Klíčový region východní Evropa

Ředitelkou Moderní galerie v Lublani jste se stala v roce 1993, tedy v době velkých geopolitických změn v Evropě, zvláště v zemích východní Evropy. Můžete popsat, jak tato situace ovlivnila samotnou galerijní instituci?

Do vedení Moderní galerie jsem nastoupila v době, kdy Slovinsko získalo nezávislost. Další okolností byla válka v bývalé Jugoslávii. Třetí věcí byly problémy, s nimiž jsme se museli vypořádat: nerozvinutá kulturní politika, strategie a nedostatek peněz, což byl problém vždy – tehdy i dnes. V roce 1988, kdy jsem v Moderní galerii začala pracovat jako kurátorka, jsem se zajímala především o otázku, jak pracovat na mezinárodní úrovni. Válka však změnila hodně věcí a já se zaměřila na to, co je muzeum a jak by na novou situa­­ci mělo reagovat. V roce 1994 jsme cestovali do Sarajeva, kde ještě probíhala válka, abychom se zeptali kolegů, kteří tam působili, jak bychom mohli pomoci s vybudováním tamního muzea, které tam bylo posléze založeno. Jeden z našich projektů se týkal příspěvků do nové sbírky, druhým bylo sympozium Living with Genocide, uspořádané v roce 1996. O dva roky později už jsem mohla připravit první východoevropskou uměleckou výstavu Body and the East. Ačkoli jsme na počátku devadesátých let začínali s otázkami týkajícími se bývalé komunistické země a války, pomalu jsme se obraceli k problémům širšího mezinárodního území – regionu východní Evropy. Na otázku, jaký je náš mezinárodní kontext, jsme chtěli odpovědět velmi konkrétně. Tehdy začal můj dlouhodobý výzkum východní Evropy, přičemž mým zájmem nebyla nějaká abstraktní východoevropská identita, ale materiální podmínky, sdílené zkušenosti a nedostatečná infrastruktura, což zahrnuje i dějiny, sbírky a dialog se světem. A to je pro mě důležité dodnes.

Tehdy také začala vznikat sbírka Arteast 2000+, která je zaměřena na východoevropskou poválečnou avantgardu?

Ano, sbírka byla založena po výstavě Body and the East. Od samého začátku byla zamýšlena jako prostředek, jak doplnit zmíněnou chybějící infrastrukturu. Měla být nástrojem vytvoření dějin a narativu východoevropského umění, jehož jsme součástí. Kulturní prostor, který nemá vlastní historii, totiž jako by neexistoval. Historií přitom nemyslím přemýšlení o kultuře nebo umění ve smyslu národního státu, protože to není dostatečné. Bylo důležité uvažovat v mezinárodním měřítku, ale nikoli ve smyslu nějakého nadnárodního prostoru. Šlo nám o kontext regio­­nální. Pro nás byla klíčová východní Evropa. Sbírka východoevropského umění však nepředstavovala jen způsob komunikace a vzájemného srovnání s Východem, ale také se Západem. Na první výstavě jsme představili některé západní umělce, jež jsme zařadili do sbírky. Měli jsme poradce z východní Evropy – Victora Misiana, Piotra Piotrowského, Igora Zabela – a pozvala jsem také Haralda Szeemanna, aby nám pomohl se západními umělci. Každá výstava ukazuje jeden z aspektů sbírky jakožto nástroje.

Claire Bishopová píše ve své knize Radikální muzeologie o sebereflexi jako úkolu muzea. Jak je tento kritický nástroj přítomný v práci Moderní galerie?

Sebekritiku neztrácíme ze zřetele. Vždycky říkáme, že muzeum musí uvažovat z hlediska své vlastní pozice. Potřebujete vyjádřit stanovisko prostřednictvím projektů, kterými se zabýváte. Příkladem je aktuální výstava Low­Budget Utopias. Nejde jen o to, že Moderní galerie nemá dost peněz a nemůže poskytnout patřičné podmínky. Je to složitější. Týká se to materiálních podmínek ve východoevropských prostorech obecně. Stejná je ostatně zkušenost východoevropských poválečných avantgard, které tvoří jádro naší sbírky. Utopií máme na mysli způsob, jak překonat současná omezení své práce. Různá muzea v bývalé Jugoslávii nebo jinde ve východní Evropě se vypořádávají s odlišnými podmínkami, ale stále nás spojují určité zájmy nebo potřeby. Například postrádáme společnou historii, která by byla srovnatelná s jakýmsi východním kánonem. Nejde o vytváření nějakého kontranarativu, ale o to ukázat realitu, která pro nějaký narativ vytváří podmínky.

