Vzpoura proti specialistům na dobro

Když Američané v roce 2004 zvolili George W. Bushe podruhé prezidentem, znamenalo to pro velkou část americké levice šok. Snad ještě větší zmatení než to, že američtí občané dali znovu důvěru muži, který je zavedl do bahna afghánské a irácké války, vyvolal jeden – klíčový – aspekt volby. Bush, spratek z protekční rodiny a absolvent Yale a Harvardu, hrál plebejskou kartu, stavěl se do role jednoho z mnoha běžných Američanů, který pohrdá elitou z New Yorku a absolventy elitních škol.

Proč nás tak nenávidí?

Američtí intelektuálové si mohli hlavu ukroutit. – Jak může podruhé projít tak průhledná finta? Jak mohou obyčejní Američané hlasovat pro kandidáta, který jde přímo proti jejich zájmům, protože hodlá osekat nejrůznější sociální programy, jež by mohly vést k vzestupu jejich dětí? Jak mohou věřit roli vyzyvatele elit muži, který do Bílého domu vstoupil jako dědic trůnu?

Antropolog David Graeber patřil, jak o tom píše ve své knize Revoluce naopak (Revolu­tions in Reverse, 2011; česky 2014), k těm šokovaným. Po volbách měl mít kurs sociální teorie, ale nebyl vůbec schopen vykládat látku. Až po čase se pokusil vysvětlit příčiny Bushova úspěchu v eseji Armáda altruistů.

Nejsme dnes v podobné situaci, když vidíme, jak moc je vlna reakcí na uprchlíky spojená s hlubokým odporem vůči těm, kteří jsou nejčastěji označováni jako „sluníčkáři“ či „pravdoláskaři“? Ta slova plní přední strany novin, diskutují o nich už nejen aktivisté či novináři, ale i jazykovědci. A co hůř – před kancelářemi nevládních organizací se objevují oběšené figuríny a jejich zaměstnancům chodí výhrůžné e­maily. Když bylo zabito devět zaměstnanců Člověka v tísni v Afghánistánu, přicházely do kanceláří této organizace nechutné projevy nadšení.

První možnou – a oprávněnou – reakcí je údiv, překvapení. Jak to, že se tak privilegovaným cílem nenávisti staly neziskové organizace, které se snaží někomu pomoct, nebo přístup k životu, který zdůrazňuje otevřenost a vstřícnost? Není to dokonale absurdní? Jenže když si tuto otázku klademe, nepodobáme se Američanům, kteří se po 11. září 2001, sledujíce tančící davy v arabských ulicích, ptali: Proč nás tak nenávidí? Můžeme stokrát opakovat – a právem –, že česká islamofobie je zatím převážně islamofobií bez muslimů, že zde prakticky žádní muslimové nežijí. U prudké vlny zášti ke „sluníčkářům“ a „pravdoláskařům“ podobnou (přiznejme si, trochu povýšenou) odpověď nemáme. Ta nenávist odráží nějakou sociální zkušenost, jakkoli asi hodně pokřiveně.

Druhou možnou reakcí je výsměch. Ne že by si o něj lidé, kteří se stavějí do čela fronty proti pravdě, lásce a slunci nekoledovali. Galerie začínající prezidentem této země, pokračující klasikem žurnalistických útoků na „sluníčkáře“ a „sluníčkářky“ Jiřím X. Doležalem a končící Martinem Konvičkou a „pravicovým sociologem“ Hamplem je zároveň roztomilou galerií autoritářských osobností, u nichž člověk zcela chápe, proč jim musí jakákoli otevřenost a vstřícnost být až bytostně nepříjemná. Způsob, jakým z nich tryská agrese, či (především Doležalovo a Konvičkovo) obsedantní zdůrazňování sexuality rovněž leccos vysvětlují. Když se k chóru přidá ještě Ivan Jonák a roztočí naplno kola své vězením zpracované imaginace, není ani pro začínajícího freudiána nesnadné zařadit ho jako výhřez kolektivního sadismu.

A je tu ještě jeden důvod k výsměchu – na to, jak velkou podporu má protimuslimské hnutí jak mezi částí elit, tak zdola, nezaznamenalo zatím žádné velké úspěchy. Demonstrace o několika stovkách, maximálně tisícovce lidí byly sice plné kolektivní nenávisti, měly svou zvláštní energii pramenící z přesvědčení o obraně „naší“ civilizace, země a žen před nájezdníky, politicky to ale zatím bylo spíš uondané fiasko. Jenomže neprozrazuje ustrnutí na výsměchu spíš neschopnost adekvátně reagovat, není pouhou kompenzací za zoufalství? A zároveň – není výsměch adresovaný slabším hluboce nefér?

