Francie i po dvou měsících od útoků v redakci Charlie Hebdo a obchodě s košer potravinami na východě Paříže žije v obavách, že by se hrůzné události mohly opakovat. Místní média mezitím přešla od hektického informování o teroristických činech k hlubší analýze společenské situace. Jednou z osobností, která k této problematice z obrazovek i tištěných médií nejčastěji promlouvá, je přední expert na islám a Blízký východ Gilles Kepel, profesor z výzkumné univerzity Science Po. Těsně po útocích bratrů Kouachiových a Amedy Coulibalyho poskytl deníku Libération 14. ledna rozhovor, ve kterém popsal podstatu aktuálních islamistických útoků. Aktéři pařížských útoků jsou příslušníky třetí generace džihádistů, jež navazuje na mudžahedíny z války v Afghánistánu (1979–1988) a islamisty z alKáidy z přelomu tisíciletí. Tato nová generace se formuje už od roku 2004, kdy Syřan Abu Musab alSuri sepsal text, který se stal programem nastupujících islamistů. AlSuri v něm kritizoval dosavadní strategii alKáidy v čele s Usámou bin Ládinem: cílem teroristických útoků podle něj nemají být Spojené státy americké, ale slabé místo Západu – Evropa, jejíž muslimská menšina nebyla nikdy uspokojivě začleněna do většinové společnosti. Teroristické atentáty na Evropu proto musejí být vedeny s úmyslem rozeštvat proti sobě různé kulturní složky evropské společnosti; za vhodné cíle útoků jsou považováni liberální intelektuálové, židé a „odpadlíci“ od islámu (tj. muslimové sloužící v bezpečnostních složkách). AlSuri se také zasazoval o nové vnitřní fungování džihádistického hnutí. Pyramidální model alKáidy, řízený z centra, navrhoval nahradit horizontálním, síťovitým uspořádáním. Před deseti lety ale ještě džihádisté nemohli využívat sociálních sítí ani neexistovalo bojiště, kde by se islamisté mohli cvičit v boji. V současnosti to už ale možné je a letenka do Sýrie navíc nestojí nijak závratnou sumu. Také proto je dnes Islámský stát (arabsky Daech) takovou hrozbou. Kepel má nicméně za to, že francouzská společnost je natolik silná, že této hrozbě odolá. Důkazem mu je ohromující masa lidí, která po útocích na Charlie Hebdo zaplnila ulice Paříže.
Teroristické útoky měly za následek také zajímavou diskusi o tom, jak by o takto závažných událostech měla informovat média. Hlavně televizní stanice kontinuálního zpravodajství, jako například BFM TV, se totiž během oněch dramatických dnů dopustily několika přešlapů. Celá věc měla dohru u Nejvyšší audiovizuální rady (CSA), která rozhodla udělit několik napomenutí téměř všem velkým televizním a rozhlasovým stanicím. Vyčetla jim mimo jiné zveřejnění videa s vraždou policisty Ahmeda Merabeta, předčasné prozrazení identity bratří Kouachiových nebo informování o tom, že se v okupovaných budovách schovávají lidé, o kterých teroristé nevědí, a to v době, kdy policejní zásah nebyl ještě zdaleka u konce. Na názorovém webu Le Plusse 13. února k tomuto tématu objevily dva protichůdné komentáře. Analytik médií François Jost rozhodnutí CSA uvítal s odkazem na to, že média musí brát v potaz úctu k lidskému jedinci, jež by měla mít přednost před svobodou projevu. Právnička Virginie Marquetová 19. února naopak nařkla CSA z toho, že si přisvojuje pravomoci policie a cenzuruje vysílání na základě pochybení, která nikoho neohrozila.
V boji proti terorismu Francie nepolevuje, ba naopak – hledá spojence. Egypt pod vedením prezidenta Sísího se ukázal jako důležitý partner. Nejen že po zveřejnění popravy svých občanů bombardoval pozice Islámského státu v Libyi, ale také nedlouho poté odkoupil od Francie čtyřiadvacet bojových letounů Rafale. Server Huffington Post 16. února vyjmenoval důvody, proč k tomuto obchodu došlo. Sísí chce v první řadě zabránit jakékoli islamistické hrozbě na Sinajském poloostrově, a proto pečlivě střeží hranice s Libyí a buduje nárazníkové pásmo na hranici s Palestinou. Letouny mají také pomoci ochránit strategický Suezský průplav, který Egyptu ročně vydělává pět miliard dolarů. Konečně upřednostnění francouzské stíhačky Rafale před americkou F16 značí snahu prezidenta Sísího vymanit se z vlivu USA.
V domácí politice se ve Francii v posledních týdnech nejvíce diskutuje o zákonu pro aktivitu a růst, jejž předložil ministr financí Emanuel Macron. Tento bývalý bankéř skupiny Rothschild prosazuje několik změn, které mají pomoci ekonomice. Patří mezi ně například uvolnění zákazu nedělního prodeje z dnešních pěti nedělí v roce na dvanáct nebo povolení vnitrostátních linkových autobusů. Zákon nakonec v Národním shromážděním prošel. Zajímavé je, jak k tomu došlo. Levicové křídlo Socialistické strany ho odmítlo podpořit, a tak se premiér Valls rozhodl použít ústavní článek 49.3, proti němuž prezident Hollande ještě v roce 2006 plamenně brojil a nazýval ho „surovostí“ a „popřením demokracie“. Co tato „surovost“ umožňuje? Vláda díky ní může v Národním shromáždění jednou za zasedání nechat projít ekonomický zákon, aniž by se o něm hlasovalo. Opozice se může bránit tím, že vyvolá hlasování o nedůvěře vládě, což se v případě Macronova zákona také stalo. Jak se však dalo očekávat, pro pád vlády opozice dostatek hlasů nezískala. Bruno Rieth na stránkách týdeníku Marianne 18. února upozornil na zajímavý aspekt tohoto vládního kroku. Rebelové ze Socialistické strany byli z větší části připraveni zdržet se hlasování, a tak umožnit, aby zákon prošel. Rieth se tedy ptá, proč Valls článek 49.3 vůbec používal, a sám si odpovídá: socialistický předseda vlády by jen těžko vysvětloval, že zákon, do kterého vkládá tolik nadějí, prošel díky hlasům pravice.