Mythos nepojmenovatelného

Anglickojazyčné vydání japonských povídek Inverted Kingdom (Převrácené království, 2005) zařazovaných do Mythosu Cthulhu, fiktivní mytologie vytvořené Howardem Phillipsem Lovecraftem, jeho přáteli, žáky a následovníky, otevírá studie předního odborníka na Lovecrafta a hlavním zaměřením teologa Roberta M. Price. Zabývá se v ní motivem sekt a kultů v Lovecraftových textech a pointou samozřejmě je, že široký okruh fanoušků a rozvětvená síť odkazů na dílo tohoto tvůrce v nejrůznějších formátech a médiích je sama o sobě také určitým kultem. Dokladem toho by mohl být i fakt, že chapadla tohoto ponurého kvazináboženství uchvátila i spisovatele z tak odlišné kultury, jako je ta japonská. Překladatel, spisovatel a tvůrce her Yasuda Hitoshi uvozuje závěrečný esej téhož sborníku, věnovaný RPG a deskovým hrám podle Lovecrafta, tvrzením, že mnoho autorů, kteří se hlásí k inspiraci Mythosem Cthulhu, „ve vzájemné spolupráci vytváří jedinou mytickou strukturu“.

Hry inspirované Lovecraftem jsou asi nejlepší ukázkou toho, že rozsáhlý katalog děl k němu odkazujících skutečně může zdálky působit jako báze pro ucelené fikční univerzum. Příručka pro hráče slavné lovecraftovské hry na hrdiny The Call of Cthulhu (Volání Cthulhu) od nakladatelství Chaosium obsahuje bestiář, kde v abecedním pořadí vystupují monstra, démoni a temná božstva pocházející od různých autorů Lovecraftova okruhu – Zhar Augusta Derletha, Vorvadoss Henryho Kuttnera nebo Gla’aki Ramseyho Campbella. Desková hra Arkham Horror, která se celá odehrává v Lovecraftově fiktivním městě Arkham, zase obsahuje prvky, z nichž některé dokonce vycházejí z textů starších než Lovecraftovy – například celé rozšíření The King in Yellow (Král ve žlutém) vychází z povídek Roberta W. Chamberse, které Lovecraft uvádí jako příběhy, jež ho ovlivnily. Jako by Mythos Cthulhu začal ještě před samotným Lovecraftem a spisovatel byl pouhým pavoukem dlícím uprostřed pavučiny, jejíž vlákna se větví dopředu i dozadu napříč prostorem i časem.

Fiktivní grimoáry a alter ega

Tento dojem je však do značné míry falešný a na jeho trhliny nejlépe ukazuje už historie takzvaného Lovecraftova okruhu. Lovecraft sám nebyl za svého života nijak výrazně známou postavou. Osamělý podivínský muž z Providence pravidelně přispíval svými povídkami do časopisu Weird Tales (Podivné příběhy), kde ovšem také neplatil za žádnou autorskou hvězdu. Udržoval ale čilou korespondenci se skupinou spisovatelů, kteří mu posílali své povídky a nechávali si je posuzovat.

Vyprávění tvůrců tohoto okruhu byla samozřejmě mnohem méně povedená než příběhy samotného Lovecrafta. Šlo totiž většinou o první literární pokusy velmi mladých autorů – Robertu Blochovi bylo osmnáct, když si s Lovecraftem začal psát, Henrymu Kuttnerovi dvaadvacet. Ve svých prózách nicméně navazovali na Lovecraftův styl, často v rovině otevřeného epigonství, a vypůjčovali si i jména monster, postav či artefaktů z jeho povídek, což sám Lovecraft podporoval. Ostatně on sám také rád ve svých textech odkazoval na své oblíbené starší autory, jako byli Chambers, Arthur Machen nebo Lord Dunsany.

Výpůjčky byly přitom oboustranné a mnohé z těchto sdílených prvků měly kolektivní původ. Například zlověstný fiktivní grimoár De Vermis Mysteriis se poprvé objevil v Blochově povídce The Shambler from the Stars (Šourající se z hvězd, 1935). Evidentně je přitom inspirovaný slavnou Lovecraftovou knihou Necronomicon, která ale zase možná vychází ze zlověstné divadelní hry Král ve žlutém, jež se objevuje v Chambersových povídkách. Grimoár přitom původně měl mít anglické jméno Mysteries of the Worm, nicméně Lovecraft Blochovi doporučil, aby název spisu přeložil do latiny. De Vermis Mysteriis se pak následně objevují i v několika povídkách samotného Lovecrafta, v Kuttnerově povídce The Invaders (Invaze, 1939) a mnohem později například v novele dalšího Lovecraftova obdivovatele Briana Lumleye Lord of the Worms (Pán červů, 1987). Povaha těchto aluzí byla často ironická. Autorem Cultes des Goules, dalšího fiktivního magického spisu, který Bloch vymyslel, měl být jistý Comte d’Erlette, což byla zjevná narážka na Augusta Derletha. V povídce The Shambler from the Stars také vystupuje postava podivínského sběratele zapovězených spisů, která je evidentně inspirovaná samotným Lovecraftem a v závěru zemře strašlivou smrtí. Lovecraft na tuto poctu reagoval svou vlastní povídkou Přízrak temnoty (The Haunter of the Dark, 1936), jejímž hrdinou je mladý spisovatel Robert Blake, zjevné Blochovo alter ego.

