Racionalizace domácího násilí

Psát o současné výstavě izraelsko­české umělkyně Almy Lily Rayner není jednoduchý úkol. Zpracovává natolik osobní téma, že je těžké udržet si od něj odstup. Možná je to přímo nemožné. Autorka na několika velkých plakátech, které visí na opěrné zdi letenského kopce u nábřeží Kapitána Jaroše, prezentuje pár obyčejných, každodenních předmětů. V 3D tiskárně nechala vyrobit lžičku, zapalovač, mýdlo a další běžné věci. Bílé 3D tisky nafotila a fotografie vystavila nejprve loni na jaře v pražské galerii Oko uragánu a nyní v galerii Artwall. K tomu stačilo přidat název výstavy Co mi otec strkal do vagíny. Co víc dovysvětlit nebo interpretovat? A přesto je třeba o výstavě psát a mluvit, jakkoli je sdělná a srozumitelná sama o sobě. Umělkyně totiž ve svém díle nepředstavuje jen svůj osobní příběh. Forma prezentace rozehrává komplexní problematiku domácího násilí v celospolečenském měřítku a zároveň klade otázky po vývoji feministického hnutí ve 21. století.

Frustrovaný násilník

Výstava má důležitý společenský rozměr ze dvou důvodů. Za prvé předvádí osobní trauma domácího násilí – v tomto případě násilí páchaného otcem na dceři – ve veřejném prostoru. Situace se tak dostává ze soukromí, kde se vše děje pěkně pod pokličkou, v tichu a skrytosti (přičemž pachatele často kryjí i nejbližší rodinní příslušníci), ven, do prostředí města. Osobní příběh se stává veřejným tématem. Rayner tímto gestem naznačuje, že domácí násilí není problémem individuálních násilníků, ale produktem dominujícího patriarchálního systému, jenž prostupuje celou společností. Je známo, že za domácí násilí nesou vinu z velké části vnější faktory, mezi něž patří mužská dominance v rodině, tradiční rozdělení rolí podle genderu, strukturální nerovnosti mezi muži a ženami (například platové), společenská kritika žen, které se rozhodly z těchto stereotypů vystoupit, povzbuzování mužské agresivity a síly, nedostatečné sankce za páchání domácího násilí a podobně. Násilí na nejbližších příbuzných podněcuje také frustrace jedinců, plynoucí z jejich ekonomické situace ve společnosti orientované na výkon a úspěch. Muž, který například nezvládá vyhovět požadavku finančně zajistit rodinu nebo z jiného důvodu pochybuje o své „mužnosti“, inklinuje k sublimování svého studu v prostředí domova. Podle sociologických studií se jedná o globální problém nezávislý na konkrétních politických systémech a státních zřízeních. O to naléhavější je ovšem poselství výstavy.

Druhým důvodem společenského významu vystavovaného díla je, že obsahuje nepřímou pobídku adresovanou obětem domácího násilí. Autorka nejen vnáší tabuizované téma do veřejného prostoru, ale ke stejnému kroku tím vybízí také mnoho dalších žen, dívek a dětí, které mají zkušenost s domácím a sexuálním násilím. Svými aktivitami (tvorbou, ale i diskusemi) upozorňuje na ženy, o kterých se příliš nemluví. Jde o nenápadné, tiché manželky a dívky, kterým se nedostává žádného uznání, které ztrácejí sebe­­úctu a na jejichž potíže není nikdo zvědavý. Proto je tak důležité o nich mluvit mimo zdi jejich domovů.

Tísnivý pocit

Stále se však pohybujeme na rovině sociální a politické debaty, kterou by měla pokrývat především média a sociální pracovníci. Jaké nové podněty ale výstava přináší v kontextu vizuálního umění?

