Když se ve zdech objevují trhliny, každý soudný statik se zajímá, na jakých základech byl dům postaven. A kašle na fasádu. Pokud jde o svět všeobecně a Evropu zvláště, platí to dvojnásob.
Povahu základů je nutno zkoumat zblízka; ty pohyblivé písky a flexibilní jíl jsou vetkány v „občanské společnosti“. Její páteří nejsou charity, kulturní spolky ani protikorupční či ekologické „nevládky“. Páteří je mikrokosmos vlastníků kapitálu, privátních podnikatelských subjektů, které „koučují“ znalci té nejúčinnější kapitalizace investic. Jádro panujících poměrů přesně vykreslil 23. ledna v deníku E15 profesionální „školitel a motivátor“ Ivo Toman. Ten pán ví, co říká. Školil a motivoval i Andreje Babiše, svého přítele, jehož ANO také sponzoroval a samozřejmě volil. Toman odmítl přirovnat byznys ke sportu a sebe ke koučovi. Taková Sparta podle něj přece nepotřebuje Slávii zničit, nýbrž za půl roku sehrát odvetu a nabalit na sebe další reklamu. „Já nepotřebuji myšlení kouče, jak se zlepšit, ale myšlení generála, jak konkurenci zničit alespoň na pět let,“ řekl. A vysvětlil, že nejde o žádnou jeho zvláštní úchylku: „Každý podnikatel si přeje, ať konkurence skončí. Musíte obětovat křídlo, aby celé mužstvo vyhrálo.“
Tohle je základ naší civilizace. Můžeme jej vymezit čtyřmi klíčovými slovy: generál, zničit, obětovat, vítězství. Z nich vyrůstá reálná politika všech soutěživých firem, velkých korporací, států, regionů. Z nich se rodí sociální trhliny, zlomy a propasti. Nad tímhle válečným světem velmi motivovaných „tvůrců hodnot“ – ale rovněž jejich námezdníků a občanů, kteří i mezi sebou bojují o místo na slunci, na výplatní pásce i ve veřejném prostoru – se teprve zvedá všechno ostatní. Všechna slova, slova, slova… Všechny písečné ideologické bouře bičující občanské bulvy, všechno to přesvědčivé duchovní krmivo. Jeho slovník je znám: mezinárodní společenství, evropská integrace, demokratická politická kultura, racionální, věcná řešení, naše křesťanské kořeny… A ještě: schopnost kompromisu, nezpochybnitelnost svobody a nutnost bezpečnosti, obrany hodnot a neustálého – jistěže vždycky upřímného – mírového úsilí. Je čím dál naléhavější zvednout tento pozlacený ideologický kámen a ukázat všem slušným občanům, jaké světloplaché potvory se pod ním ve skutečnosti hemží a vzájemně požírají.
Teprve po tomto odpuzujícím úkonu můžeme přistoupit k hlubšímu porozumění „denních zpráv“ ze světa, v němž se „naši představitelé“ stýkají a potýkají. Teprve potom pochopíme, proč je evropská integrace tak dezintegrovaná a proč má osmnáct států Evropské unie sice jednu měnu, ale osmnáct různých daňových systémů i úrokových sazeb, za něž si jednotlivé země půjčují na drákulovských finančních trzích. Pochopíme také, že štípavé stonožky pod americkým a evropským kamenem možná nakonec samy od sebe nepřelezou pod společný balvan euroatlantického volného trhu; mají totiž „myšlení generálů“, obávají se sebezničení, přílišných obětí a vítězství konkurenta. Nyní vzývaná „věcná řešení“ v rámci TTIP, která nám zakazují smlouvu „ideologizovat“ (tedy kritizovat), mohou být rychle odhozena. A obrácena v opak novou – neméně „věcnou“ – ideologií, jež smlouvu znovu zváží a zavrhne.
Koncem ledna se sešlo hned několik událostí, které představují sondu schopnou proniknout až do suterénu, k systémovým základům. Přes všechny ty řeči o „panevropském summitu“, který kolektivně nahlédne „chyby a omyly“ dosavadních úsporných politik v Evropě, je nový řecký premiér Alexis Tsipras nucen přemýšlet jako generál. Proto den po vítězných volbách 25. ledna tento představitel radikální – byť stále ještě reformistické – levice spojil své vládnutí s Nezávislými Řeky, třeskutě nacionalistickými odštěpenci z hlavního proudu řecké pravice. Tsipras totiž dobře ví, že na pořadu dne je boj, v němž by mu případní spojenci ze „slušných“ stran při první příležitosti podrazili nohy. A všichni „radikální reformisté“ už dávno v kuloárech pochopili, že „Angela Merkelová rozumí jenom síle“. A nikoli věcnému argumentu, že země, kde kvůli úsporným politikám rostou úrokové sazby rychleji než HDP, prostě nemůže dluh splatit. Nikdy! Proto je tak důležité, aby se po řeckém vítězství stalo letos vítězem hnutí Podemos Pabla Iglesiase ve Španělsku, jehož HDP tvoří 12,3 procenta toho evropského (řecký jen 2,3 procenta). Bude to boj, jejž pouhé tlachy nemohou nahradit.
Dva dny po řeckých volbách vzpomenul svět 70. výročí osvobození nacistického vyhlazovacího koncentráku v Osvětimi. Trhlina ve starém Gorbačovově snu o „společném evropském domě“ nemohla být přitom větší: poprvé nebyl pozván zástupce osvoboditelů, protože by jím musel být Vladimir Putin. Zaházeli tu nehoráznost lhaním. Polský ministr zahraničí Grzegorz Schetyna vyloučil Rusy z řad osvoboditelů poukazem, že Auschwitz byl přece dobyt 1. ukrajinským frontem Rudé armády (v němž ale vůbec ani především nebyli jen Ukrajinci). Ale proč by to netvrdil, když nedlouho předtím sám ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk v Berlíně před novináři blábolil: „Všichni si pamatujeme útok Sovětského svazu na Německo a Ukrajinu.“ Zatím se tedy páni generálové zřejmě rozhodli – „aby celé mužstvo vyhrálo“ – obětovat „jen“ historickou pravdu.
Ano, je to nebezpečné. Ještě že jsme od pařížského útoku islámských teroristů všichni Charlie a že na pohřbu zavražděných novinářů zněla Internacionála. Takže zřejmě už možná není zcela nevhodné – při přemýšlení, jak z toho srabu ven – si občas zazpívat: „Již chví se světa základ vratký!“
Autor je politický komentátor.