Lovecraftův okruh je snadné vidět jako jakési jádro sekty Cthulhu, kde bychom Lovecrafta mohli považovat za Ježíše a Blocha, Kuttnera a další za jeho apoštoly. Jako mocně inspirativní figura působí Edgar Gordon z Blochovy autobiograficky laděné povídky The Dark Demon (Temný démon, 1936), který je další z Lovecraftových inkarnací: „Sám jsem byl nadějným (a občas i beznadějným) amatérským spisovatelem a jeho práce publikované v několika časopisech zaměřených na fantastickou literaturu, kterou jsem tak miloval, mě ohromně ovlivnily. Tenkrát byl alespoň trochu známý všem čtenářům takových časopisů jako mimořádně schopný spisovatel hororů. Jeho styl mu udělal renomé na tomto malém poli, i když se našli tací, kteří se vysmívali grotesknosti jeho příběhů. (…) Žil sám, nepěstoval žádné známosti a neměl žádný kontakt se svými přáteli vyjma korespondence. Seznam jeho dopisovatelů byl nicméně ohromný. Psal si s autory i editory po celé zemi, začínajícími spisovateli i novináři, intelektuály a studenty z širého okolí.“

Apoštol Derleth a jeho pantheon

V této analogii by August Derleth jednoznačně zastával roli Pavla z Tarsu. Po Lovecraftově smrti to byl právě on, kdo jako první vydal jeho prózy knižně, a to v nakladatelství příznačně nazvaném Arkham House, které kvůli tomu sám založil. Patřil ale také mezi Lovecraftovy dopisovatele a autory vlastních povídek odkazujících k dílům Lovecraftova okruhu. Derleth vytvořil i název celé lovecraftovské mytologie Cthulhu Mythos. Ve svých povídkách postupně sestavil obsáhlý panteon božstev, z nichž některá převzal z povídek Lovecrafta a dalších autorů jeho okruhu, a doplnil je o zakládající mýtus, ve kterém dobrá božstva vyhnala zlé démony na okraj vesmíru [k podrobnostem o Derlethově Mythosu viz článek S. T. Joshiho v tomto čísle]. Mezi Lovecraftovými „uctívači“ má nicméně Derleth převážně podobnou pověst, jakou má apoštol Pavel u Nietzscheho: je to posel, který sice zásadním způsobem pomohl rozšířit cizí učení, ale zároveň ho zkomolil k nepoznání.

Derlethův přístup je proto nejlepším příkladem trhliny v domnělé jednotě Mythosu Cthulhu. Jeho vztah k Lovecraftovu odkazu má paradoxní povahu. Veřejnost na jedné straně obecně přijala jeho tvrzení, že Lovecraftovy povídky dohromady tvoří jednu ucelenou mytologii, a přistoupila i na to, že součástí této mytologie jsou i bytosti, postavy a artefakty vytvořené spřízněnými autory, ať už z doby před Lovecraftem (Machen, Chambers), za jeho života (Bloch, Derleth) nebo po jeho smrti (Campbell, Lumley). Na druhé straně ale téměř jednohlasně odmítla samotný Derlethův panteon, který měl být dokladem toho, že něco takového jako Mythos Cthulhu vůbec existuje. Nejde jen o to, že Derlethovo vyprávění o dobrých bozích, kteří uvěznili zlé Prastaré, nemá s texty samotného Lovecrafta příliš mnoho společného. Neujal se ani Derlethův systém dělení Lovecraftových bohů podle přírodních živlů, stejně jako další vztahy, které Derleth mezi jednotlivými aspekty lovecraftovských entit vybudoval.

