Kniha o konci jedné éry

S Michelem Houellebecqem je to podobné jako s Larsem von Trierem. Oba – francouzský spisovatel i dánský režisér – veřejně provokují. Oba rozčilují především intelektuály, kteří nenávidí jejich veřejné exhibice a předsudečně i jejich dílo (obvykle se přitom hodnotí právě tyto exhibice a předsudky, nikoli dílo). A jejich tvorba patří k tomu nejlepšímu, co současná Evropa v oblasti umění nabízí.

Je nadějí Západu islám?

Je to zvláštní koincidence, těžko asi náhodná, ale o jejích příčinách se tu mluvit nebude. Podobnost romanopisce a filmotvůrce zůstane jen v pozadí, neboť tématem je poslední kniha Michela Houellebecqa Soumission, jejíž název lze do češtiny převést jako Podřízenost, ale také Podmanění či Podvolení. Všechny tyto významy hrají v knize o vítězství islámu nad úpadkem západní civilizace ve francouzském střihu důležitou roli. ­Trier se ale pořád nutně vtírá do mysli. Rovněž ­Houellebecq ve své knize uvádí na scénu onu zvláštní melancholickou atmosféru z konce jedné civilizační éry, která se Trierovi dostala do jeho filmů Antikrist (Antichrist, 2009) a Melancholie (Melancholia, 2011). Je to až hmatatelný pocit, že nietzschovské období nihilismu (aktivního i pasivního) a dekadence, které nastává před příchodem nadčlověka a provází nás, poslední lidi, už více než století, nějakým zvláštním způsobem končí. Naděje, kterou v Antikristovi i v Melancholii nesou ženy, v Podvolení přináší islám. Jakési alter ego západní civilizace, která musela vyžít sama sebe, aby mohla díky prozření islámem pokračovat dál.

Na první pohled je Podvolení prostou hrou utopicko­dystopickou (ale není každá utopie zároveň dystopií, varováním před svým uskutečněním?), v níž si autor hraje se současnou politickou situací ve Francii a kreslí budoucnost, kterou si asi hned tak nikdo nepřeje. Francie se dostává pod nadvládu Muslimského bratrstva a první muslimský prezident, jenž se dostal k moci díky radikálnímu odmítnutí Marine Le Penové, spouští svou reformu země, která začíná ovládnutím školství. „Ekonomie i geopolitika jsou jen pozlátko: ten, kdo ovládá děti, ovládá budoucnost,“ slyší hlavní hrdina, vysokoškolský učitel literatury, od člena tajných služeb, který vidí do střev současné společnosti. Houellebecq ale nabízí víc než jen příběh o intelektuálovi, který pro své znudění v životě přijme islám, a to nejen proto, aby mohl dál učit na Sorbonně (peněz má po svém otci dost; ne, Podvolení není román o univerzitní kariéře či vypočítavosti ve stylu života v totalitních režimech), ale hlavně proto, aby se něco dělo, aby někde byl, aby někam patřil, což jsou pocity, které mu západní individualistická a dekadentní společnost nemůže dát.

Žijeme, protože žijeme

Staré Houellebecqovo téma bezvýchodnosti života v blahobytu pozdní doby, který nenachází v práci, penězích, úspěchu, blízkosti druhých či sexu nic, co by mu dávalo ­smysl, se v Podvolení rozšiřuje o podrobnější hledání východiska z kruhu. Houellebecq se ptá po transcendenci, kterou jeho hrdina nejprve hledá ve své vlastní kultuře. Skrze literaturu a dílo Jorise Karla Huysmanse si proklesťuje cestu k odpovědi na otázku, co vede lidi k tomu, že se podobně jako Huysmans obrátí a přimknou k Bohu a podřídí mu celý svůj život. A jak to, že takového překročení k absolutně druhému dnes nejsme schopni? „Všechna zvířata a drtivá většina lidí žije, aniž by měla sebemenší potřebu nějakého ospravedlnění. Žijí, protože žijí…“

A tak nejkrásnější a v mnohém jistě nejpřesnější definici západní (národní) identity v románu Podvolení vysloví židovská přítelkyně hlavního hrdiny Myriam, která po vítězství muslimského prezidenta odjíždí za bezpečím do Izraele. „Její hlas se pomalu změnil, cítil jsem, že má na krajíčku. ,Miluju Francii!‘, její hlas byl stále přerývavější, ,miluju, já nevím… miluju sýr!’“ A hlavní hrdina miluje ženy, víno, dobré jídlo, pohodlí luxusního bydlení, celý svět, který je nám dnes k dispozici prostřednictvím internetu a jiných služeb a vymožeností. To je naše náboženství, jiného není třeba?

