Drony jsou v posledních letech jedním z pilířů protipovstaleckých operací západních mocností. Především pod vládou amerického prezidenta Baracka Obamy se ozbrojené bezpilotní letouny staly klíčovým prostředkem, s jehož pomocí lze podnikat vojenské mise po celé zeměkouli.
K prvnímu významnějšímu použití ozbrojených dronů došlo na začátku tohoto století na okupovaných územích Palestiny. Izrael byl vůbec první zemí, která začala soustavně pracovat na vývoji a výrobě válečných bezpilotních letounů, jež stále slouží k útokům na vytipované představitele znepřátelených sil. Aplikace v Palestině je v jistém smyslu paradigmatická i pro pozdější masové použití ze strany amerických tajných služeb. Cílené útoky na okupovaném palestinském území nelze kvalifikovat jako „mimosoudní popravy“, na vnitrostátní úrovni zakázané. Cíle jsou vybírány a odsouzeny k smrti na základě politického rozhodnutí. Vedle faktické nebezpečnosti tak hraje roli i společenský dopad akce, politický profil cíle a možný vliv na znepřátelené frakce.
Lidé na zabití
Podobnou logiku převzaly i Spojené státy v kampaních proti terorismu v Pákistánu, Jemenu a dalších státech, u nichž se předpokládá, že se nemohou úspěšně bránit proti narušení jejich vzdušného prostoru. Tajné služby a jednotlivé armádní sbory zkrátka sestavují na základě vojenských, politických a organizačních priorit svůj „killing list“, jenž je následně předkládán ke schválení americkému prezidentovi. Tuto praktiku tvrdě zkritizovala Amnesty International ve své zprávě Will I be next? US drone strikes in Pakistan (Budu další na řadě? Útoky amerických dronů v Pákistánu): „Zprávy, že Spojené státy mají vlastní seznam lidí k zabití, napovídají, že není prováděna analýza, která by určila, zda se cíl účastní nepřátelských aktů v momentě, kdy je proti němu veden útok. Mezinárodní humanitární právo je v tomto bodu jednoznačné: učinit cílem vojenského útoku civilní populaci či jednotlivce, kteří se neúčastní nepřátelských aktů, je válečným zločinem.“
Tato nelegální zabijácká praktika překonala další významný mezník v roce 2011, když prezident Barack Obama autorizoval první útok dronem proti americkému občanovi. Společně s Anwarem alAwlakim, který byl cílem útoku, zemřeli další tři američtí občané, kteří nebyli nikdy z ničeho obviněni ani odsouzeni. Vážnost situace, v níž mají tajné služby právo – s explicitním souhlasem prezidenta – zabít občany vlastní země, si uvědomili i právní poradci Bílého domu. Ti navrhli, aby u amerických občanů proběhlo jakési předběžné vyhodnocení jejich právního postavení. „Podle poradců by se toto vyhodnocení mohlo rovnat soudnímu slyšení, které si vyžaduje Ústava. I přesto si však mnoho právních expertů myslí, že by takový institut neprošel testem ústavnosti,“ posuzuje nápad, který by měl legalizovat útoky, například deník New York Times.
„Pokud by Obamův návrh prošel, vznikly by preventivní soudy, které by v naprostém utajení soudily osoby, jež by aktu nebyly přítomné a o řízení by ani nevěděly. Hodnotilo by se přitom, zda představují hrozbu, která ospravedlňuje výkon práva na preventivní obranu. To by vyhodilo do vzduchu celý právní systém,“ vysvětluje francouzský filosof a analytik Grégoire Chamayou návrh americké administrativy. Šlo by o faktické uzákonění mimosoudních vražd vlastních občanů, nacházejících se v zahraničí.