David Graeber pochopil Bushovo druhé vítězství jako příležitost k sebereflexi. Není podobnou příležitostí i současná vlna nenávisti vůči „sluníčkářům“? Hledat ve fašizující vlně jakési „racionální jádro“ je vždycky trochu kluzké, snadno to končívá legitimizací. Jenže ještě nepřípadnější reakce je nevzít si z ní možné poučení a jen opakovat: Jste fašis­mus, tedy absolutní zlo, a my jsme antifašisté, tedy absolutní dobro, a to už jen proto, že stojíme proti vám… Projít po úzké pěšině mezi legitimizací fašizujících nálad a narcistní povýšeností nad důležitou zpětnou vazbou, kterou nám mohou zprostředkovat, je obtížné. Zkusme to.

Privatizovaná nesobeckost

Podle Graebera je v kořenech Ameriky zvláštní napětí: navzdory tomu, že převažující ideo­logií je racionální egoismus, Američané ve skutečnosti mají také potřebu nezištnosti a solidarity, ač pochopitelně nikoli takové, která by jim znemožnila žít plnohodnotný život, ale spíše takové, jež s ním bude slučitelná. Hledají ve společnosti prostor, kde budou mít pocit, že dělají dobrou věc, aniž by na to sami doplatili. Anarchista Graeber bylo trochu překvapen, když si uvědomil, že pro chudší Američany je jednou z mála příležitostí, jak projevit solidaritu, služba v armádě, zejména pak v bojových misích, jejichž součástí je i pomoc místním obyvatelům.

Americká progresivní levice udělala podle Graebera hned dvojí chybu. Zatímco u sebe předpokládá nezištnost (a vytváří si pro ni prostory, kde je ekonomicky v zásadě možná, v nevládkách, v kultuře, akademické sféře), u mas očekává instrumentální motivaci: a proto považuje americké vojáky pouze za chudáky a oběti ekonomických podmínek a pravicové voliče vidí jako pomýlence, neschopné volit ve svém kolektivním zájmu. Sobě lichotí (a zastírá podmínky možnosti svých velkorysých postojů), většinu uráží – a vhání ji do náruče každého, kdo bude ochoten aspoň svátečně oslovit její nesobeckou stránku. O to větší hněv pak může cítit vůči těm, kteří si pro sebe vyhradili roli těch hodných, těch, co se věnují poznávání, kultuře či pomoci druhým. V zemi, kde si běžný chudší člověk bez univerzitního vzdělání může představit jako aspoň teoreticky možné, že se jeho dcera stane generální ředitelkou korporace, zatímco je zcela vyloučené, že bude profesorkou na univerzitě nebo literární kritičkou, je pozorování odcizeného světa všech možných provozovatelů dobra, krásy a vědění především k vzteku.

Není tohle zrcadlo, ve kterém se aspoň tak trochu poznáváme? Nebyla také u nás, hned po státním majetku, zprivatizována i možnost chovat se prospěšně či společensky zodpovědným způsobem? Když už se nabízí nějaká možnost podílu na obecném dobru, je to obvykle formou finančního příspěvku či dobrovolnické práce. A všude se jako ostnatý drát vine odborná terminologie či zajídající se projektový jazyk. Jako by vedle třídních odlišností procházela společností ještě jedna neviditelná hranice: mezi těmi, kterým je různými formami přerozdělování umožněno věnovat se obecně prospěšné, naplňující práci, a ostatními, kteří mohou první skupinu pouze pozorovat, uvězněni v odcizené práci v tržní ekonomice. Těžko čekat, že pouhý pohled na lidi, kteří pro sebe privatizovali dobro, nepovede k zuřivosti. Zvlášť pokud tito specialisté produkují především specializované jazyky, jejichž (jistě většinou nezamýšlenou) funkcí je oddělit se od laiků, učinit se pro ně neprostupnými, nikoli jim něco přinést.

Jistě, jsou tu také odlišnosti od amerických reálií, ale ty vesměs mluví v náš neprospěch. Zatímco aspoň v některých Graeberem popisovaných amerických institucích může být předpokladem altruismu (či spíš „altruismu“, on sám za svůj cíl pokládal překonat scholastický rozpor mezi egoismem a altruismem v pohledu na motivy lidského jednání) možnost nestarat se příliš o peníze díky zaručenému příjmu, u nás velká část lidí zaměstnaných v nevládkách, akademických institucích či v kultuře musí kvůli prekérním podmínkám řešit peníze až obsedantně. Výsledkem je nejen kolonizace témat obecného zájmu a dobra malými skupinami, které je privatizovaly, ale také časté přehlušení těchto témat profesními spory a bojůvkami malých stavovských skupin. Řekne se paměť – a vede se spor o tabulková místa v Ústavu pro ­studium totalitních režimů. Řekne se pomoc druhému – a diskutuje se o grantech pro neziskovky. Řekne se kultura – a myslí se kolonka státního rozpočtu.