V Moderní galerii se odehrává mnoho aktivit, které přímo nesouvisí s uměním, jako třeba jazykové kursy pro žadatele o azyl. Kde jsou hranice umělecké galerie a jak chápete její roli ve společnosti?

Myslím si, že hranice nemá. Je ovšem třeba si uvědomit, z jakého úhlu se díváte. Pokud jste umělecká instituce, musíte také z této pozice k problémům přistupovat. Například problémy uprchlíků – musíme se zamyslet, jak se lze s těmito otázkami vypořádat jako umělecká instituce. A jak se s nimi může vypořádat umění. Při řešení sociálních otázek tedy postupujete jinak než azylová či sociální centra. Nejsme schopni poskytovat žadatelům ubytování či stravu, můžeme ale na toto téma otevřít diskusi, zviditelnit jej a někdy tím snad i lidem vrátit část důstojnosti. To můžeme dělat jako kulturní pracovníci a můžeme zapojit do procesu i umělce. Je důležité říct, že současné umění se už nevěnuje pouze problémům estetickým, ale také společenským a jeho záběr dalece přesahuje otázky estetiky a formy. Jsme nuceni jít za klasické kategorie umění, které jsou dané jeho estetickou funkcí.

Pod Moderní galerii patří také Muzeum současného umění v Metelkově ulici, která je místem alternativní a autonomní kultury. Nedávno jste v rádiu Študent vyjádřila podporu squatu Tovarna Rog, kterému hrozí vyklizení. Myslíte si, že se oficiální instituce mohou od podobných iniciativ něčemu přiučit?

Určitě se od nich můžeme mnohému přiučit. O svých sousedech v Metelkově ulici jsme věděli hned, jak jsme tam začali pracovat. Okamžitě jsme také zjistili, že mnoha lidem, kteří tam měli ateliéry či byli jinak aktivní, byla naše přítomnost nepříjemná, protože od muzea čekali, že se je bude snažit integrovat a reprezentovat. Vznikl antagonistický postoj, ačkoli to nikdy nebylo naším úmyslem. Nikdy jsme neplánovali reprezentovat celou Metelkovu ulici, nicméně jsme se rozhodli spolupracovat s několika jednotlivci či organizacemi, jako svého času například s galerií Alkatraz. Tomuto druhu spolupráce na horizontální úrovni jsme byli vždy nakloněni. S Tovarnou Rog jsme spolupracovali několikrát už dříve, ale vždy z jejich strany existovaly nějaké předsudky, což bylo pochopitelné, jelikož naše instituce má díky své infrastruktuře určitou moc. Tovarnu Rog jsem podporovala, protože se domnívám, že představitelé města by aktivisty z Rogu měli respektovat a měli by s nimi diskutovat o budoucím programu továrny. Během posledních deseti let rozvíjeli aktivisté nejrůznější programy a důležitá témata. Je také velmi zajímavé, jak se organizují, že se rozhodují opravdu nehierarchicky – vždyť my v galeriích a muzeích o tom často jen mluvíme. Jak bychom potom mohli přehlížet to, co dělají? Takže jsem pro rádio Študent vyjádřila svůj postoj. Potom někteří umělci iniciovali výstavu v Rogu a zeptali se mě, zda jim mohu poskytnout nějaké vyjádření, takže použili to, co jsem řekla v rádiu. Navrhla jsem jim, aby si na výstavu vypůjčili jedno dílo z naší sbírky, což byla fotografie mladých aktivistů, intelektuálů a umělců okupujících prostor Metelkovy na počátku devadesátých let. V muzeu jsme ji nahradili cedulí oznamující, že toto dílo vystavujeme v Rogu. Bylo to určité gesto podpory ze strany našeho muzea.

Z angličtiny přeložila Marta Martinová.