Potichu o lásce a dějinách

V několika ohledech navazuje novinka Christiana Petzolda Fénix na jeho předchozí drama Barbara (2012). Nejde jen o to, že v hlavních rolích obou filmů exceluje herečka Nina Hossová a partnera jí dělá Ronald Zehrfeld. Příběh lékařky Barbary, která se pokouší dostat za hranice východního Německa za svým milencem, i vyprávění o Nelly, která se vrací z koncentračního tábora se změněným obličejem, takže ji nepozná ani její manžel, má mnoho společných znaků.

Síla synergie

V obou sledujeme příběh o tom, jak totalitní moc zasahuje do milostných vztahů lidí, kteří se ocitají na různých stranách barikády. Obě hrdinky, jež mají za sebou zkušenost ponížení brutálním státním aparátem, se později dostávají do ponižující podřízené pozice vůči těm, kdo tuto zkušenost neprodělali. V Barbaře je to ponížení východního bloku před Západem, ve Fénixovi podřízenost Židů vůči německé většině po konci druhé světové války. Film o ženě zamilované do muže, který ji považuje za mrtvou a hodlá z její mrtvoly vytřískat ještě nějaké peníze, ale dalece přesahuje rozměr vyrovnávání se s politickou minulostí Německa. Petzoldův dosud suverénně nejpromyšlenější snímek se pomocí silných motivů lásky a dějin vztahuje k obecnému tématu pomíjivosti a nestálosti věcí a vztahů. Přesně po vzoru písně Speak Low (mimochodem pocházející z poválečného muzikálu One Touch of Venus, Dotek Venuše, 1948), kterou hrdinka zpívá v závěru filmu a jež nabádá posluchače, aby mluvili potichu, když mluví o lásce, tak Petzold triumfálně stvrzuje svůj dosavadní status autora melodramat bez patosu.

Zatímco řada současných filmů z artové i žánrové oblasti spoléhá na působivost jednotlivých scén, jejichž vzájemná souvislost bývá až druhotná nebo dokonce záměrně enigmatická, Fénix naopak představuje perfektně zvládnuté umění synergie. Nestaví na formálně radikálních konceptech ani chytlavých atrakcích, ale všechny jednotlivé složky díla společně tvoří souhru, ze které teprve vyvstává celkové vyznění filmu. Tato skladba počíná už samotným vyprávěním, jež rafinovaně zamlčuje téměř veškeré informace o dřívějším soužití obou manželů, které se dvojice po svém poválečném shledání pokouší zfalšovat. Otiskuje se ale i do zvláštní koketérie s retrem, zahrnující komorní variace na zmíněnou píseň Speak Low, které jsou leitmotivem nediegetické hudby, nebo noirové ozvuky ve scénách z rozbombardovaného Berlína.

Žena bez tváře

Nejde tu jen o nostalgickou evokaci ztracených časů, ale též o navázání dialogu s melodramatem jakožto žánrem tematizujícím žal nad neuskutečněnými možnostmi a s noirem, kterému jsou vlastní zastřené, iracionální a sebedestruktivní vztahy postav. Stylizace filmu přitom rozhodně není jednoznačně noirová, spíš hybridně skládá několik velmi různorodých prostředí, od zmíněného přízračného nočního Berlína přes špinavý sklepní interiér, kde se Nelly učí být sama sebou, až po zcela kontrastní luxusní prostředí bytu její přítelkyně Lene, v němž přebývá. Oproti Barbaře, která byla co do stylizace prostředí velmi jednotná, je Fénix, ostatně stejně jako jeho hrdinka, rozkročený mezi několika různými světy.

Ještě zásadnější je ale návaznost na mýtus o fénixovi, deklarovaná už v názvu (Fénix je ve filmu také jméno nočního baru, kde se manželé poprvé potkávají). Ten je totiž klíčový pro celou tragédii protagonistky. Na začátku filmu se nám Nelly ukazuje doslova jako žena bez tváře, se zafačovaným obličejem, který teprve později zrekonstruuje tým chirurgů – a je příznačné, že se snaží hrdinku přesvědčit, aby si nechala svou podobu zákrokem úplně změnit. Od jejího rozhodnutí zrekonstruovat svůj starý obličej v tomto bodě nula pak začíná bolestný pokus povstat z vlastního popela, který na sebe bere podobu paradoxní snahy vrátit se z minulosti a zároveň se stát svým vlastním dvojníkem. Je to pokus, který selhává přesně tehdy, když dojde svého naplnění, totiž v okamžiku, kdy Nelly pozná i její manžel. Právě v tomto momentě, kdy se film zároveň znovu ponoří do tajuplného mlčení, se ukazuje nemožnost vyrovnat se s minulostí, protože její valná část leží nenávratně pohřbená ve stinných a neproniknutelných nitrech jejích aktérů.