.