Hamplův dárek levici

Mám v živé paměti pachuť z jedné dávné odborové demonstrace z dob Topolánkovy vlády, na níž odboráři protestovali proti komercializaci veřejného zdravotnictví. Vystoupil zde herec Ondřej Vetchý (právě ten!) s projevem o malých dotacích pro divadla, uvedeným rozpačitou zdvořilostí vůči tomu, co řeší odboráři, a zdůrazněním, že právě požadavky divadel jsou „opravdu důležité“. Byl to přízračný pohled – odbory, které jsou podle tradičního stereotypu představiteli sobeckého sledování vlastních (jakkoli kolektivních) zájmů, hájí společenský zájem, a herci, podle tradičního stereotypu součást „svědomí národa“, vedou pouze svou cechovní kauzu. I většina levičáků mezi intelektuály věnovala všem třídním bojům ve všech současných českých továrnách nebo na prekérních pracovištích zlomek pozornosti zaměřené třeba na Ústav pro studium totalitních režimů či tomu, že prezident odmítá povyšovat některé docenty do profesorského stavu. Kolika zaměstnaneckým sporům v korporátu se liberální levice věnovala – a dotáhla je na přední stránky novin? Levice se nechala chytit v logice „kulturních válek“ s pravicí a myslí si, že bojuje světaborné boje o „hegemonii“, a zatím často jen projevuje sebestřednost více či méně specializované intelektuální kasty.

Právě tady se ukázalo slabé místo – a není divu, že toho využili lidé jako „pravicový sociolog“ Hampl, který se (dokonce s jistou nečekanou mírou vtipu) pokusil levici sebrat její nejsilnější zbraň: třídní analýzu. Pochopitelně skončil u vyprávění o tom, kterak přičinlivé firmy pracují a neplodné nevládky tyjí z grantů; mentalita tohoto would­be představitele Svobodných končí u imaginárna včelího úlu, v němž hodné včeličky kmitají a trubci lenoší. Ani ho nenapadlo, že se ve společnosti může privatizovat nebo přerozdělovat i něco jiného než peníze. Nicméně i tak je jeho zapojení třídní analýzy do hry tam, kde ji levice opustila, neobyčejně chytrým tahem ve hře. Levice hodná toho jména musí tento tah pochopit jako dar.

Karl Mannheim kdysi popsal marxistickou analýzu ideologie jako ničivou zbraň, podobnou nepřátelsky pojaté psychoanalýze. Její postup je jednoduchý: bez ohledu na to, co si (subjektivně) myslíte, vám marxisticky založený analytik může poměrně snadno dokázat, že z vás mluví ve skutečnosti vaše pozice a váš (jakkoli zprostředkovaný) třídní zájem. Levice po dekádách kritiky ze strany lidí jako Mannheim pochopila, jak moc nefér a zavádějící tahle zbraň může být, zejména v hraničních případech: dává marxistickému intelektuálovi možnost s nepatřičným sebevědomím odhalovat něčí subjektivní klam, tvářit se, že nekontroluje vlastní myšlenky, které on může zvnějšku demystifikovat.

Možná ale ustoupila až příliš. Dnes to vypadá až paradoxně: jako by levice (tedy její menší část, která ve věci uprchlíků zůstala na levici) měla na své straně hodnoty a kulturu, zatímco pravice třídní analýzu. Hamplovo využití třídní analýzy musíme brát také jako budíček. Bude­li se levice ohánět pouze abstraktními principy (redukovanými navíc pouze na jeden defenzivní arciprincip shrnutelný do slov „bojíme se fašismu“), skončí v roli napomínajícího, který zároveň nemá odpovědi na nejpodstatnější otázky.

