Dokladem tematické pestrosti japonského komiksu může být i linie militaristických a nacionalistických mang. Její historie sahá až do třicátých let 20. století a její vliv můžeme najít i v některých otevřeně xenofobních současných komiksech.
Projevy nacionalismu jsou s literaturou pro mládež – a s komiksy zvlášť – spjaty poměrně pevně, což nepostrádá jistou logiku: mladá mysl je tvárnější a přístupnější ideologii, obzvláště jeli zabalena do napínavých příběhů a pěkných obrázků. Není ostatně náhoda, že jeden z nejúspěšnějších moderních japonských časopisů pro mládež, Šónensekai (Chlapecký svět, 1895–1914), začal vycházet v roce 1895, kdy Japonsko zvítězilo v čínskojaponské válce. První číslo obsahovalo mimo jiné eseje oslavující japonské válečné úspěchy v průběhu dějin a zdůrazňující důležitost probíhajícího konfliktu v Číně nebo úlohu mladých čtenářů jakožto budoucích uniformovaných ochránců Japonska. Podobně ideologicky se rýsoval i Šódžosekai (Dívčí svět, 1906–1931), první časopis pro děvčata, který ovšem kladl o něco menší důraz na rozdmýchávání bojovné nálady a soustředil se spíše na osvětu, která měla děvčatům pomoci stát se v blízké budoucnosti ideálem japonského ženství – rjósaikenbo neboli „dobrou ženou, moudrou matkou“, jejímž úkolem bylo rodit děti, vštěpovat jim lásku k vlasti a mistrně přitom spravovat rodinné záležitosti, aby se mužživitel mohl plně věnovat budování silného státu a jeho obraně. Oblíbené zde byly povídky či romány na pokračování oslavující ideál japonské udatnosti jamatodamašii.
Hrdinní psi i tovární dělníci
S příchodem třicátých let a s nástupem militarismu se znovu naplno rozhořela i ideologická propaganda v časopisech pro mládež. V roce 1931, kdy se odehrál Mukdenský incident, začal v časopise Šónenkurabu (Chlapecký klub, 1914–1962) vycházet legendární komiksový seriál Norakuro (1931–1941), jehož stejnojmenným hrdinou byl roztomilý, i když poněkud zmatený pejsek sloužící v psí armádě, která shodou okolností právě vedla válku proti armádě prasečí. Výběr živočišného druhu nepřítele přitom rozhodně nešlo považovat za náhodný, neboť prase v japonských kreslených vtipech a karikaturách často představovalo Čínu či její obyvatele. Přestože autor Suihó Tagawa v poválečné době odmítal, že by Norakuroova dobrodružství měla být alegorií na počínající válečný konflikt mezi Japonskem a Čínou, je jeho dílo dodnes označováno jako jeden z nejpopulárnějších propagandistických komiksů své doby. Mnoho jeho čtenářů zpětně přiznalo, že je jejich oblíbený psí hrdina skutečně inspiroval k dobrovolnému vstupu do císařské armády.
Ať už však Tagawa ve skutečnosti zamýšlel cokoliv, jeho Norakuro byl nakonec jen slabý odvar proti propagandistické manze, která nastoupila ve čtyřicátých letech, kdy se Japonsko ocitlo ve válce s USA. Tato takzvaná jokusan manga měla za úkol nahradit obvyklé (rozuměj frivolní) komiksy a místo poskytování plytké zábavy povzbuzovat obyvatelstvo v těžkých dobách, podněcovat ho k většímu výkonu na bitevním poli i v běžném životě. To se však ukázalo být jen těžko splnitelným úkolem – v té době už byla země znatelně unavena dlouhodobým vojenským konfliktem s Čínou a Ruskem a civilní obyvatelstvo, které si v zájmu zachování patřičného dekora muselo odpustit obvyklé zábavy a drobné radosti, se příhodami hrdinných továrních dělníků, pracujících na dvě stě procent, příliš nebavilo.
Éra občasných uřeknutí
Poválečná léta ovšem japonskému komiksu přála. Válečné příběhy a oslavy jamatodamašii však mezi nimi pochopitelně chyběly. Cenzura podobně laděná vyprávění nepřipouštěla, a zároveň po nich mezi lidmi nebyla příliš velká poptávka: japonské publikum bylo mnohaletým intenzivním oslavováním národního bojového ducha unaveno a společnost se přikláněla v lepším případě k pacifismu, v horším k naprosté apatii vůči veškerým věcem veřejným. Teprve v druhé polovině padesátých let se na stránky komiksových časopisů vrátily příběhy z válečné doby, jejichž hrdiny byli nejobdivovanější z válečných hrdinů – piloti bojových letadel. Tyto seriály se však soustředily hlavně na romantické aspekty létání a ideologickým prvkům se většinou důsledně vyhýbaly. Od šedesátých let pak vyšlo mnoho významných komiksů věnovaných popisu válečných hrůz i kritice poměrů v císařské armádě; všeobecně oblíbený autor hororově laděné mangy pro děti Šigeru Mizuki ve svém díle Široihata (Bílá vlajka, 1964) popsal zkušenosti s šikanou a krutostí, kterou zažívali řadoví pěšáci bojující v Tichomoří. Zároveň se v průběhu let vynořila řada působivých komiksů pojednávajících o tragédii v Hirošimě a Nagasaki: mezi nejvýraznější z nich patří dnes již legendární Hadaši no Gen (Bosý Gen, 1973–1985), z velké části autobiografický příběh Keidži Nakazawy, který v Hirošimě přišel téměř o celou rodinu.
