Teroristický útok v redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo ukázal, že v moderní společnosti se obětí obecně uznané tragédie nemůže stát jen tak kdokoli. Přílišnou sentimentalitu doplňuje vyhrocený cynismus.
Děkanka pražské Filozofické fakulty vydala stanovisko k pařížskému masakru. Podle jejího názoru je pro mírové soužití kultur třeba „rázná obrana a trpělivé pěstování hodnot, na nichž stojí současná euroamerická civilizace: svobody (včetně svobody slova), demokracie, tolerance a mezikulturního porozumění“. Je to stanovisko reprezentativní, počítá totiž s konstruktem euroamerické civilizace, které jsou přičítány jen ty hodnoty, k nimž se lze beze studu hlásit. Takový přístup není správný nejen pro svou krajní selektivnost, ale i kvůli nevyslovenému předpokladu, že kultury se v nějakém ohledu vyvíjejí samostatně. To neplatí v globálním kapitalismu a neplatilo to v silném slova smyslu ani před ním. V následujících řádcích proto užíváme spojení typu „naše civilizace“ ironicky a odkazujeme na onu povýtce nevyslovovanou součást konstruktu, kterou si lze dát do štítu jen stěží.
Dvojí metr
Žijeme v sentimentálních časech. Podívejme se na to, jak se přistupuje k obětem střelby v redakci Charlie Hebdo. Kdo řekne o její produkci něco kritického, například že některé karikatury byly rasistické, jakkoli atentát samozřejmě odsuzuje, je nařčen z toho, že hájí teroristy. Nebo je mu vyčítáno, že volá po omezování svobody slova.
Co kdyby se tak, jak se přistupuje k obětem pařížského atentátu, které jsou de facto sakralizovány, přistupovalo k obětem probíhajících konfliktů? Podobný sentiment se obětí války na Ukrajině, v níž je „naše“ civilizace významně zaangažována, netýká, a to dokonce ani obětí z té strany, která bývá v „našich“ médiích zvýhodňována. S ještě těsnějším srovnáním přišel britský deník The Guardian. Korespondent Maeve Shearlaw si položil otázku, proč je tryzna za sedmnáct pařížských zabitých obrovská, zatímco se ve stejné době téměř bez povšimnutí přešly dva tisíce nigerijských obětí jiného teroristického útoku. Vzpomeňme oběti náletů bezpilotních letounů – vojenských operací, které jsou „naší“ civilizací vydávány za humánní, protože eliminují ztráty na „naší“ straně. Vzpomeňme statisíce civilních obětí války v Iráku, která byla vedena „naší“ civilizací a ve které umírali převážně muslimové, nebo izraelské bombardování Gazy z loňského léta, při němž přišlo o život více než dva tisíce lidí a desetitisíce byly zraněny. Vrchní pražský rabín David Peter tehdy cynicky poznamenal: „Muslimští představitelé (…) umějí narafičit dobré záběry. Naaranžují kečup, přivedou reportéry.“
Nezapomínejme ani na oběti globálně kapitalistického „míru“. Součástí „naší“ civilizace jsou fabriky, ve kterých jsou vyráběny předměty naší každodenní potřeby za podmínek, jež už mnoho lidí buď přímo zabily (špatná bezpečnost práce), anebo dovedly k sebevraždě. Extrémním příkladem bylo zhroucení textilky v bangladéšském hlavním městě Dháka z roku 2013, kde zahynulo přes tisíc dělnic a dělníků a dva a půl tisíce jich bylo zraněno. Pro příklady obětí, kterým nestavíme památníky, ovšem nemusíme chodit tak daleko. Porovnejme úctu, které se těší Jan Palach, s ignorováním Bulharek a Bulharů, kteří se předloni upálili na protest proti své tíživé sociální situaci. Když se nedávno z podobných pohnutek upálil neznámý muž na Václavském náměstí v Praze, básník Ticho o živých pochodních z posledních let napsal: „Nikdo nepovažoval jejich bolesti za důležité. Na jejich jména stát naplival. Neudělal nic v oblastech, které byly předmětem jejich strádání. Naopak. Dělal maximum pro to, aby všechno ututlal.“
Viditelní a neviditelní
Stalin kdysi cynicky poznamenal: „Smrt jednotlivce je tragédie, smrt milionů je statistika.“ Přitom bezděčně vystihl způsob našeho vnímání důsledků institucionalizovaného násilí v moderních společnostech. Čím to, že stalinská maxima tak přesně vystihuje společnosti, které samy sebe považují za demokratické a humanistické? Ve své dnes už klasické knize Neshoda ukazuje filosof Jacques Rancière na starověkém příkladu revolty plebejců proti patricijům neprivilegované skupiny v pozoruhodném světle. Lze za ně považovat ty, kterým společnost upírá logos, zjednodušeně řečeno hlas, jenž by jim umožňoval artikulovat jejich strasti, a tím je činil plnohodnotnými členy společenství. Jsou vlastně neviditelnými a jsou předmětem nanejvýš statistického cynismu.
