Raga rock s nadhledem

Legendární voiceband Ženy měl v písni Mládí stáří nezachrání jedinečný verš: „Indián starý od mládí.“ Termínem falešná nostalgie rozumíme stesk po časech, které stýskající nezažil. Britská psychedelická formace Vibracathedral Orchestra, kterou v roce 1998 v Leedsu založili Neil Campbell a Julian Bradley, falešnou nostalgií zjevně netrpí, i když retro bychom jí o hlavu otlouct mohli. Dle vlastních slov a tiskových materiálů spojují drone rock se shoegaze, osobně bych je ale označil za šedesátkové rockery bez potřeby projevovat se zpěvem. Shoegazeová neuměřenost, díky níž se z hluku zkreslených kytar stává nasládlá melasa, totiž kapelu neláká, potřebu ukáznit se a držet hezky umanutě po lamonteyoungovsku svých pár přísně určených tónů nebo se po sunnovsku dotknout strun třikrát za hodinu (abychom ty drony vzali z obou konců) také necítí.

Lehce barbarský jam

Vkrádá se mi název jedné dávné rockové škatulky: raga rock. Používala se třeba pro Byrds, když zrovna nebyli průkopníky folk rocku ani country rocku. Kytarové linky a zkreslení, které leader Roger McGuinn uplatnil třeba v hitu Eight Miles High z roku 1966, totiž nápadně připomínaly vrnění sitáru. Ravi Shankar byl v éře Woodstocku superhvězdou západní pop music a napodobit ten exotický zvuk se pokoušel kdekdo – Beatles a Rolling ­Stones dosti popisně a rovnou se sitárem, Byrds a Yard­­birds pomocí kytar a bluesového gruntu.

A Vibracathedral Orchestra na nakřáplosti dvou posledně jmenovaných kapel výrazně staví. Co je podstatné, s nadhledem. Ono by totiž bylo poměrně jednoduché dovést orien­tální šmrnc a repetici do kýčovitých končin rockového rituálu, táhlých kvazimanter a podobně. Posluchač za takhle výraznými podněty leze docela pavlovovsky, i když mu zdravý vkus třeba říká přestaň.

Vibracathedral Orchestra ale vědí, kdy přestat, a nebojí se vyválet ve špíně. Jejich hudba není vycizelovaná, nahrávají ji – improvizovanou kolem ústředních tónů (dronů) – většinou rovnou do dvou stop, zní v ní spousta smetí a na nahrávkách obvykle „nezačíná a nekončí“.

Příkladem budiž letošní šťavnaté album Rec Blast Motorbike. Deset skladeb dohromady nezabere ani čtyřicet minut – některé mají pod dvě minuty, jedna přes osm –, při poslechu ale máme neustálý pocit rozjetého, lehce barbarského jamu. Fór je nejspíš nablble geniální: kapela ze všech improvizací vzala ty nejvypečenější momenty a to, co předcházelo i následovalo (budování a doznívání atmosféry), nemilosrdně vyhodila. To, co zbylo, seřadila, aniž by se obtěžovala složitějším prolínáním, zkrátka za sebe. Co na tom, že občas spadne tempo a něco se uskřípne zjevně jinak, než mělo…

Příjemná cesta s výmoly a retardéry

Právě tímto se Vibracathedral Orchestra liší od jiných těles, která se na přelomu milénia rozhodla destruovat rock jeho vlastními zbraněmi a improvizovat nevirtuózně, negarážově, vsedě na podlaze či prknech pódia, bez bigbítové mytologie Postjaggerů a Pseudorichardsů. Ve srovnání s americkými No­Neck Blues Band či Burnt Hills jsou sevřenější, a byť hrají samé instrumentálky, dokonce písničkovější a veselejší. A přestože je pro barvu a zrnitost zvuku teď srovnávám se samými americkými soubory, jejich nadhled je patrně ostrovní provenience.

Posluchač Rec Blast Motorbike může mít pocit, že se ocitl na důvěrně známé a příjemné cestě, což ovšem neznamená, že si nemá dávat pozor na výmoly, retardéry a jiné pasti. Sotva se naladí na určité tempo repetic a s ním spojenou zvukovou barvu, už jej bez varování překvapí jiná konstelace – jiné tempo, jiný bzukot, jiné zkreslení – a jiné přídavné zvuky: flétny, perkuse všech kast a tuckerovské jednoduchosti, vazbení na krabičky… A jestli tam znějí skutečné dudy, housle a theremin, nebo ty zvuky kapela vytváří jinými nástroji, opravdu nejsem schopen posoudit.

Novinka, na níž se po letech sešla klasická, pětičlenná sestava skupiny (Michael Flower, Neil Campbell, Bridget Hayden, Adam Daven­port a Julian Bradley), vyšla u VHF Records coby LP a download. Doporučuji první možnost, album rozdělené na digitální tracky vás může nemile překvapit nežádoucími pauzami a zkazit vám radost tím, že uvidíte, za jak dlouho nastane změna.

Autor je hudebník a šéfredaktor online magazínu HIS Voice.