To ledacos vypovídá o povaze tohoto panteonu – tedy především to naznačuje, že nic jako lovecraftovský panteon či Mythos Cthulhu přísně vzato neexistuje. Spojnice vláken Lovecraftovy pavučiny jsou v první řadě tvořeny konkrétními jmény a k nim připojenými charakteristikami. Yog­Sothoth je v Kuttnerově povídce The Secret of Kralitz (Tajemství Kralitzů, 1936) stejně jako u Lovecrafta „leprovitým, v podzemí číhajícím“ stvořením, nicméně naprosto charakteristická je i jeho úloha v celém textu – vystupuje jako součást fantasmagorické pasáže, v níž hrdina nahlíží za hranice běžně známého světa a pokouší se mluvit o nevýslovných hrůzách, které tam spatřil. Ve stejných kontextech se figury Mythosu objevují i ve většině Lovecraftových povídek. Yog­Sothoth, Cthulhu, Yuggoth a další jsou u něj vždy jmény pro něco nepopsatelně cizího a překračujícího veškerou lidskou zkušenost. Lovecraft i Kuttner o nich píší tehdy, když se jejich hrdinové dostávají do blízkosti těchto neuchopitelných bytostí, což je zpravidla pár okamžiků předtím, než upadnou do náruče šoku, šílenství nebo smrti. Podobně je tomu také s různými fiktivními spisy jako Necronomicon či De Vermis Mysteriis – a platí to už pro Chambersova Krále ve žlutém. Tyto zapovězené texty v příbězích o Mythosu slouží nejčastěji k tomu, že na jejich základě hrdinové povolají do našeho světa nějakou nadpozemskou entitu typu Yog­Sothotha, případně mají samy neblahý vliv na čtenářovu mysl. Samotný obsah těchto svazků bývá v povídkách také nanejvýš jen zběžně naznačen.

Problematičnost Derlethovy kategorizace

Celé vzájemné odkazování bylo navíc mezi autory Lovecraftova okruhu zjevně do značné míry jen nezávaznou hrou, která měla upozornit spíš na jejich vzájemné osobní přátelství a Lovecraftův vliv na jejich tvorbu. Bloch po Lovecraftově smrti na dlouhou dobu přestal psát povídky obsahující aluze na tvorbu autorů okruhu a prohlásil, že bez Lovecrafta už používání těchto odkazů přestala být zábava. Členy okruhu ke všemu nebyli žádní nenápadití epigoni, ale výrazní autoři s osobitým rukopisem – Kuttner se později stal významným spisovatelem science fiction, Bloch napsal předlohu Hitchcockova Psycha (1960) a dále do okruhu patřil například autor barbara Conana Robert E. Howard nebo další spisovatel žánru fantasy Clark Ashton Smith. Všichni tito autoři si k Lovecraftovým „božstvům“ vymýšleli své původní temné bytosti a do velké míry si vytvářeli vlastní svébytná univerza, která s tím Lovecraftovým pouze těsně sousedila. To také v největší míře platí pro samotného Derletha a jeho Mythos Cthulhu.

Derlethův nápad vytvořit systém božstev Mythosu Cthulhu je tak vlastně popřením původní myšlenky. Základní vlastností nadpřirozených bytostí a artefaktů v povídkách Lovecrafta a jeho okruhu je, že je žádná lidská mysl nedokáže spoutat známými kategoriemi. Lovecraftovský panteon je jistou démonickou formou negativní teologie – jednotlivá božstva stojí mimo možnosti běžného jazyka, který se k nim dokáže vztahovat jen pomocí nedostačujících příměrů k věcem, s nimiž má lidstvo nějakou přímou zkušenost. Dokonce i ty nejfantasmagoričtější Lovecraftovy prózy jako Snové putování k neznámému Kadathu (napsáno 1927, publikováno 1943; česky 1991) nebo pasáž o dějinách Prastarých z Hor šílenství (1931, česky 2010) se nepokouší o žádný systematický popis, ale naopak explicitně zdůrazňuje neuchopitelnost výjevů, které se svědkové marně pokoušejí vměstnat do omezených prostředků lidského jazyka.

Lovecraftovská hrůza tak dost možná není ani přísně materialistická, jak se domnívá Michel Houellebecq v eseji H. P. Lovecraft. Proti životu, proti světu (H. P. Lovecraft: Contre le monde, contre la vie, 1991). Různé snové pasáže, odkazy k „neeuklidovským geometriím“ nebo zaříkávacím formulím ze zakázaných knih spíš naznačují, že Lovecraft míří ještě za koncepci hmoty jako takové, která sama, jak ukazuje George Berkeley, je také jen dalším lidským myšlenkovým konstruktem. Lovecraftovská hrůza je spíš fenomenologická – děsivé entity připomínají saturované fenomény Jeana­Luca Mariona, v nichž názor dává víc, než pojem dokáže uchopit, přičemž tato přemíra může směřovat až k nezměrnosti.