Zdá se, že právě na tom, jaká pozornost je věnována obětem bezpráví a zabíjení, vidíme dělítko mezi viditelnými a neviditelnými nejostřeji. V globálním kapitalismu jsou těmito neviditelnými a neslyšitelnými třeba oběti zmíněného nigerijského masakru: světoví státníci se nesjíždějí, aby uctili jejich památku. Nevíme o nich nic, známe jen jejich počet. Oběti masakru pařížského jsou naopak dobře viditelné a slyšitelné: vždyť tito příslušníci „naší“ kultury přišli o život, když užívali výdobytku svobody slova. Jejich ztrátu prožíváme jako tragédii.
Zbavme se falešného pocitu, že svoboda slova je status quo, jejž nám sugerují politici a prorežimní komentátoři. Jaká je totiž svoboda slova těch, kterým není dopřáno sluchu, třeba obyvatelům středoevropských ghett nebo těch, kteří jsou neviditelní dokonce i potom, co zemřou smrtí srovnatelnou snad jen s těmi nejhoršími a veřejně odsuzovanými válečnými zločiny? Spíše než skutečností, kterou bychom mohli hájit, je svoboda slova privilegiem a dosud nedosaženým cílem. Měla by být programem, o nějž je třeba usilovat. Že výsady svobody slova nečerpají všichni, potvrzuje i současný zásah v samotné Francii, kde čelí soudnímu stíhání třeba hudební skupina Zone d’Expression Populaire za to, že v její sociálněkritické písni se objevil text „Do prdele s Francií“. Koneckonců svoboda slova je pouze jedním z práv, které je dnes hojně zdůrazňováno hlavně proto, že mluvit (a hlavně být slyšet) mohou jen ti, kdo mají přístup k médiím.
Proti sentimentálnímu cynismu
Žijeme v sentimentálních časech. Životu/smrti a právům jedněch je přičítána mnohem větší váha než životu/smrti a právům druhých. Film Způsob zabíjení (The Act of Killing, 2012) rekonstruuje indonéskou antikomunistickou genocidu z šedesátých let minulého století. Přestože si vyžádala statisíce obětí, její vykonavatelé nikdy nebyli potrestáni a jsou dodnes vzýváni jako národní hrdinové. Protagonista filmu, který během genocidy zavraždil asi tisíc lidí, na jedné straně beze studu mluví o tom, jak metodu zabíjení za mladých let zefektivňoval, na druhé straně se projevuje sentimentálně, například když vysvětluje dětem, aby neubližovaly kachňátkům.
Jako by srdce nikoho z nás nebylo dost velké, aby v něm bylo místo na stejně velký sentiment pro každou oběť. Ačkoli to zní paradoxně, sentimentalita a cynismus se mohou doplňovat a v našich společnostech se to běžně děje. Byla by chyba vyčítat diktátorům, že nebyli autentičtí tehdy, kdy se nechávali vyobrazovat jako milující otcové národů. Zrovna tak nestačí vyčítat izraelskému premiéru Netanjahuovi, že je pokrytec, když jede v zimě uctít památku obětí teroristického útoku v Paříži, přestože ještě v létě režíroval terorizování obyvatel Palestiny. To, na co se musíme kriticky zaměřit, je onen dvojí metr: jeden pro „naše“ oběti, pro něž chováme nefalšovaný sentiment, druhý pro všechny ostatní.
Chcemeli se bránit sentimentalitě a cynismu, pak samozřejmě nestačí Stalinovu maximu obrátit. Nestačí říct, že tragédií je výlučně smrt milionů. I tato věta by totiž byla zavádějící, respektive jen slaběji utilitaristická, a mimochodem by také zakládala legitimizaci utlačování menšin „v zájmu“ většiny. Proto musíme jít dál: od základu odmítnout počtářskou logiku a vrátit se k radikálně emancipačnímu rozvrhu, podle kterého – řečeno s Immanuelem Kantem – je každý člověk účelem sám o sobě. Tento rozvrh je dnešnímu kapitalismu cizorodý a přesahuje všechny civilizační konstrukty, neboť to, co je „naše“, v něm znamená vždy to, co je v nejširším smyslu slova lidské.
Autoři jsou aktivisté sociálních hnutí.