Squaty mezi nebem a zemí

Poslední srpnový víkend roku 2013 obsadili pražští aktivisté za právo na bydlení v rámci akce Vzpomínky na budoucnost hned sedm chátrajících domů během jediného dne. Byla to bezesporu nejviditelnější akce od vyklizení squatu Milada, a na rozdíl od něj se díky změně taktiky i rétoriky konečně podařilo prolomit dříve neprostupné mediální bariéry ve vnímání problematiky squattingu. Snad poprvé za mnoho let aktivisté nebyli prezentováni jako feťáci, špíny a problémisti, okupanti obýváků, kteří plivou do tváře nejposvátnější hodnotě dneška – soukromému vlastnictví. Pozornost veřejnosti se ten den obrátila kýženým směrem: na spekulanty s nemovitostmi a „jejich“ chátrající domy.

Nejviditelnějším mementem dysfunkce státu ve vztahu k rozbujelým spekulacím se stal dům na Pohořelci. Vybydlený objekt, vlastněný realitním dravcem Radovanem Vítkem a jeho firmou CPI, podle obchodního rejstříku „hostil“ téměř stovku firem. Některé byly napojené na Ivo Rittiga, jiné sídlily v takzvaných daňových rájích. Právě proniknutí do Vítkova domu lze symbolicky chápat jako proniknutí do veřejného prostoru. Arogance vtělená do každého zchátralého kouta historického paláce probudila okolní obyvatele i širší veřejnost a de facto umožnila, aby se o squattingu začalo nejen mluvit, ale i myslet jinak.

Následoval rok plný spektakulárních akcí. Došlo k obsazení nevyužívané budovy ministerstva spravedlnosti ve Washingtonově ulici, vytvoření „tichého squatu“ v Neklanově nebo k akci kolem pustnoucího domu v Hálkově ulici. Symbolickým zakončením rok a půl trvajících snah o změnu se stal pokus o resuscitaci žižkovské plicní polikliniky v Jeseniově ulici. Za dveřmi ordinace se kruh uzavřel. Deset dní života Kliniky vyústilo po dlouhých jednáních v podanou ruku ze strany státu. Aktivisté teď stojí před těžkou zkouškou. Rozšíření bitevního pole je logicky staví do centra pozornosti, a jejich činnost se tak ocitla pod drobnohledem. A fakt, že galerii Artwall na nábřeží Kapitána Jaroše „obsadila“ v dnešní době právě výstava Nebe vysoko nad námi je naše, je jedním z hmatatelných důkazů proměny recepce squattingu u nás.

Squatterská propaganda

Za výstavou ilustrující historii pražského squattingu stojí tři nezávislí umělci, zformovaní do skupiny s názvem Nová věčnost (Pavel Karous, Helena Sequensová, Adam Stanko). Skupina tvořená sochaři, kteří se dlouhodobě zajímají o podobu veřejného prostoru u nás, už svůj postoj ke squattingu demonstrovala umístěním Památníku policejního násilí právě před žižkovskou Klinikou. Obří policejní tonfa vydržela na místě jen pár dní. Galerie Artwall (pokud na ni nedojde kvůli hanobení české vlajky) má životnost delší. Sedm zastavení na cestě po pražských squatech bude na nábřeží viset až do konce dubna.

Dobývané objekty zpodobněné v duchu protiválečných vietnamských plakátů představují nejen historický přehled různých pražských squatů nebo pokusů o ně. Propagandistická podoba obrazů ve spojení s aktivistickými hesly otevírá spektrum otázek, které s bojem o město a jeho podobu souvisejí – ať už jde o zmíněné spekulace, porušování té části Ústavy ČR, kde se mluví o tom, že vlastnictví zavazuje, nebo paradigma soukromého vlastnictví i v případech, kdy se negativní externality spojené s jeho zneužíváním dotýkají nás všech. Symbolický druhý rozměr celé akci dodala už její tisková konference. Konala se v jediném funkčním pražském „baráku“, usedlosti Cibulka v Košířích, a za přítomnosti majitele. Jasnější vyjádření podpory těm, kteří se na chodu a provozu usedlosti podílejí, si lze těžko představit.

