Rodinné konstelace s překvapením

Román Karen Joy Fowlerové Všichni jsme z toho úplně na větvi (We Are All Besides Ourselves, 2014) staví recenzenta před obtížnou volbu. Buď se totiž může rozhodnout, že odvrhne zbytečné ohledy, opevní se v egoistické iluzi všemocného kritika, bude ignorovat sebeprezentaci textu jako „vyprávění s překvapením“ a prozradí, jaké „rodinné tajemství“ se v knize skrývá, odhaluje a zkoumá. Nebo se může – poslušen společensky sdíleného přesvědčení, že spoilery se neříkají a i pro zahradníka platí presumpce neviny – pokusit kolem ústředního tématu knihy opatrně našlapovat. Je ale otázka, zda potom o takové knize, jež je pozoruhodná především silným příběhem a způsobem ohledávání tématu, méně již invenčním jazykem či zaumným stylem, lze vůbec napsat něco zajímavého a relevantního. Pohlédl­li tak snad na tuto recenzi čtenář, vyhledávající překvapení (zažité sousloví „naivní čtenář“ zde není namístě, vždyť konstatování naivity bývá často jen nezáměrnou proklamací řečníkovy elitářské arogance), který se chce pouze dozvědět, zda stojí za to románu Karen Joy Fowlerové věnovat čas, nechť nyní číst přestane a raději se rovnou začte do posuzované knihy. Pozornost si totiž rozhodně zaslouží.

Experiment, který rodina nedomyslela

Teď už ale bezohledně k textu samému. Ich­formová vypravěčka Rosemary Cooková začíná své líčení zprostředka děje a postupně se noří stále více do minulosti: z rámujícího „teď“ roku 2012, kdy je Rosemary málo přes čtyřicet, se její líčení ubírá nejprve do nelehkých časů vysokoškolských studií, aby se poté vrátila ještě hlouběji do doby nejútlejšího dětství v sedmdesátých letech 20. století. Právě tam je totiž třeba hledat prapůvod všech jejích nejistot a traumat: dětství to sice zprvu bylo radostné, ale pak se něco zásadního pokazilo.

Rodinná pohoda, zajišťovaná rodiči i báječnými sourozenci – o něco starším bratrem Lowellem a stejně starou sestřičkou, takřka Rosemaryiným dvojčetem Fern –, se v okamžiku rozpadla, když byla poslední jmenovaná z domu odvezena a přemístěna za mříže výzkumného centra. Zní to děsivě, jak nějaký násilný únos, a proto je třeba odkrýt to velké tajemství, které se čtenář kolem čtvrtiny knihy konečně dozvídá. Fern byla šimpanzice a její pobyt u Cookeových byl součástí vědeckého experimentu, v kterém šlo o sledování a komparativní analýzu vývoje lidského a opičího jedince a jejich vzájemného ovlivňování. Se čtenářovou interpretací „přijatelnosti“ celé události to možná zahýbat dokáže, pro Rosemary, Lowella i jejich rodiče se tímto odhalením ale samozřejmě tragičnost prodělané ztráty nijak neumenšila.

Rizika šokantní zápletky

Všichni jsme z toho úplně na větvi je román, kterému hrozilo nejedno nebezpečí. Kvůli charakteru ústřední zápletky, jež je svým způsobem až trochu bulvární, mohl totiž snadno sklouznout do různých podob brakové exploatace. Lehce se mohl zvrhnout v dojímavé citové vyděračství: vždyť podobná líčení dlouhého vyrovnávání se s předchozí ztrátou nebo popis rozvratu rodiny, která se odhodlala ke kroku, jehož důsledky nedokázala včas posoudit, už svedla do takové pasti nejednoho autora či autorku. Fowlerová však tomuto riziku zdatně čelí civilností a neafektovaností Rosemaryina vyprávění a svou pozitivní roli zde sehrává i pro někoho možná trochu zcizující kompozice – právě ona nadvakrát distancovaná retrospektiva je zde garantem uměřenosti. Záznam Lowellovy reakce na prožité trauma, totiž jeho příklon k radikálnímu ekologickému aktivismu (či ekoterorismu, jak tvrdí agenti, kteří jsou mu na stopě), mohl zase lehce sklouznout v ekologickou agitaci zacílenou proti experimentům na živých organismech. Propagandistické černobílosti ale úspěšně brání jak nejednoznačnost Lowellova počínání, které je vedeno nakonec stejnou měrou přijatou ideologií, jako neschopností reflexe osobního selhání, tak i překvapivá argumentační vyváženost, s níž Fowlerová důsledně ke každému názoru doplňuje protihlas.

Žádná z těch mnoha románem kladených a tematizovaných otázek jistě není nijak nová, všechny již byly v literatuře i jiných uměnách ohledávány mnohokráte a určitě mnohem důsledněji. Fowlerové román je ale klade a prozkoumává ve srozumitelné a čtivé podobě. Všichni jsme z toho úplně na větvi je lehoučké čtení, které je zároveň komplexní, nápadité, a přitom živelně strhující a bezproblémově přístupné každému čtenáři.

Autor je bohemista.