Ostravská galerie PLATO s Markem Pokorným v čele má za sebou celkem úspěšný rok. Jak ale dokazuje dokument OMG!!!, podmínky, za nichž městská výstavní instituce vznikla, stále vzbuzují pochybnosti. Jaké jsou její vyhlídky do budoucna?
„PLATO – platforma (pro současné umění) Ostrava v roce 2014 uvedla 10 výstav, vydala 6 publikací, uspořádala celkem 53 doprovodných programů a uskutečnila na 40 edukačních programů pro žáky a studenty. Celkem jsme představili tvorbu 73 výtvarných umělců z České republiky, Slovenska, Ruska, Finska, Německa, Rakouska a USA a postupně spolupracovali s dalšími 35 kurátory, historiky umění, hudebníky, divadelníky a spisovateli. Celkový zájem veřejnosti o naše aktivity dosáhl k 31. 12. 2014 počtu 26 379 návštěv,“ píše se v tiskové zprávě, nazvané PLATO hodnotí první rok své existence. To rozhodně není špatná bilance, přesto je těžké hledět na danou galerii bezvýhradně růžovými brýlemi.
Vyvážená dramaturgie
Aktuálně PLATO v prostoru Multifunkční auly Gong v Dolních Vítkovicích nabízí návštěvníkům dvě výstavy: sólovou prezentaci ruské umělkyně a scénografky Iriny Koriny a tematický projekt Kdo na moje místo. Korinina díla upoutají svou kompozicí v prostoru a také použitými materiály, jako jsou šátky, reflexní dělnické vesty nebo suché pečivo. Zároveň mají její objekty a instalace vždy i nějaký politický a společenský podtext, odkazující ponejvíc k rodnému Rusku. Ze sebevědomého tónu propagačních materiálů by člověk sice čekal, že umělkyně v Ostravě zaplní přinejmenším dvě tři podlaží, ale ani mnohem skromnější realita pěti vystavených děl nepůsobí jako zklamání.
Skupinová výstava, kterou kurátorsky připravil umělecký ředitel PLATO Marek Pokorný a Zbyněk Baladrán, je založená na „variacích“ na bezručovské téma. Kurátoři na základě nepředpojatého čtení Slezských písní vybrali více než dvacítku současných umělců, jejichž díla je možné nějak vztáhnout k ambivalentní postavě a tvorbě Petra Bezruče. Vedle sebe se tak překvapivě v novém kontextu ocitnul objekt Stavba Dominika Langa, ostravské fotografie Viktora Koláře nebo video s legendární scénkou, v níž chrchlající Jiří Wimmer recituje báseň Ostrava.
Dramaturgie galerie tedy vedle sebe staví individuální výstavu nikoli bezvýznamné zahraniční umělkyně a multižánrovou a multigenerační přehlídku českých tvůrců s příznačně lokálním tématem. Výstavy nabízejí odlišný estetický zážitek, ale spojuje je moment jisté kritické reflexe naší současnosti. Přes různé dílčí výtky tedy můžeme konstatovat, že galerie koncipuje svůj program promyšleným způsobem, což v zásadě platí i o její celoroční činnosti.
Co ovšem může vzbuzovat rozpaky, jsou samotné výstavní prostory: zužující se výseč mezi vestavbou a pláštěm plynojemu a nepravidelná místnost v jádru vestavby, členěná sloupy. Samozřejmě, že model dokonalé bílé kostky není už dnes možné brát za určující. Přesto člověk musí žasnout, že v daných prostorech v Gongu působí obě zmiňované výstavy celkem dobře – podmínky pro vystavování tu totiž nejsou vůbec jednoduché.
Dlouhodobý prostor pro galerii?
Pozoruhodné na tom je, že právě téma budovy pro ostravskou městskou galerii bylo místní odbornou veřejností a později v zastupitelstvu diskutováno léta. V dokumentu s trefným názvem OMG!!!, který pro internetovou platformu Artyčok.TV režíroval Janek Rous, je pozadí vzniku galerie barvitě vykresleno. O její založení se několik let zasazovalo sdružení Kunsthalle, které městu předložilo vlastní návrh, jak by galerie mohla být uvedena v život. Kamenem úrazu byla ale právě (ne)možnost najít (nebo postavit) adekvátní budovu. V roce 2012 celou záležitost rozetnulo nově vzniklé sdružení Trojhalí Karolína, propojující soukromý i veřejný sektor. Přišlo s projektem galerie, jež by našla své útočiště v rekonstruovaných objektech plynojemu (Gong) a takzvaném Trojhalí. I když přeskočíme peripetie týkající se nedopracovanosti projektu a původního způsobu jmenování uměleckého ředitele, je těžké se ubránit dojmu, že ani jeden objekt nenabízí úplně vhodné podmínky k vystavování. Je to nedopatření, nebo snad dokonce záměr? Počítala rekonstrukce vážně s tím, že tu galerie má fungovat dlouhodobě?
Kritici nastalé situace opakovaně apelovali na zástupce města, aby byla galerie vedena jako příspěvková organizace. Jak psala i Milena Bartlová v červnu 2013 na stránkách Okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu: „Zřízení příspěvkové organizace by posílilo stabilitu plánované instituce. Tak, jak je proponována nyní, počítá pouze s tříletým trváním. Je problematické investovat značné městské prostředky s tak krátkodobým horizontem.“ Primátor Ostravy Petr Kajnar naopak prohlašuje: „Forma té galerie podle mne není podstatná. Podstatné je, jaké bude mít výsledky.“ Proč ne, na takový postoj se dá v jistém smyslu přistoupit. Samospásnost příspěvkové organizace je jistě iluzorní a už i v našem kulturním prostředí se postoj k soukromému kapitálu značně proměňuje. Pravda ale je, že ony kýžené výsledky jsou zcela zásadně ovlivněny nastavenými podmínkami. A nejde jen o svérázné prostory, ale právě i o vyhlídky do budoucna a dlouhodobější plánování.
Marek Pokorný zatím plní svou roli se ctí. Existuje tedy naděje, že budoucnost přinese negativní odpověď na otázku položenou v závěru zmiňovaného dokumentu: „Jsme zajatci systému, který není schopen, ba ani ochoten hledět a myslet dále než za stanovené lhůty takzvané udržitelnosti? Nevytváří tento systém z dlouhodobého hlediska spíš kulisy bez herců a bez diváků?“ Uvidíme.