Islámem proti ideologii sýru

Houellebecq nechává svou postavu pochybovat pod tlakem nové muslimské ideologie. Není to vzhledem k osamělosti a cyničnosti literárního vědce (takové jsou ale všechny hlavní postavy Houellebecqových románů) ostatně tak těžké. Každý muslim je součástí velkého celku, nikdy není a nebude sám, odcizení je vyloučeno, odcizení je ďábelský vynález Západu. Stačí maličkost – podřídit se nejvyšší autoritě a jejím životním pravidlům. Svoboda, třeba i svoboda postupně se zabíjet neschopností „umět žít“, destruovat sebe i své okolí, je ovšem navždy vyloučena.

Podvolení je ale i podmaněním. Vše, co se nabízí po nástupu nového muslimského prezidenta, se také zároveň více či méně nápadně vnucuje. Podmaňování je to plíživé, politicky strategické a vlastně překvapivě nenásilné. Houellebecq vidí hlavní bojiště střetu kultur uvnitř. V duších jednotlivců. Na příkladu pasivního, znuděného a nevěřícího učitele literatury se nakonec postupně odhaluje, že boj nebude zase tak tuhý. Mimo jiné i proto, že nejde o souboj ideologií. Západní člověk už žádnou ideologii nemá. Kromě sýru, samozřejmě. Chybí mu kotva, kterou naopak dodává islám. Ale ani tak to úplně není. Když už není nic, čemu by se dalo věřit, když už všechno ztratilo hodnotu a Poslední člověk „jen tak bloumá světem a mžourá“, není důvod, proč nevyzkoušet nevyzkoušené. Proč se nevydat něčemu, co naznačuje novou kulturní dráhu, možnost přestat být Posledním člověkem. Alespoň na chvíli, než znovu prozřeme, naznačuje v závěru Houellebecq s jemnou ironií, která je onou utopickou pokonverzní nadějí („nebudu ničeho litovat“) a zároveň výsměchem a varováním.

Diktát literárního božstva

Podvolení je kniha mnoha vrstev. Je to prvoplánový politický román i poměrně složitá úvaha o smyslu literatury, v níž se mohou odhalovat věci, o nichž veřejně nemůžeme hovořit, protože bychom byli nařčeni z nekorektnosti. Občas jde o studii současného politického systému pravého a levého středu, jejž nelze udržet, pojednání o slabosti demokracie, ale i o jisté indiferenci všech, kteří žijí v západním světě a chápou jej naivně jako ten věčný a jediný, nejlepší z možných světů.

Houellebecqova genialita spočívá v tom, že všechny tyto roviny umí spojit, aniž by nařizoval, že právě v tomto propojení je třeba jeho knihu číst. Ale právě tím si podmaňuje čtenáře, který ze strachu z prázdnoty hledá hlubší roviny, přestože i ty povrchnější vydají na další promýšlení. Kdo se tomuto diktátu literárního božstva nechce podřídit, nemůže ovšem dojít slasti z románu. Je to podobné jako u Larse von Triera. Kdo se ne­­odevzdá jeho filmovým kázáním s naivitou dítěte, nemůže ocenit sofistikovaný způsob konstrukce a splétání jeho filmů. Platí­li skutečně, že umění je pouze kompozice a konstrukce, pak jsou Trier a Houellebecq těmi z nejlepších konstruktérů současnosti.

Zprvu se Podvolení může zdát až banální a lehoučké. Ale později se dostaví zjištění, že se tato lehkost skoro nedá unést. A není snad třeba připomínat, že tu už vůbec nejde o islám a falešnou otázku, kdo vyhraje válku civilizací…

Autor je komentátor Hospodářských novin.