Proti otcovskému principu

Obecně lze říct, že anarchismus měl donedávna v rámci levicového myšlení postavení nadmíru půvabné, a tudíž nebezpečné hereze, která byla ortodoxními marxisty nejen ne­ustále vyvracena coby „nevědecká buržoaz­ní odchylka“, ale i potírána jakožto hnutí. Proto také byly po léta zamlčovány jak dějiny, tak základní teoretická díla anarchismu.

Jedno z nich, Bakuninův Bůh a stát (Dieu et l’état, 1882), vyšlo na začátku letošního roku v tradičně spolehlivém překladu Čestmíra Pelikána. Kniha zahrnuje obě publikace, které se pod tímto názvem v Bakuninově odkazu vyskytují: první rukopis byl myšlen jako součást rozsáhlejšího díla Knutogermánská říše a sociální revoluce, druhý jako poznámka pod čarou k textu prvnímu. Zde máme první paradox – sám Bakunin totiž nikdy žádné dílo s názvem Bůh a stát nevydal. Tato dnes už „kanonická“ podoba knihy je společným dílem jeho pozdějších francouzských a německých editorů. Důležitost obou textů ovšem nespočívá ani tak v názvu, jako spíše v době jejich vzniku (tedy v letech 1870 až 1871). Jde o svého druhu politickou a filosofickou závěť, která zůstává dodnes aktuální. Kniha je anarchistická nejen obsahem, ale do jisté míry i formou, jejíž působivost je dána mimo jiné i jistou chvatností psaní.

Proti náboženství a vědě

K první části textu, věnované odhalení represivní povahy náboženství a zničující kritice křesťanství, lze v současnosti už těžko něco namítnout. Neznamená to ovšem, že nějak zastarala, nicméně v tomto smyslu bych uvítal spíše vydání jejího arabského překladu. Je pozoruhodné, že kritice jsou podrobeny nejen církev a stát jakožto instituty nadvlády, ale i instituce vědy, potažmo školství. Zatímco školství Bakunin pokládá přece jenom za nezbytné jak pro mládež, tak i pro „lid“ (i když sám vzápětí „školy pro dospělé“ vysloveně odmítá), vědu považuje za stejně nebezpečný nástroj vládnutí jako církev. I když je jeho „antivědecký“ patos namířen především proti německým komunistům, hlavně tedy proti Marxovi, dnes už to zní jako prorocké varování ani ne tak před „diktaturou marxistů“, jako spíše před nekontrolovaným rozvojem takzvané biomoci, jak jej pozorujeme v současnosti.

První část knihy ústí do pokusu představit dobový „idealistický“ buržoazní liberalis­mus jako politickou emanaci filosofického deismu. De facto se jedná o kritiku osvícenství, za jehož exponenty považuje Bakunin především Rousseaua – s jehož charakteristikou se tu však dá přinejmenším polemizovat – a Robespierra. Ušetřen je jen Diderot. Ještě víc než osvícenský deismus ale Bakunin napadá romantismus, a to francouzský i německý.

Spontánní solidarita

Těžištěm druhé části knihy je kritika idea­listicky­náboženského pojetí rovnosti a svobody, které vychází z představy soběstačného individua, nezávislého na společnosti. Idealisté (osvícenci) podle Bakunina „tvrdí, že individuální svoboda předchází každé společnosti a že každý člověk si ji přináší při narození, spolu s nesmrtelnou duší, jako dar boží. Z toho vyplývá, že člověk je něčím, že je dokonce zcela sám sebou, úplnou a v jistém smyslu absolutní bytostí, jen mimo společnost.“

Zde ovšem nelze s Bakuninem dost dobře souhlasit – osvícenci z představy „abstraktního individua“ nevycházejí, nýbrž k ní teprve docházejí. To, že povyšují lidskou svobodu a jejího nositele na abstrakci, neznamená, že si nejsou vědomi historického společenského původu této svobody nebo tohoto individua. Chtějí jen udělat za předchozím historickým vývojem „tlustou čáru“ a jednou provždy postulovat, aspoň teoreticky, společnost, v níž bude každá lidská bytost konvenčně (na základě dohody) považována za přirozeně svobodnou a která uzná lidská práva každého svého člena. Zavedení „abstraktního“ svobodného individua je důležité mimo jiné i pro teoretické odůvodnění rovnosti, která by bez tohoto výchozího bodu racionálně nebyla možná. Chápeme však Bakuninovo zákonité pobouření tím, že tato rovnost byla jen vyhlášena, a ne prakticky dosažena.

Oproti „idealistickému“ pojetí svobody a rovnosti staví Bakunin pojetí vlastní, materialistické, založené na představě nikoliv abstraktní rovnosti, nýbrž přirozeného bratrství, lásky a spontánní, praktické solidarity mezi lidmi. Ve společnosti zakládající se na bratrském principu by byla abstraktní politická rovnost idealistů naprosto zbytečná, stejně jako stát, zatímco svoboda každého by byla naprosto samozřejmá. Pro nastolení takové společnosti je třeba především zavrhnout (nebo svrhnout, vždyť „bourání je také tvorba“) stávající společnost založenou na principu „otcovském“ neboli na autoritě. Není tedy divu, že právě proti tomuto principu v jeho nejrůznějších podobách nakonec Bakunin po celý svůj život neúnavně bojoval, čímž si zasloužil obdiv současníků a potomků, pro něž se – jako praktik permanentní vzpoury – paradoxně sám stal autoritou, jedním z „otců anarchismu“.

