Nezkažený

Česká hudební scéna – a konkrétně ta kytarová – došla v posledních letech k cennému zjištění: podnětná díla nevznikají duplikováním či napodobováním módních produktů angloamerické popkultury. Tuzemský posluchač v době internetu nemá důvod poslouchat místní klony, když zahraniční originál je tak snadno dostupný. Není náhoda, že mnoho současných zajímavých domácích hudebníků zvýznamňuje lokálnost. Reflexe prostoru, v němž umělci žijí a tvoří, je jedním z důvodů, proč je česká indie produkce znovu atraktivní.

Debutové album slezské kapely Leto, nazvané Zbytky ozářených ploch, není v kontextu domácí rockové alternativy posledních let novátorským, natož revolučním počinem. Spíše ho lze vnímat jako určitou syntézu – vědomou snahu vstřebat pozitivní momenty téměř ze všeho, co se na tuzemské nezávislé kytarové scéně událo od roku 2009, kdy kapela Sporto vydala ceněné album More.

Nenápadná autentičnost

Je­li tvorba Leto odrazem místa, odkud ka­pela pochází, tedy Severomoravského kraje, neznamená to ještě, že by tento region hudebníci přímo tematizovali. Onen vliv má mnohem hůře uchopitelnou a méně hmatatelnou podobu. Jedná se spíše o atmosféru či poetiku, která písněmi prostupuje. Melancholie skladeb Leto jako by v sobě měla chlad a ostny nehostinného a drsného pohraničí. I když samotné písně na tento aspekt ničím konkrétním explicitně neupozorňují, je na první poslech jasné, že nevznikly v Berlíně nebo v Praze, a dokonce je na nich znát, že nemohly vzniknout ani v Brně.

Jak už bylo řečeno, Leto se nesnaží měnit zavedené hudební vzorce, soustředí se naopak na to, jak minulostí stokrát ověřené modely popové skladby interpretovat. Výsledkem je pop hraný s takovou lehkostí, jako by právě postgrungeová kytarová písnička byla tou nejsamozřejmější věcí ve světě populární hudby. Dvojice slezských hudebníků zkrátka budí dojem, že je forma, která obvykle vede ke stereotypu, ne­li přímo ke sterilitě, stále ještě vzrušuje. A právě tato nesofistikovaná, ale elegantní nenápadná autentičnost je hodnota v současné pop music naprosto výjimečná. Nijak zvlášť nevadí ani to, že riffy, z nichž skladby vycházejí, nejsou jen chytlavé, ale také ohrané, inspirované indie rockem devadesátých let.

Začátek odložené dospělosti

Leto rádi pracují s tichem, s tlumením zvukové stopy, takže posluchač často slyší jen doznívající melodii. Album tak dostává zneklidňující dynamiku – a právě ta je pro výsledek důležitější než snaha o nápaditost. Pracuje se tu s minimalistickými prostředky. Skladby jsou totiž založeny na poměrně malém množství nápadů, které se v pravidelných intervalech vracejí. I prostá repetice však dokáže v posluchači vyvolat pocit, že se nachází ve světě nekonečných ozvěn. Výrazný zpěv je posazen nad zvuk nástrojů a získává pozici samostatného elementu. Takto vyprodukované skladby velmi sugestivním způsobem vyvolávají pocity apatie, odtažitosti, možná dokonce nezúčastněnosti.

K emocionálním asociacím – představě, že se sklopenou hlavou bloudíme v nepřátelském světě, ať už jde o vlhkou louku nebo industriální prostředí utopené v mlze – se vztahuje množství indiepopových alb. Cílovému publiku jsou blízké evokace ztráty nevinnosti, konce dětství a začátku stokrát odložené dospělosti. V této náročné disciplíně skladby z desky Zbytky ozářených ploch obstojí. Písně přitom budí dojem absolutní čistoty a oproštění od jakýchkoli kontextů. Jako by ani nebylo podstatné, zda se budou někomu líbit a zda je někdo bude vůbec poslouchat, jako by vznikly pouze z nutnosti emocionálního výrazu. Tato iluzorní skutečnost snad vyplývá i z toho, že jde o debutové album, jež nebylo vystaveno nenaplněným očekáváním. Každopádně vznikla kvalitní nahrávka, kterou lze poslouchat bez ohledu na současné hudební trendy – její hodnotou je chiméra „nezkaženosti“.

Autor je hudební publicista.