Všechny tyto komiksy válku odsuzovaly, kritizovaly fanatismus tehdejších vojenských a politických elit a varovaly před tím, že by se mohl znovu objevit. Avšak – bez ohledu na občasná uřeknutí některých politických představitelů či ojedinělé sousedské rozmíšky týkající se nedořešených územních sporů s Jižní Koreou a Čínou – návrat starých pořádků se nezdál vůbec pravděpodobným. Japonsko sedmdesátých a osmdesátých let totiž bylo blahobytnou ekonomickou velmocí, která po poválečné krizi národní identity nalezla novou hrdost díky vlastní houževnatosti a píli, s níž se dostalo z bídy až na vrchol. Veškeré komiksové projevy mírného nacionalismu a občasného záchvěvu antiamerikanismu se omezovaly na sportovní mangu, kde japonští fotbalisté a boxeři vesele poráželi větší a silnější soupeře z řad cizích mocností.
Nenávidíme korejský proud
Toto relativně idylické období však nemělo trvat věčně: přelom osmdesátých a devadesátých let přinesl obrovskou ekonomickou krizi, která japonskou společnost značně poznamenala. Kromě jiného došlo i k nárůstu příznivců pravicových extremistických skupin, takzvaných ujokudantai, nepokrytě se hlásících k odkazu předválečného období. Současně zesílily i hlasy revizionistů, volajících například po nových učebnicích dějepisu, které by se vyjadřovaly méně kriticky k válečným zločinům, jichž se Japonsko během patnáctiletého válečného konfliktu dopustilo. K debatě na toto ožehavé téma cítilo potřebu se vyjádřit mnoho literárně činných intelektuálů, mezi nimiž nechyběl ani komiksový autor Jošinori Kobajaši, člen jednoho z revizionistických spolků, který dal ve své zvláštní sbírce komiksových esejů Sensóron (O válce, 1998–2003) zaznít mnoha oblíbeným extremistickým názorům – kupříkladu popírání násilného verbování korejských a čínských žen do japonských vojenských nevěstinců, zpochybňování počtu obětí v nankingském masakru apod. Jeho argumentace i selektivní výběr faktů byl poté mnoha historiky kritizován a na některých japonských univerzitách dokonce zazněly celé série přednášek věnujících se rozboru jeho děl s cílem vyvrátit obsažená tvrzení.
Kobajašiho hlas ovšem rozhodně nezůstal ojedinělý. V prvním desetiletí nového tisíciletí se vynořila celá řada xenofobních komiksů, otevřeně hlásajících nenávist vůči japonským sousedům, především však proti Jižní a Severní Koreji. Tato skutečnost je dávána do souvislosti s kanrjú (též hanrjú) neboli korejským proudem, který Japonsko zasáhl na přelomu tisíciletí, kdy značně stoupl zájem o produkty korejské populární kultury, zejména romantické televizní seriály a hudbu. Xenofobní ujokudantai na tento fenomén odpověděly v nesnášenlivém duchu, který dokonale ilustruje nechvalně proslulá manga Kenkanrjú (Nenávidíme kanrjú, 2005) z pera autora píšícího pod pseudonymem Šarin Jamano. Hlavní hrdiny tohoto komiksu tvoří skupina vysokoškolských studentů věnujících se po vzoru Jošinori Kobajašiho „odkrývání pravdy“ ohledně různých událostí převážně z období druhé světové války a vykreslování obyvatel Koreje jakožto prolhaných agresorů, snažících se vnutit Japonsku svou pokleslou kulturu.
Kenkanrjú a jiná kontroverzní komiksová díla podobného ražení jsou v záplavě všemožné mangy jen ojedinělým jevem, který přirozeně nesnese srovnání s xenofobním a šovinistickým ražením mnoha předválečných časopisů a komiksů pro děti a mládež. Avšak jejich existence i relativní úspěch na knižním trhu jsou dokladem jak napjaté situace ve společnosti, tak nevyřešených mezinárodních třenic, pramenících z nedostatečné sebereflexe nad úlohou, kterou Japonsko v první polovině 20. století v jihovýchodní Asii sehrálo.
Autorka je překladatelka.