Svoboda a společnost

Osobně vnímám Bakuninův spis jako nezbytný pendant k jinému stěžejnímu anarchistickému textu – totiž ke knize Jediný a jeho vlastnictví (1845, česky 2009) německého filosofa Maxe Stirnera. Obě díla určují původní filosofické mantinely anarchistického myšlení a obsahují dva protichůdné návody, jak vyzrát na společné nepřátele, jimiž jsou v první řadě právě bůh a stát. Ovšem pro Stirnera jsou náboženství a zákon pouhými koncepty, které údajně stačí vnitřně odmítnout, abychom se od nich mentálně osvobodili. Pro Bakunina jsou to naopak nepřátelé velice reální, přítomní ve společenském zřízení, které je třeba odmítnout nejdřív prakticky, aby následně pozbyli své tisícileté moci nad lidstvem a lidským duchem. Kamenem úrazu je pro Stirnera i Bakunina individuum – zatímco první doporučuje extrémní egoismus jako všelék proti totalitárním nárokům společnosti na jedince, druhý vidí v individualismu západního střihu hlavní překážku pro uskutečnění opravdové, všeobecné svobody. Kritizuje­li Stirner „kolektivního člověka“ jako abstraktní fikci, produkt nového sekulárního humanistického náboženství, napadá Bakunin „člověka individuálního“ jako abstraktní fikci, produkt tisíciletého vývoje náboženství, především křesťanství, ale také osvícenského deis­mu. Zatímco „svatý Max“ obětuje ve jménu konkrétního jedince dokonce i samotný pojem svobody, který je pro něj nakonec jen idealistickým konstruktem, Bakunin neváhá učinit pravý opak – ve jménu všeobecné svobody a rovnosti obětuje fikci individua nezávislého na společnosti.

Domyšleno do konce, postulují tak oba radikální myslitelé tezi o politováníhodné neslučitelnosti všeobecné svobody a jedince s jeho individuálním nárokem na svobodu absolutní. A to platí i pro tu nejsvobodnější společnost (což zase není nic zas tak objevného, vzpomeneme­li na Aristotela). Řečeno s Bakuninem, „pokud je člověk obdařen nesmrtelnou duší a nekonečností a svobodou, jež jsou této duši vrozené, je bytostí neobyčejně antisociální“. Jinými slovy, cílem historického pokroku nemůže být „absolutně svobodné“ individuum, pouze neustálé rozšiřování sféry svobody, jak osobní, tak společenské. Že jsou to dialekticky spojené nádoby, o tom už snad nikdo nepochybuje. Otázkou je dnes spíše samotná možnost historického pokroku za ekonomických podmínek kapitalismu, kterým se ovšem Bakunin na rozdíl od marxistů blíže nevěnuje – nutnost jejich odstranění je pro něj samozřejmá. Podle Bakunina se vládnutí rovná vykořisťování, zatímco v případě buržoazní ekonomiky „reálná základna její politické existence vyznává, jak známo, pouze právo anarchie, vyjádřené slovy, jež se tak proslavila: Laissez faire et laissez passer (Nechat všemu volný průběh). Ale buržoazii se tato anarchie líbí jen pro ni samotnou a jen za podmínky, že masy, ‚příliš hloupé na to, aby jí mohly užívat, aniž by ji zneužily‘, zůstanou podrobeny přísné disciplíně státu.“ V současných podmínkách, kdy je levice nucena stát před kapitálem spíše bránit, zní tato teze poněkud problematicky.

Dle Bakuninovy vize svobodné společnosti bude každé individuum s to samostatně a přirozeně vznášet své požadavky na svobodu, která z principu není omezena svobodou druhého, nýbrž touto svobodou doplňována a rozšiřována donekonečna. Stejně tak v otázce morálky hledá Bakunin dialektickou syntézu mezi „společností viny“ a „společností studu“, v níž by si závazky vůči sobě a vůči ostatním navzájem neodporovaly, nýbrž se doplňovaly a nakonec splývaly vjedno. Dá se říct, že Bakunin nebojácně svěřuje opětovný vynález morálky každému jednotlivci na základě vlastních životních zkušeností s ostatními lidmi. „Svoboda, morálka a lidská důstojnost spočívají právě v tom, že člověk činí dobro nikoli proto, že je mu to přikazováno, ale proto, že poznává, co je dobro, že je konat chce a že tak činí s radostí.“ Tato neoblomná víra ve schopnost lidstva dospět ve svém vývoji – jakkoli pomalu – k nerepresivní, svobodné a spravedlivé společnosti zůstává u Bakunina tím nejhodnějším obdivu a následování.

Autor je spisovatel a překladatel.