Snížení vedlejších obětí není žádoucí
Ozbrojené drony mohou zůstat ve vzduchu několik desítek hodin (některé modely až dva dny) a díky nižší pořizovací ceně lze nasazovat vyšší počet kusů, aby mohly neustále monitorovat dané území a v případě potřeby zasáhnout. Současně jsou drony osazovány senzory, které umožňují takřka panoptickou kontrolu území, a to díky posílení systému strojových analýz. Vše pouze posiluje zdrcující dopad, který má letecká válka na povstalce. „Můžeme říct, že dopad cíleného nasazení americké letecké síly je podobný jako v případě nástražných výbušných systémů, jež povstalci používají proti silám USA a jejich spojenců, je však silnější. Zdánlivá náhodnost, nepředvídatelnost a soustavnost těchto útoků efektivně snižuje morálku bojujících sil a potenciálních obětí,“ popisuje generálmajor US Air Force Charles J. Dunlap.
Zastánci dronů tento zbraňový systém považují za etičtější, protože umožňuje cílenější útoky. Podle Mezinárodního úřadu pro vyšetřování (International Bureau of Investigation), který čerpá své statistiky z oficiálních zdrojů, zemřelo za posledních deset let při útocích dronů takřka čtyři tisíce lidí. Pouze šest set z nich bylo ovšem cílem určeným k likvidaci. Obhájci dronů v této chvíli zpravidla přicházejí s tvrzením, že je to stále lepší, než kdyby šlo o šest set dělostřeleckých bombardování či náletů. Akční modus dronů se ale podobá spíše útokům malých skupin speciálních sil či ostřelovačů. A v tomto případě jakákoli srovnávací aritmetika prostě selhává.
Z vojenského hlediska zkrátka není žádoucí, aby došlo k rapidnímu snížení vedlejších obětí. Máli mít letecká síla onen dopad, o němž mluví Dunlap, je nutné, aby se útoky dotkly blízkého okolí daného cíle. V protipovstaleckých strategiích se vždy míchají v různé intenzitě prvky kontroly, benefitu, ale také teroru. Zásadní je přimět společenství, v němž se pohybují povstalci, ke spolupráci s regulérními vojenskými silami.
Hyperbolizace asymetrické války
Konflikt vedený drony je hyperbolizací mnoha dlouhodobých tendencí. Ačkoli samotné bezpilotní letouny nejsou posledním výkřikem zbrojní technologie, jako platforma jsou vysoce inovativní. Podle Grégoira Chamayoua jsou drony v současnosti ideálním prostředkem státního terorismu vlád. Přesnější by však bylo říct, že jsou příčinou i následkem mimořádného stavu na mezinárodní úrovni, jejž si vynutily mocnosti, které bezpilotní letouny používají. Umožňují vytvořit panoptický efekt na obrovském území, jejž regulérní vojsko mohlo zaručit jen krátkodobě a za mobilizace rozsáhlé letecké síly.
Tendence zničit nepřítele na dálku je ostatně stará jako vojenství samo. Tlak na vyklizení bojového pole je přitom výsledkem specifické politické poptávky. Západní společnosti zkrátka již nechtějí vést válku, která vede k vysokým ztrátám na životech a ke snížení životních standardů mírové doby. Od devadesátých let především levicově ladění politikové mluví o vizi válek s nulovými lidskými oběťmi (na straně USA a jejich spojenců). Války sice vedou takzvaně demokratické vlády, ale kromě úzkého kruhu profesionálních vojáků se obyvatelstva přímo nedotýkají.
Díky tomuto konceptu dnes americká armáda pracuje na celkové dronizaci bojiště a prohloubení asymetrie přítomnosti v přímém střetu s povstaleckými skupinami. „Pokud na bojišti již není žádný cíl, proti kterému vést útok, odveta je automaticky vedena proti přístupnějším cílům: to jest proti civilistům, a to včetně těch, kteří se nacházejí v opevněných státech a místech obehnaných vysokými zdmi, jež se stále více podobají bunkrům,“ věští Grégoire Chamayou. Platí to dvojnásob v situaci, kdy jsou protivníkem rozsáhlé mezinárodní organizace, schopné rekrutovat své bojovníky přímo na území znepřátelených států. Drony – a letecké útoky obecně – dodávají iluzi bezpečného stažení živých sil z bojového pole. Ve skutečnosti toto válečné pole naopak rozšiřují i na dosud bezpečné zóny.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.