Spektákl násilí

„Je zakázáno zabít. Tudíž jsou všichni vrazi potrestáni, pokud však nezabíjejí ve velkém a za zvuků trumpet.“ Citátem od Voltaira začíná pozoruhodný dokument Joshuy Oppenheimera Způsob zabíjení. Kamera sleduje hladinu vody a už v tu chvíli je šplouchání poněkud zlověstné. O něco později přichází záběr na noční ulici a následují titulky: „V roce 1965 byla indonéská vláda svržena vojenskou silou. Kdokoli v opozici vůči militaristické diktatuře mohl být obviněn, že je komunistou: odboráři, farmáři, intelektuálové i etničtí Číňané. Během jediného roku a s podporou západních vlád bylo zavražděno přes milion ‚komunistů‘.“

Smích, štěstí, úsměv

Pravá síla Oppenheimerova filmu však netkví ve zkoumání děsivých historických faktů. Poprvé se vyjeví mezi oběma zmíněnými sekvencemi, v úvodní scéně filmu, připomínající bollywoodské muzikály: z duté sochy ve tvaru kapra vycházejí nalíčení a pestrobarevně odění tanečníci. Slyšíme pokyny z režie: „Smích, štěstí, úsměv. Chci vidět opravdovou, přirozenou krásu, tohle není žádný podvod.“

Pojmy jako „skutečné“ či „­inscenované“ na­­­­­bývají ve Způsobu zabíjení neobvyklých po­dob. Joshua Oppenheimer několik let natáčel se skutečnými aktéry indonéských masakrů, nestál však primárně o jejich ústní svědectví, nepouštěl se do rozsáhlé investigativní práce, šlo mu o jednoduchou věc. Přiměl tyto gangstery (jak se sami označují a odvolávají se přitom na to, že indonéské slovo pro gangstera vychází z anglického „free man“, tedy svobodný muž), aby znovu sehráli, co se tehdy událo – a provedení nechal na nich. Existuje mnoho filmů, v nichž tvůrci či aktéři různým způsobem reflektují proces natáčení. Ani případ, kdy skutečné události přehrávají jejich účastníci v dokumentárním filmu, není originálním nápadem – íránští tvůrci Abbás Kiarostamí a Mohsen Makhmalbaf podobný prvek využili během své kariéry hned několikrát.

Zatímco v íránské kinematografii tyto postupy obvykle šly ruku v ruce s všednodenními tématy a velmi osobní, ztišenou, minimalistickou tvůrčí metodou, v níž mezi dokumentárním a hraným filmem vede opravdu velmi tenká hranice, Oppenheimer používá mnohem excesivnější přístup. Už jeho „hrdinové“ mají k obyčejnosti a všednodennosti íránské kinematografie tak daleko, jak je to jen možné. Jde o lidi, kteří mají na svědomí statisíce životů a stále jsou ve své zemi u moci. A nejen to, podle televizních pořadů jde o hrdiny. Bůh přece nenávidí komunisty. Především však do filmu vstupují prvky rozličných žánrů podle představ aktérů a režisérů v jedné osobě.

Moc a sadismus

A právě v tuto chvíli začíná do hry vstupovat zvláštní moc filmového média, které umí na jedné straně vytvářet distanci a na straně druhé umožňuje silnější střet s realitou než jakékoli jiné umělecké médium. „Proč se lidé dívají na Jamese Bonda? Kvůli akci. Proč se dívají na filmy s nacistickou tematikou? Aby viděli tu moc a sadismus. My to umíme také, umíme být sadističtější než to, co vidíte ve filmech o nacismu,“ říká charismatický stařík Anwar Congo, který si pro potřeby natáčení nechal obarvit šedé vlasy na černo. „Ve filmech se nikdy neuřezávaly hlavy, tedy v těch fiktivních ano, ale ne v těch podle skutečnosti. Já to prováděl i ve skutečnosti,“ dodává milovník kinematografie, který dále tvrdí, že inspirací při jejich násilných činech byly snímky s Marlonem Brandem, Al Pacinem či Johnem Waynem. Ve chvíli, kdy je zhruba ve třetině slyšíme vyslovovat výše citované věty, se jen těžko věří tomu, že se někdo podílel na hrůzných činech s rozměry genocidy a nyní o nich nejen ochotně vypráví, ale ještě by o tom rád natočil atraktivní film s patřičnou dávkou zpěvu, zábavy i gore efektů.

Z tohoto popisu by se mohlo zdát, že jde o jakousi extrémně zvrhlou exploataci. Dílo se také vedle nadšených kritik a oscarové nominace dočkalo i velmi odmítavých reakcí a nařčení, že se jedná o snuff. Muži, kteří odkoukali způsob vraždění pomocí drátu z filmových gangsterek, se chlubí svými děsivými činy a většinu času se starají hlavně o to, aby na plátně dobře vypadali či aby si na filmové vraždění nevzali nevhodné bílé kalhoty, zosobňují asi nejvěrnější znázornění činů přesahujících běžná etická kritéria. O podobných skutcích nejde mluvit, a když o nich dotyční mluví, vlastně to nemá příliš velkou hodnotu.

Náznaky viny

„Je možné zabít milion lidí a zapomenout na to? Nebo pokud to bylo vymazáno z vědomí, existuje nějaké nevědomé reziduum, něco, co přetrvá?“ ptá se na začátku svého eseje o Způsobu zabíjení významný dokumentarista Errol Morris, který spolu s Wernerem Herzogem působil jako výkonný producent Oppenheimerova filmu. A ve svém rozsáhlém textu popisuje nejen Oppenheimerovu zvláštní metodu filmu ve filmu, ale dotýká se též problematiky přepisování historie a paralel mezi situací v Indonésii a ve Vietnamu. Oppenheimer dodává, že přinejmenším ve Spojených státech byly masakry vnímány jako „dobrá zpráva. Vítězství nad komunismem“.

Když tito zestárlí „hrdinové“, oslavovaní doma i za mořem, přehrávají za pomoci maskérů, kostýmů a rekvizit scény z minulosti, jde pochopitelně spíše o amatérské divadlo než o něco podobného skutečnému filmu. I v těchto situacích výslechů či vraždění se všichni baví a jedinou starostí je, aby to dobře vypadalo. Katarzní povaha filmového média se vyjeví teprve ve chvílích, když sami sebe sledují na obrazovce. Z původních obav o to, jak na ně budou nahlížet ostatní, až výsledné dílo uvidí, se ke konci stává skutečná reflexe vlastních činů. Občas ve filmu zaslechneme nejasná vyjádření o vině, o tom, jak se tíhy minulosti lze zbavit za pomocí tance, alkoholu, marihuany či extáze. Ale první opravdová emoce na Congově tváři se přiznaně objevuje ve chvíli, kdy sleduje muzikálový výstup, v němž za šumění vodopádu a tónů dojemné hudby stojí obklopen dívkami v červenobílých kostýmech.

Autor je filmový publicista.