Strhující odposlechy

Tváří v tvář odkazu vlčího 20. století se ruská literatura posledních let definitivně rozhodla pohřbít fikci. Po nahrazení výmyslu montáží faktů přitom v těch krajích volali už ve dvacátých letech minulého století radikální avantgardisté z uskupení LEF, kteří toužili co nejvěrněji zachytit bouřlivé budování nového sovětského světa a zrod nového sovětského člověka. Strohá fakta měla sloužit k jejich oslavě. K naléhavosti dokumentu a osobního svědectví pak z úplně opačné strany v šedesátých letech přišel Varlam Šalamov, který požadoval, aby próza byla jako dokument autorem prožita a vytrpěna. Fabulované příběhy v jeho i čtenářských očích nebyly najednou s to konkurovat děsivé lágrové skutečnosti.

Dědička dvojí tradice

Čerstvá držitelka Nobelovy ceny za literaturu, běloruská spisovatelka a novinářka Světlana Alexijevičová (1948), je právoplatnou dědičkou této dvojí domácí tradice (ano, domácí, neboť i ona, po otci Běloruska, po matce Ukrajinka, je jazykem svých próz jednou provždy vrostlá do ruské literatury, jež sovětským lidem navíc dlouho nahrazovala realitu). Drží se jí důsledně v celé své tvorbě, v celém, zatím pětidílném cyklu Hlasů země Utopie, který ve stovkách a možná i tisících rozhovorů vedených v průběhu více než třiceti let svědomitě mapuje dějiny „rudého člověka“. Sama Alexijevičová se otevřeně hlásí k odkazu běloruského spisovatele Alese Adamoviče, k jeho literárně zpracovávaným svědectvím. O sobě pak říká: „Z tisíců hlasů, kousků naší každodennosti a bytí, slov i toho, co je mezi nimi a za nimi, neskládám skutečnost (ta je nepostižitelná), ale obraz… Obraz své doby… Jak ji vidíme, jak si ji představujeme. Věrohodnost se rodí z mnohosti kruhů… (…) Chtěla bych, aby se mé knihy staly letopisem, encyklopedií téměř desítky generací, které jsem zastihla a s nimiž kráčím…“

Pozorně vyslechnuté hlasy současníků v jejích knihách dopodrobna vyprávějí o svých nepatrných soukromých životech na pozadí velkých dějinných událostí, které je často nemilosrdně drtí. V první knize Válka nemá ženskou tvář (1985, česky 1986) to byla druhá světová, respektive velká vlastenecká válka očima žen, v druhé – Poslednije svidětěli. Sto nědětskich rasskazov (Poslední svědkové. Sto příběhů, které nejsou pro děti, 1985) – táž válka z pohledu dětí, ve třetí – Cinkovy­je malčiki (Zinkoví chlapci, 1991) – válka v Afghánistánu zhmotněná v zinkových rakvích, proudících ze vzdálených míst jako její jediná, němá připomínka, ve čtvrté – Modlitba za Černobyl. Kronika budoucnosti (1997, česky 2002) – výbuch atomového reaktoru v Černobylu. V poslední, páté – Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka (2013, česky 2015) – je to rozpad sovětského impéria, respektive jeho vlekoucí se rozklad.

Svědectví podvedených

Přestože v Době z druhé ruky autorčin hlas zazní pouze v kratičkém úvodu a pak už jen v několika spíše scénických poznámkách nebo doplňujících otázkách, jedná se o knihu zdaleka nejosobnější. Na rozdíl od těch předchozích totiž popisuje události, jichž byla Alexijevičová přímou účastnicí, ne­li rovnou „spolupachatelkou“, jak také otevřeně přiznává hned v názvu úvodní kapitoly (do češtiny poněkud toporně převedeném jako Zápisky zúčastněné). Autorka se tak vlastně poprvé ocitla se svými hrdiny na jedné lodi, jsou spolu „sbratřeni pamětí“, což se ukázalo jako velmi výhodná pozice: „Jen sovětský člověk může pochopit sovětského člověka. Nikomu jinému bych to nikdy nevyprávěl…“ přizná se jí jeden respondent.

