Podívat se na sebe z odstupu

Na začátku výstavy Terénní výzkum lidského druhu, kterou pro galerii AMU připravily Tereza Stejskalová a Barbora Kleinhamplová, nás vítá video: barevné komíhající se skvrny, zřejmě mikrobiologického původu. Upozorňuje nás na to, že v instalaci půjde především o videa pracující s technicky pořízenými či přímo vytvořenými obrazy. A také že se máme připravit na zcela jiný typ zobrazení, než na jaký jsme běžně v galeriích zvyklí.

Akceschopné obrazy

První místnost za foyerem je věnována videoinstalaci Haruna Farockého (1944–2014) s názvem Eye/Machine II (2002), která se odehrává na dvou promítacích plochách. Autor využil obrazový materiál z vojenských simulátorů, vývojářských laboratoří, ale i z různých postprodukčních studií a vědeckých pracovišť. Farockému zde už nejde o sledování procesů poznávání reality skrze uměle vytvořené obrazy jako dříve, tentokrát se pouští na půdu obrazů vytvářených přístroji pro další přístroje. Odklání se od otázky vztahu člověka a stroje, centrem jeho zájmu jsou nyní kamery jako „oči“ a samotné obrazy podílející se na generování programů. Nejlepším příkladem budou nejspíše technologie umožňující sledování, mapování a rozpoznávání objektu, jež jsou autogenerativně naprogramované a inteligentně pracují s natočeným materiá­lem. Lidský zásah je pak situovaný pouze do iniciačního procesu naprogramování, v další fázi již počítačové programy rozpoznávají a fungují „samostatně“. Podle Farockého bychom se měli připravit na to, že takzvané operational images (akceschopné či provozní obrazy) se stanou aktivní součástí naší reality. Jde o obrazy, jež nemají reprezentační nebo objektivizující roli, ale samy jsou součástí procesu či tento proces produkce obrazů přímo aktivizují.

Druhá galerijní místnost je uspořádána jako sklad nábytku a obrazovek, které v náhodném sledu prezentují vědecká a biologická videa natočená mikrokamerami nebo vytvořená pro potřeby vizualizace okem neviditelných struktur. Stejskalová a Kleinhamplová, které autorsky spolupracovaly již před rokem na výstavě Manifest spáčů v Malé galerii v Ústí nad Labem, se tentokrát snaží po svém popasovat s Farockého výzkumem na poli uměle generovaných obrazů. Jednotícím tématem jejich videí na aktuální výstavě jsou záběry týkající se lidského těla, nad nimiž visí otázka, v jakém kontextu se dnes vizualizace lidské biologické hmoty ocitá a jak takové obrazy utváří vědomí a poznání o nás samotných? O čem vypovídá vztah lidského jedince a stroje, kterým se necháváme operovat, hlídat či analyzovat?

Myslet na budoucnost

Podobně jako se v Manifestu spáčů zabývaly Stejskalová a Kleinhamplová spánkem jako určitým symptomem, jenž vypovídá o změnách ve společnosti, tak se v současné výstavě věnují podmínkám vzniku subjektu a jeho vztahu k technicky vytvořeným obrazům. Vybraly si k tomu konkrétní materiál, který má přímý vztah k lidskému tělu, nechávají však na divácích, nakolik se ztotožní s myšlenkou odcizené reality, jež vyplývá právě z racionálních a uměle vytvořených vědeckých snímků.

Zatímco Farockého video vypovídá o konkrétních situacích, které v souvislosti s vojenskými simulačními programy mají přímý dopad na lidský život (jedná se například o otázky bezkontaktních válečných konfliktů a strojově řízených střel), obě autorky se pohybují na abstraktnější rovině. Ptají se na něco, na co zatím odpověď nemáme, a zkoumají problematiku, již jsme jen velmi omezeně schopni vnímat s nadhledem. To je ale důležitý moment jejich výstavy. Pokud nejsme schopni uchopit naši současnost a dopady naší činnosti ve větším měřítku, zkusme trochu poodstoupit a zamyslet se nad tím, jak bychom se vnímali z pohledu budoucnosti. Jedná se o jakousi obrácenou dystopii: nehledím do budoucnosti, abych objevila samu sebe za sto let, ale abych se přiblížila tomu, co jsem dnes.

Místnost, jež evokuje sklad či neuspořádaný archiv „minulých obrazů“, nám připomíná, že jasnou odpověď nalezneme jen těžko. Jinými slovy nám výstava také říká, že nám chybí dostatečný kritický odstup, skrze nějž bychom mohli analyzovat naši stávající situaci. Když se v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století pokoušeli umělci a architekti nahlédnout budoucnost (svou roli tehdy nepochybně sehrála i nejistota plynoucí z používání nových technologií a zbraní), experimentovali s formami a materiály a prostřednictvím utopistických kreseb a návrhů hledali nové možnosti vztahů člověka a jeho prostředí. Dnes už takové ambice patří spíše do minulosti, přesto Stejskalová s Kleinhamplovou svou výstavou vzkazují návštěvníkům, že myslet na budoucnost je stále potřeba – obzvláště tehdy, když by nám mohla posloužit jako odrazová plocha k sebereflexi naší dnešní skutečnosti.

Autorka studuje dějiny umění na VŠUP.