Souboj s univerzem

Kdyby se porota soutěžní sekce Česká radost na MFDF Jihlava letos rozhodla přece jen udělit cenu a neschovávala se za nicneříkající a poněkud neujasněné fráze o nízké úrovni soutěžících filmů, možná by se vítězem stal snímek, který z rámce současného českého dokumentu výrazně vybočuje a zároveň se zabývá těmi nejobecnějšími možnými otázkami. Tlačítka bdělosti Jana Šípka o dvou exaktních vědcích, kteří se intenzivně věnují východní mystice, nejsou dokonalý film, ale dokážou působivě těžit právě z vlastní nedokonalosti.

„Je to strašlivě křehký celý,“ říká sám režisér v úvodu svého celovečerního debutu Souboj s mozkem (2009) a zbytek filmu dává jeho slovům za pravdu. Na Šípkových filmech nejsou výstřední jen jejich figuranti, ale celý jejich styl a metoda. Střídají se v nich různé typy filmových materiálů, přičemž není jasné, podle jakého klíče se to děje, obsahují abstraktní či animované scény a jejich nejtypičtějším postupem je monolog mimo obraz doprovázený záběry, které různým způsobem ilustrují to, co je řečeno. Velmi často jde o spontánní záběry z ruky, často evokující home video. Filmové médium je tu vnímané jako prostor pro experiment, který obvykle troskotá, ale vždy z něj zůstane nějaký zbytek v podobě natočeného a sestříhaného záznamu. Nejpřímočařejším příkladem je Šípkův krátký studentský film Přítomný okamžik (2008), který tvoří jediný pětiminutový záběr muže meditujícího v parku u zastávky tramvaje, a k tomu režisér doplňuje explikaci, podle níž se snímek pokouší ukázat, „zda jsou vnitřní stavy přenositelné skrze médium filmu“. Také v jeho dalších snímcích se znovu a znovu vrací otázka, co je a co není vyjádřitelné, a to nejen filmem, ale jakýmkoli médiem.

Portréty pavouků

Způsob, jakým se Šípek opakovaně vztahuje k opozicím nitra a vnějšku, racionality a emocionality, vědy a umění (případně víry), je vlastně podobně zarputilý jako zájmy všech protagonistů jeho filmů. Režisér zkoumá tyto vztahy prostřednictvím osobností, ve kterých se střetávají extrémními, rozháranými a často kolabujícími způsoby. Jsou to jedinci (ve všech případech muži), kteří působí zcela osaměle, izolovaně od okolní společnosti a absolutně soustředěně na své životní téma, v němž ale zároveň přiznaně nedosahují dokonalosti.

V Souboji s mozkem je scéna, ve které se režisér společně s jedním ze tří protagonistů snímku, Vaškem, dívají do hledáčku kamery. Diskutují přitom o rozdílech mezi kamerou a lidským vnímáním. Když kamera zoomuje na detail, protagonista musí uznat, že tohohle jeho percepční aparát není schopen. Nicméně ve chvílích, kdy kamera zůstávala na detailních záběrech, trval Vašek na tom, že přesně takhle vnímá svět. V jistém ohledu mu můžeme dát za pravdu. Nepokrytě podivínský Šípkův snímek se totiž zabývá lidmi, kteří se zabydleli v detailech. Jejich obzor je velmi úzce omezený nějakým specifickým prostorem, který ale tyto individuality zcela ovládly. Amatérský spisovatel Vašek, hacker Shadack a bohém Luboš jsou excentrické osobnosti, které si na způsob pavouků budují své vlastní malé světy – a Šípek v úvodu přiznává, že mu šlo právě o to, aby tyto světy zachytil. Ve svém druhém filmu jako by se týmiž prostředky pokoušel sledovat přesně opačné terče, tedy osobnosti, jež se s touž umanutostí a sveřepostí snaží uchopit celek, univerzum.

Meditace o meditaci

Fyzik Pavel Ctibor a kognitivní vědec Jan ­Burian chápou buddhismus především jako most mezi vnějškem a nitrem, který je vybudovaný na základě zjitřeného a zároveň reflektovaného vnímání přítomných stavů těla, duše i světa. Svět tvrdé vědy je pro ně dalším prostředkem k meditaci o světě jako takovém – mandaly a počítačové modely mikro­ a makrosvěta mají stejný nádech metafyzické záhady, vybízející k fascinaci nad věcmi, které nás bezprostředně obklopují. Samotný Šípkův film pak má být meditací o těchto lidech a s těmito lidmi. V souladu s tím Tlačítka bdělosti ukazují spoustu všedních výjevů krajin a zátiší, obraz se zdržuje na detailech a v případě obličejů obou protagonistů dokonce na makrodetailech. Dvouminutový záběr muže poslouchajícího sirénu, jež zní nad Prahou, opakuje stejný princip jako Přítomný okamžik. Ještě důmyslnější ilustrací myšlenkového světa Ctibora a Buriana je právě zmíněné střídání různých filmových formátů, které nám umožňuje vidět různými způsoby díky různým technologiím snímání.

Zásadní pro oba Šípkovy celovečerní filmy je také to, že nejde jen o experimenty, ale také o kroniky autorových vlastních soukromých fascinací. Možná právě proto se Tlačítkům bdělosti daří vyhýbat rozměru prvoplánové spiritualistické agitky. Ctiborovy a Burianovy názory nejsou nijak sofistikovanou formou mystiky, je to spíš žité než naučené přesvědčení, a tím pádem občas z jejich úst vyznívá neohrabaně. Jenže právě to je zachraňuje před nařčením z šíření snadno konzumovatelných a lacině útěšných duchovních nauk. Tlačítka bdělosti totiž nic nešíří, nepředkládají divákům hotové pravdy, ale naopak zaznamenávají ryze privátní, úpornou a obsedantní bitvu tří jedinců (Ctibora, Buriana a Šípka), jak vyjádřit něco, co se vyjádřit vůbec nedá. Zatímco většina současných českých dokumentů vstupuje do veřejné debaty, Šípek zůstává tvůrcem, který je v různém smyslu esoterický.