Doba z druhé ruky, ta dávno onošená, opotřebovaná, k životu však stále kříšená minulost či jen slabý odvar z ní, je v knize zarámována lety 1991 a 2012: srpnovým pučem, v němž se lidé rozhodli bojovat za vymoženosti perestrojky a pozvolna nabývanou svobodu, a návratem Vladimira Putina k moci, zahájeným brutálním rozehnáním pochodu, který zvesela mířil na Bolotné náměstí, aby mizející svobodu znovu nesměle bránil. Právě svoboda je jedním z ústředních témat knihy, byť Alexijevičová v rozhovoru pro časopis Ogoňok (č. 34/2013) přiznala: „Svoboda je to, co neumíme.“ Jeden hrdina pak rezolutně prohlásí, že ruský člověk ji ani dostat nesmí, jiný, že i ve vězení mu to bylo milejší, další, že žít se dá nakonec i ve svěrací kazajce. Někdo ji okusil za války, jiný dokonce za německé okupace, pro dalšího je jen snem o životě jako na Západě, snem o salámu. Všichni ti sovětští lidé mohou však sborově prohlásit, že se za ni učili umírat. Možná právě tady pramení to obrovské zklamání, které prostupuje téměř všemi svědectvími, v pocitu, že je v tom novém Rusku podvedli, že nikdo jejich oběť nepřijal a už ji vlastně nepotřebuje, že nikdo nepotřebuje ani je samé – lidi z neexistující země, skrývající se pod zkratkou SSSR, jež se jim stala zároveň diagnózou.

Alexijevičová, která se podle vlastních slov stále víc proměňuje v jedno velké ucho, proto čtenáři žádnou vlastní odpověď ani nenabízí, dopřává mu svobodu plout nebo i tonout v tom bezbřehém mnohohlasí, které uzavírají slova bezejmenné venkovanky: „Je třeba přežít zimu.“ Přesto je z toho mohutného proudu zmařených nadějí a stesku po zašlé slávě zjevné, o co se opírá dnešní Putinovo triumfální tažení, byť jako český člověk ani po deseti letech v Rusku toho sovětského pochopit nedokážu. Zároveň jsem však chvílemi měla nad knihou pocit, že mi z těch naléhavých hlasů až duní v uších, neboť je nečtu jen na papíře, ale to samé slyším všude kolem – v moskevských kuchyních, kavárnách, metru, posluchárnách, rozhlase… A nemohu se ubránit dojmu, že autorčino tvrzení o bezmoci umění před skutečností je jen rezignací na ně, jakkoli poutavou četbou jsou její knihy nejen pro ty, kdo mezi jejich hlasy nežijí.

Neobratnost překladu

Síla jednotlivých příběhů jako by dokonce dokázala zastřít i velice slabý překlad Pavly Boškové, který osciluje mezi až otrockou závislostí na originálu a překladatelčinou svévolí, pramenící často z neporozumění. Text se tak hemží rusismy jak na lexikální, tak na syntaktické úrovni (užívání genitivu v záporu, nadužívání pasivních konstrukcí a osobních zájmen, časté vypouštění slovesa být v minulém čase). Naopak ruským slovům, která zdomácněla v českém slovníku nebo by českému čtenáři mohla být srozumitelná, se překladatelka až křečovitě brání (pirožek je jednou kobliha, podruhé koláč, komunální byt je společný a šedesátníci, kteří mají v knize dokonce heslo v glosáři reálií, vystupují v textu kdoví­proč jako „ti z šedesátých“). Patrně ve snaze zdůraznit, že se jedná o rozhovory, místy překladatelka volí obecnou češtinu, nicméně si neuvědomuje, že v originále autorka dojmu mluvenosti nedosahuje stylistickým snižováním projevu, ale jeho důslednou rytmizací.

Závažnější než jednotlivé neobratnosti, někdy dokonce i komické (jeden hrdina tak například netrpěl kvůli straně, ale díky ní), je překroucený či nepochopený smysl celé řady výroků. Uvedu na ukázku jen tři. „Památná věta“ maršála Achromejeva je přeložena takto: „Možná, že nás teď požádají, abychom přijali politický azyl v neutrálním Švýcarsku a nevraceli se domů.“ V originále však stojí: „Možet byť, nam srazu poprosiť političeskoje ubežišče v nějtralnoj Švejcarii i ně vozvraščaťsja domoj?“ Její smysl je tedy následující: „Možná bychom teď rovnou měli požádat o politický azyl v neutrálním Švýcarsku a domů se nevracet?“ Heslo z moskevských protestů zimy 2011/2012 „Vy nas daže ně predstavljajetě“ je převedeno jako „Vy nás už ani nezastupujete!“, ačkoli znamená zhruba toto: Vy, kdo nás máte zastupovat, vůbec netušíte, kdo jsme. Na jiném místě se zase dočteme, že Rusové „zařízli metaře a natočili to na video“. Pravda, skutečnost není o moc růžovější, ale přece jen tou obětí nebyl člověk, nýbrž potulný pes (dvorňažka).

Nepochybuji, že po knize držitelky Nobelovy ceny nyní sáhne nejeden čtenář. České vydání by si proto zasloužilo velmi důkladnou revizi překladu. Nelze spoléhat na to, že jednotlivé osudy jsou natolik strhující, že přestává být podstatné, jak je text napsán.

Autorka je rusistka.