Vědu do rukou lidu

Žijeme ve společnosti, jejíž značné části je upřen dobrý pocit ze smysluplné politické aktivity, z vědeckého poznávání, z mnoha podob altruistického chování, které by mělo smysl a viditelný dopad (tedy z takového altruistického chování, které by přesahovalo rámec vlastní rodiny). Poslouchat v takové situaci někoho, komu možnost altruismu nebyla upřena, vyvolá skoro automaticky nevoli a podezření. Pokud budu mít, ať už právem či neprávem, pocit, že se přede mnou nevkusně uspokojuje demonstrováním své dobroty, bude mi k smíchu. Pokud budu mít, ať už právem nebo ne, pocit, že se nade mě povyšuje, ač třeba mimoděčně, že zastává velkorysejší názory než já, protože si to může dovolit, budu ho nenávidět. Je to koneckonců jeden z mála velkých citů, které mi nechal.

Když Petr Hampl vykřikuje na Facebooku v rámci svého agresivního výlevu „vrátit vědu do rukou lidu“, právem se mu mladí vědci smějí. Vcelku lacino se lze ptát, kdy že v těch „rukou lidu“ věda byla, jak by takové převzetí vypadalo a zda se opravdu „pravicový sociolog“ od Svobodných chce vrátit k minulému režimu, když už se k němu vrací rétorikou. Jenže se nelze ubránit pocitu, že Petr Hampl pojmenoval důležitý problém. Jak promýšlí věda svůj závazek vůči společnosti, když jí jde o to produkovat z veřejných peněz superspecializované texty pro nečtené odborné časopisy, jejichž vydávání je jedním z nejprofitabilnějších soukromých byznysů, jak ukazuje ve Velké Británii třeba George Monbiot a u nás například Tereza Stöckelová?

Po přečtení Hamplova výlevu jsem si vzpomněl na pár let starý článek jednoho mého přítele, specialisty na postmoderní hantýrku, který si srdceryvně postěžoval na povrchnost a nestoudnost českých novinářů, kteří si – představte si tu drzost – myslí, že v komunikaci s nimi odloží vědci svůj odborný jazyk. Nemohl jsem si pomoct, nenávistná agrese xenofobního populisty mi byla bližší než možná ani neuvědomovaná arogance mého přítele. Představil jsem si logickou reakci někoho, kdo neměl na to, aby se několik let vzdělával, a mohl tak porozumět složité terminologii: A mají tihle lidé, kteří nám nejsou ochotni překládat ze svého jazyka, vůbec ještě něco jiného než ten jazyk? Není to náhodou tak, že nám zkrátka nemají co přeložit? Nebojí se mnozí odpůrci „vědy v rukou lidu“ spíš než toho, že by je tyto ruce drtily, toho, že do těch rukou není co kloudného dát?

Vláda fakty?

Odpor proti xenofobní protiuprchlické vlně byl až příliš rámován jazykem „faktů“ proti „mýtům“ a „hoaxům“. Byla to logická reakce na to, jak moc lží a nesmyslů se během kolektivního třeštění nad uprchlíky přihlásilo o slovo. Byla to ale zároveň reakce, která zamlžila to nejpodstatnější: ta nejzásadnější fakta o uprchlické krizi (kolik uprchlíků přijde, jak se sžijí s novými společnostmi) nikdo nezná, jsou to fakta v pohybu, která se teprve tvoří, a proto každý reaguje, jak umí. Je namístě bojovat s xenofobními náladami, i proto, že modelují teprve tvořící se fakta. Těžko to ale můžeme dělat z nadřazené pozice „vyvracení omylu“.

Na závěr dvě otázky. Liberální levice se vciťuje do obětí a naopak se podezřívavě ošívá nebo nervózně směje při takřka každém výskytu slova národ. Oba tyto postoje jsou pochopitelné – a stejně pochopitelně vyvolávají podezření. Vciťovat se do obětí, budiž, ale není to náhodou tak, že část liberální levice miluje oběti – že je miluje právě proto, že jsou oběťmi, a že to říká něco poněkud podivného o jejím vztahu k životu, který je založen na úsilí nebýt obětí? A bude je milovat i poté, co se dosáhne kýženého stavu a oběti oběťmi být přestanou?

Pokud jde o národ, je jistě mnoho dobrých důvodů, proč být antinacionalistický. Jen bychom neměli zapomenout, že národ je rámec, o jehož obsah se bojuje – a zároveň jediné předpokládané společenství (snad kromě příliš abstraktního „lidského“ společenství, kam se vejde cokoli), jež sdílíme i s těmi, kteří by nás coby pravdoláskaře a sluníčkáře nejraději oběsili za střeva či poslali do koncentračního tábora. Není načase spíš vést boj o obsah toho sdíleného? Není snaha se od těchto lidí oddělit jen jinou verzí xenofobie, jinou variantou plotu, jaké dnes vztyčuje pozvolna orbanizovaná Evropa proti uprchlíkům?

Autor je politolog a novinář.