Alma Lily Rayner komunikuje svá témata skrze umění velmi jasně. Ve svých videích a fotografiích se často zabývá kulturou znásilnění, například vyznáním obětí na internetu ve videoperformanci Would you like a cookie? (2016), mytologizací ženského těla ve videu Uteria (2007–2008) nebo dětskou pornografií v díle Outsid(h)er (2009–2015). Umělkyně studovala v Centru audiovizuálních studií na FAMU, poté v Ateliéru fotografie na UMPRUM, dlouhodobě je však na stáži v ateliéru Anny Daučíkové na AVU. Pracuje s výraznými a strohými gesty, fotografie digitálně upravuje, předměty na snímcích a ve ­videích pocházejí z virtuálního prostředí nebo vznikají pomocí nových technologií. Jak sama říká, díky 3D tisku se jí podařilo přivlastnit si předměty, kterými jí otec ubližoval. V divákovi takové obrazy zanechávají pocit zmatení a neurčitosti, jejž nejlépe vystihuje Freudův těžko přeložitelný pojem Unheimlichkeit. Jde o tísnivý pocit plynoucí ze situace, kterou zažíváme poprvé, a přesto nám připomíná něco, co dobře známe. Fotografie na panelech galerie Artwall odkazují k běžným činnostem (například mytí rukou), kontext, v jakém se objevují (znásilnění), je nám však nepříjemný.

Nejde ale jen o 3D tisky a jejich fotografie. I forma prezentace je nám dobře známá. Jedná se vlastně o reklamní billboardy, kterých je plné město. Tentokrát nám ovšem nenabízejí produkty ke koupi, ale připomínku činů, jež společnost odsunula do nevědomí. Vizuál­ní umění tak opakovaně vrací vytěsněnou vzpomínku do vědomí – Freud pro podobné kompulzivní opakování traumatu používá pojem Wiederholungszwang. Jde o to, že pacient sám sebe nutí traumatickou zkušenost opakovat, ať už v myšlenkách, snech nebo ve svých činech. Rayner si připomíná svou zkušenost s násilím skrze vymodelované předměty, ale k rozpomínání vyzývá potenciálně celou společnost (přinejmenším cestující v tramvajích a autech jedoucích po nábřeží Kapitána Jaroše).

Feminismus a technologie

Zastavme se ještě u formy 3D tisku a fotografií předmětů. Zvolené prostředky nám dovolují odhlédnout od osobního příběhu umělkyně a od jednoduché interpretace se přenést k úvaze nad diskursem feminismu 21. století. Zkušenost s dominancí se v autorčině díle proměňuje a skrze odosobněnou technologii se racionalizuje. Je to právě racionalizace, která osobní zkušenost mění v systémový problém. Jazyk feminismu, tradičně spojovaný s emocemi a ženským tělem, tak nachází nástroje vyjadřování v nových technologiích, stejně jako v aktuálních teoretických a filosofických konceptech. Stále se prohlubující vztah feminismu a racionalismu jde ruku v ruce s kritikou patriar­­chální dominance, protože nerovnost není zakotvena jen ve vykonávání společenských rolí a v postavení na trhu práce, nýbrž vine se také celou historií lidského myšlení a filosofických konceptů, tradičně okupovaných bílým mužským géniem. Proto se feminismus musí stát racionalismem – jak po tom volá kolektiv Laboria Cuboniks ve svém Manifestu xenofeminismu. Tento feministický kolektiv vidí řešení v přehodnocení toho, jakým způsobem lze využívat technologie, jejichž historie nebyla vždy dána jen důrazem na užitečnost, ale také diktátem ekonomické infrastruktury. Moderní technologie tak nelze vnímat jen jako pouhý prostředek, ale je třeba se s nimi naučit kreativně pracovat za účelem vytvoření nového teoretického a politického řádu, ve kterém hegemonní dominanci nahradí systém otevřený mnohosti a proměnám.

Výstava Almy Lily Rayner evokuje právě tuto problematiku: potřebu racionálně uchopit osobní trauma, a to skrze využití nových technologií, které umožnují jak určité od­­osobnění, tak komunikaci s veřejností. S tím podle mě samotná výstava stojí i padá. Umělkyni se daří vyprávět nejen vlastní příběh, ale také jej propojit se širším kontextem. Forma, již si zvolila, umožňuje kritickou práci s diskursem dominance, pokud však jde o použité technologie, zůstává na půli cesty. A to proto, že moderní technologie v tomto případě pouze prezentují daný problém, jejich potenciál stát se politickým nástrojem však nebyl naplněn.

Autorka je kritička a kurátorka.