Vize nesouměřitelně jiného

Mezi mnohými popisy vjemů přesahujících naše smyslové kapacity (například mimozemská barva v Barvě z kosmu, 1927, česky 1990, nebo geometrické fantazie ze Snů v čarodějném domě, 1931, česky 1993) je obzvlášť výmluvná úvaha v příznačně nazvané povídce Nepojmenovatelné (1925, česky 1992), která by se dala považovat za určitý manifest Lovecraftovy kosmické hrůzy. Jádrem tohoto textu je hypotéza, zda může existovat entita, která bude důsledně vzato „nepojmenovatelná“, tedy vymykající se veškerému jazykovému popisu, včetně toho přísně vědeckého. Negativní teologie Mythosu tak vlastně směřuje úplně opačným směrem než veškerá křesťanská nauka, kde Bůh, přestože je sám pro lidský rozum nepřístupný, zároveň garantuje principiální srozumitelnost veškerého stvoření. Svět Lovecraftových textů není bezbožný kvůli tomu, že jeho božstva jsou (hmotná) stvoření radikálně cizí a nepřátelské podstaty, ale proto, že jejich nepochopitelná a hrůzná povaha (dost možná přesahující i naši koncepci hmoty) se vylučuje s představou rozumného a dobrotivého stvořitele kosmu. Lovecraftovy povídky tak možná nejsou moderní pro svůj radikální materialismus, ale tím, jak důsledně a ad absurdum promýšlejí filosofickou kategorii jinakosti.

Jeho vize „absolutně jiných“ stvoření jako Yog­Sothoth, Cthulhu nebo Azatoth svým způsobem předjímají filosofické úvahy Donalda Davidsona, který zpochybňoval možnost evidence nesouměřitelně odlišných pojmových schémat, a tuto kritiku aplikují na jinakost obecně. Střetnutí s něčím, co je nesouměřitelně „jiné“ či „nepojmenovatelné“, nevede k žádnému poznání, ale zákonitě k popření nebo šílenství. Z Lovecraftových textů navíc čiší přesvědčení o tom, že takové „jinakosti“ ve vesmíru skutečně existují a pro lidstvo nejsou zdrojem ničeho jiného než ohrožení. Bylo by přitom unáhlené dávat tuto víru do příliš těsné souvislosti s proslulým Lovecraftovým rasismem. Přestože Lovecraftova paranoia z jiných kultur se velmi pravděpodobně pojí s jeho para­noiou vůči kosmu, nejde o zcela spojité nádoby. V případě Yog­Sothotha a těch druhých se totiž autor nevztahuje k ničemu skutečnému a konkrétnímu, ale pouze k určité metafyzické možnosti, která má co dělat s naším poznávacím aparátem jako takovým, a nikoli s našimi konkrétními předsudky.

Tohle přesvědčení sdílí i většina Lovecraftových pokračovatelů a příznivců a právě vůči němu se také rouhá Derlethovo pojetí Mythosu Cthulhu. Všechny postavy lovecraftovských „božstev“ se totiž nacházejí alespoň částečně vně lidských poznávacích možností. Mytologie Cthulhu je tedy poměrně bizarním útvarem jak z teologického, tak z literárního hlediska. Drží totiž „pohromadě“ díky systému vzájemných odkazů na fiktivní entity, o kterých zároveň tvrdí, že se vymykají možnostem popisu, a tedy o nich nelze nic moc říct.

Mytický svět bez hranic

Oproti detailně propracovaným světům Tolkienova Pána prstenů nebo Martinovy Písně ledu a ohně tak svět lovecraftovského Mythosu těží z toho, že vlastně žádným světem není, respektive že nemá žádné hranice. K největší koncentraci aluzí dochází právě ve stolních a RPG hrách inspirovaných Lovecraftovým okruhem, kde se také dobře ukazuje otevřenost tohoto univerza. Není problém, aby do Lovecraftova Arkhamu ve hře Arkham Horror pronikala Chambersova děsivá hra Král ve žlutém, zlověstná egyptská výstava z Curse of the Black Pharaoh (Prokletí černého faraona, 2006) Lina Cartera nebo indiánský čaroděj Misquamacus z Derlethova The Lurker at the Threshold (Kdo číhá na prahu, 1945). Zmíněná potkávání jsou uskutečnitelná proto, že mezi jednotlivými prvky Lovecraftova univerza zpravidla existují jen minimální vzájemné vztahy, takže se tyto elementy mohou zcela svobodně střetávat. Ze stejného důvodu není například problém, že ve filmové trilogii The Evil Dead (Smrtelné zlo, 1981–1992) figuruje kniha Necronomicon, přestože jinak tyto filmy nemají s Lovecraftem nic společného.

Mythos Cthulhu tak představuje pozoruhodný materiál pro zkoumání otázky, co drží pohromadě nějaký myšlenkový svět. Podobně jako u křesťanské mytologie pracuje s množstvím textů, které spolu mohou souviset jen velmi vzdáleně, nebo si i přímo vzájemně odporují. Křesťanský Bůh i Lovecraftův Cthulhu mají společné to, že se toho o nich dá říct jen velmi málo konkrétního, ale to, co říct lze, má zásadní důsledky pro celý nám známý kosmos.

Ilustrace na dvojstraně František Štorm.