Stará věcnost, Nová věčnost

Při pohledu na obrazy zdobící úpatí Letné je jasné, že rozhodnutí Sequensové, Karouse a Stanka pojmenovat svou skupinu Nová věčnost není jen ironickou hrou. Souvislost s německým meziválečným směrem Neue Sachlichkeit (Nová věcnost) je zřejmá nejen z explicitní angažovanosti, ale i ze samotného výtvarného výrazu. Plakáty totiž lecčím evokují díla Johna Heartfielda a Georga ­Grosze. Oba tito výtvarníci byli bojovnými antifašisty a členy německé komunistické strany, byť její řady třeba později opustili. Groszovy obrazy a Heartfieldovy koláže se snažily v průběhu dvacátých let svou agresivní drásavostí zachytit brutální povahu kapitalismu. A také reakčnost a touhu po odplatě za „ránu dýkou do zad“, vlastní nejen vyšším vrstvám německé společnosti. S nástupem nacismu se pak jejich umělecké úsilí nevyhnutelně zaměřilo na boj proti němu. Patrně nejznámější Heartfieldovy práce jsou právě ty, které mají vyloženě antifašistický, propagandistický – nebo možná „kontrapropagandistický“ – charakter. S příchodem nacistů k moci byla Nová věcnost zařazena mezi „zvrhlé umění“ a Grosz i Heartfield museli Německo na dlouhá léta opustit.

Galerie Artwall se k dílům, která bychom mohli považovat za pokračovatele angažovaného a levicového umění v duchu Neue Sachlichkeit, obrací opakovaně. V tomto duchu se nesla výstava Výběrové řízení na česko­-romskou vlajku Tomáše Rafy. Její význam po­­­­dtrhlo nejen poškození vystavených děl, ale také rozběsněné slintání českých rasistů v čele s Dělnickou stranou, která dokonce podala žalobu za hanobení české vlajky. Je nepravděpodobné, že by takový osud stihl výstavu Nebe vysoko nad námi je naše. ­Squatteři totiž nejsou pro většinu lidí tak palčivým tématem, a krom toho se pohled na problematiku squattingu ve společnosti pozvolna přesouvá v jeho prospěch. Nadto ti, kteří se mohou cítit squattingem nejvíce ohroženi, tj. majitelé chátrajících budov, nemají v takové situaci, na rozdíl od neonácků, zájem budit přílišnou pozornost agresivními výpady směrem k umělcům.

Od domu k domu

Pozornosti je totiž už tak dost. A to také díky obrazům vystaveným galerií Artwall, které nejen že v tom nejlepším slova smyslu funkčně recyklují konkrétní hesla spojená s inkriminovanými budovami, ale také explicitně pojmenovávají ty, již za jejich stav nesou zodpovědnost. A tak vedle hesel „Squatting není zločin“, „Volíme 365 dní v roce“ nebo „Každé město potřebuje svoji kliniku“ čteme jména Camnasio, Vítek a zkratky institucí jako MV ČR nebo GIBS. I proto jsou vystavená díla schopna být nejen komentářem či ilustrací minulých bojů, ale i vlastním „slovem do pranice“ o charakter veřejného prostoru – gestem, které dokáže nést sentiment a emotivní náboj, jež k zobrazovaným barákům neodmyslitelně patří. Patrně v tom je jejich nejsilnější stránka, přinejmenším pro ty z nás, kteří jsme alespoň některé z nich zažili na vlastní kůži. V tomto smyslu zároveň výstava funguje jako memento. Ty domy tam totiž pořád ještě stojí, stále v tom stavu – ne­li v horším –, v jakém byly represivním aparátem vyklizeny, aby „právoplatný“ vlastník nepřišel k úhoně.

Cesta, na níž byly některé ze zobrazených domů zastávkami, rok a půl trvající „dlouhý pochod“ ulicemi, doslova od domu k domu, přinesla své ovoce. A to nejenom v dobytí Kliniky, ale právě i v proměně chápání angažovaného umění v Česku. Památník policejního násilí a výstava Nebe vysoko nad námi je naše přinesly jeho organické spojení s aktuální politikou přímé akce a vsadily ho na správné místo. Na místo, kam takové umění jedině patří – na ulici.

Autor je publicista.

Autorka je dokumentaristka.