Hnědnoucí barva tuzemské politické scény a celkové společenské atmosféry není nanášena na plátno dějin pouze událostmi domácími – například tak, že se hlava státu ocitne na tribuně s hlásnou troubou apriorní skupinové nenávisti. Nežijeme jen na konci dějin, ale i zeměpisu. A tak ideu, že s ničím se netřeba párat, a už vůbec ne se nad něčím novolevičácky rozněžňovat, u nás neovlivňují jen pověstná moudra Roberta Fica, vláda polských konzervativců vedená Beatou Szydlovou anebo činy Viktora Orbána. Prožíváme zde i nominálně levicové Tsiprasovo Řecko. A to nikoli pouze jako bránu „islámské invaze“ do Evropy, ale i jako hlasité prasknutí bubliny „radikální levice“. Registrujeme další milník vítězného tažení francouzské ultrapravicové Národní fronty, která se již loni nahrnula jako velká voda do krajů a do Evropského parlamentu a tento měsíc výrazně pokročila v dobývání zbrusu nových velkoregionů. V neděli 6. prosince, tedy v den zmasakrování socialistů pravicí ve francouzských regionálkách, neunikla naší pozornosti ani drtivá volební porážka „bolívarské revoluce“ ve Venezuele. Tušíme, že tohle Waterloo nejspíš uzavřelo patnáctiletou periodu levicových nadějí spjatých s progresivními režimy Latinské Ameriky, zvláště s bolívarskou Venezuelou, ale i kirchnerovskou Argentinou a lulovskou Brazílií. Také nad Correovým Ekvádorem se stahují mračna a v Moralesově Bolívii se prodlužují stíny. Castrova Kuba otevřela v Havaně s velkou pompou ambasádu USA. Na světovou revoluci – a zlatý věk levice – to tedy nevypadá.
Nejde o to, jak specialisté ten či onen kout světa a jeho vývoj posuzují. Racionální výklad toho, jak Tsiprasova vláda, sestavená převážně z vládnoucí Syrizy, čelila nedávno (totiž 13. listopadu a 3. prosince) dvěma generálním stávkám, které tatáž vládnoucí strana podporovala, stejně žádná hlava nepobere. Příčiny a průběh zešouflovatění latinskoamerických progresivních režimů, které zlepšily život nejchudším a omezily Spojeným státům manévrovací prostor na celém kontinentu, jsou zase příliš složité. Kdo se tím bude vážně zabývat?
Můžeme zdůvodnit debakl „socialismu 21. století“ poklesem cen ropy, vnějším ekonomickým tlakem nebo sabotážemi pučistické povahy. Anebo sociálními programy exprezidenta Huga Cháveze, které výrazně snížily chudobu i její dopady ve sféře zdravotnictví a vzdělanosti. Můžeme se ptát, proč teď úspěchy mizí v trojciferné inflaci. A jak to, že bolívarská revoluce, která vyhlásila boj korupci, nepotismu a klientelismu předchozího režimu, jenž obsluhoval zájmy místních kapitalistů a zahraničních korporací, dospěla k vlastní korupci a nové „boliburžoazii“? Bylo by jistě užitečné vylíčit, proč to byla revoluce v mnoha směrech úžasná, ale také nedotažená, nedomyšlená, občas i zrazovaná. Ano, její předáci se učili za pochodu, řešili problémy od boku, střídali revoluční vize s pragmatickými ústupky a siláctví se slabostí, vojenskou disciplínu s anarchií sociálních fór proti kapitalistické globalizaci. Vzpomene si dnes někdo, že v roce 1999 byl ještě Chávez stoupencem Blairovy „třetí cesty“ mezi kapitalismem a socialismem? Celkový umělecký dojem – a to je to, oč tu běží – vyznívá však jednoznačně: zase se něco důležitého v konfrontaci levice s globálním kapitalismem nevydařilo.
Lidé vnímají tuto skutečnost jako zvukovou kulisu, jako hudbu na pozadí vlastního, domácího a jakoby zcela jiného každodenního úsilí, jehož součástí je zaujímání postojů k veřejným otázkám. Nepotřebují vědět, že název španělského hnutí Podemos byl inspirován stejnojmennou stranou, která vznikla v roce 2004 ve Venezuele. Nebo že Juan Carlos Monedero, dnes již odstavený ideolog Podemos, působil v letech 2005 až 2010 jako Chávezův poradce. A že toho všeho španělská pravice při hecování voličů využívá. Není nezbytné u nás vědět, co ve Francii vědí všichni: že totiž vedle levičáka JeanaLuca Mélenchona, který ještě docela nedávno visel na rtech Alexisi Tsiprasovi, patřili ke stoupencům Huga Cháveze také ideologové Národní fronty, profesor politologie JeanClaude Martinez či esejista a podnikatel Alain Soral (jenž z Národní fronty mezitím vystoupil). I tak obyčejní lidé z té melodie v pozadí bezděčně a z domácí reálné zkušenosti zcela konkrétně pochopili to, co pravicoví agitátoři říkají přece pořád: že levice je na levačku. A že se dělný lid ve vlastním zájmu musí poohlédnout po jiném zastoupení. Kdykoli dnes lidé hnědnou, konají právě toto.
Ne že by k tomu věčně tápající lid neměl dost dobrých důvodů. Mezi dvěma koly francouzských regionálních voleb, tváří v tvář šesti milionům nezaměstnaných, se začala z čirého zoufalství psát pravda. V tisku najednou stálo černé na bílém, že elity se odřízly od reálného života. Že moderní levice ignoruje pracující třídy. Že prosazuje ekonomický liberalismus, který vede k sociálním nerovnostem, ale žádá po lidu oddanost kulturnímu liberalismu, v němž je základním článkem víry posvátná rovnost biologická či geografická. Levice otázku nerovnosti neopustila – nerovnostmi mezi generacemi, barvami pleti, pohlavími či teritorii ale jen plní svá politická vystoupení, semináře, veškerý diskurs. To ona je prvotním hybatelem transformace třídního boje na rasismus, jestliže odbyla bytostně nerovný systém „rovností šancí“ a jako sociální otázku podsunula „identity“.
Že zrovna červená se neline záře a že ruce i tváře barví se do hněda, má pak docela pevnou, ba zápalnou logiku. Oheň!
Autor je politický komentátor.