Co trápí český knižní trh?

Psát o stavu knižního trhu v České republice je opravdu zapeklitý úkol. Především proto, že samotní nakladatelé, knihkupci a distributoři statistiky týkající se jejich byznysu nezveřejňují. Chrání své obchodní zájmy a odhalením čísel prodejnosti nechtějí nahrávat ostatním subjektům v konkurenčním boji. Ve světě tržního souboje o přežití je to samozřejmě zcela legitimní postup. Také se tím ovšem ukazuje, že český knižní trh je přesycen komerčními subjekty, přestože celkový obrat je již několik let takřka neměnný – aktuálně 8,2 miliardy korun. Tuto částku si mezi sebou přelévá přibližně šest set knihkupectví, pět nejvýznamnějších distribučních společností (k tomu je nutno připočíst desítky menších distributorů, kteří však nemají celorepublikovou působnost) a 2 037 skutečně aktivních nakladatelů. Pokud by se mezi sebou dělili rovným dílem (což je samozřejmě zcela nereálná situace), přišel by si každý subjekt ročně na 3 100 000 korun.

Přestože je český knižní trh neuvěřitelně diverzifikovaný, můžeme sledovat jeho částečnou homogenizaci. Ta se projevuje především v etablování stabilních pěti celorepublikových distribučních sítí. Právě v nich totiž spočíval největší problém posledních dvou desetiletí. Ještě v roce 2007 nakladatel Vladimír Pistorius v rozhovoru pro časopis Tvar (č. 21) tvrdil: „Existuje příliš mnoho distribučních společností, které si navzájem konkurují. Přitom konkurence paradoxně jejich služby nezlevňuje. Distributoři se snaží být vstřícní především vůči zákazníkům – tedy knihkupcům, ale už mnohem méně vůči dodavatelům – tedy nakladatelům. Tím, že si konkurují, vlastně distribuční služby zdražují.“ Za ideální model pak pokládal situaci v Nizozemsku, světové knižní velmoci, kde operuje pouze jedna distribuční společnost.

Radikální rozlučka s komunismem

Přitom jedna taková distribuce – Knižní velko­obchod – nám po revoluci zůstala jakožto pozůstatek komunistické minulosti. V kvapných časech budování kapitalismu však na jeho transformaci z centrálně řízené distribuce knižní produkce na nějaký jiný způsob fungování nezbylo mnoho chuti ani času. Aby byla rozlučka se socialistickou historií dokonalá, byl Knižní velkoobchod rozkraden v privatizaci. Svou roli v tom sehrál někdejší místopředseda federální vlády Miroslav Macek z ODS. Zdevastovanou distribuční síť bylo potřeba nějakým způsobem obnovit, což nebyl jednoduchý a hladký proces. A tak v polovině devadesátých let operovalo na českém knižním trhu celkem šedesát distribučních společností, mezi nimiž zuřil intenzivní konkurenční boj.

Také v oblasti nakladatelů nastal radikální rozchod s minulými pořádky. Jen hrstka (například Albatros, Mladá fronta či Vyšehrad) z celkového počtu padesáti státních nakladatelství prošla úspěšnou transformací. Obzvlášť těžce se český knižní prostor vyrovnával s koncem nakladatelství Odeon, jehož produkce za minulého režimu svou kvalitou a propracovaným redakčním systémem převyšovala práci dnešních nakladatelských domů. Bylo tomu především díky štědrým státním dotacím, aniž by však ideologické tlaky výrazně pokřivily jeho nabídku titulů. Odeon nepřežil transformaci hlavně kvůli tomu, že veškeré své zisky odváděl zpět státní bance, a tedy po revoluci nedisponoval téměř žádným kapitálem, který by mu umožnil smysluplně pokračovat. I v této oblasti bylo tedy potřeba vybudovat velkou část infrastruktury znovu. Hovoří se dokonce o nakladatelském boomu, protože šlo po cestovním ruchu o nejoblíbenější sféru podnikání. V roce 1992 existovalo kolem čtyř tisíc nakladatelství. Zajímavé v tomto ohledu však je, že se od samého počátku hovořilo o ekonomické bublině, která musí brzy splasknout. Nabídka prý enormně převyšovala poptávku, což se však nepotvrdilo. Ukazuje se, že knižní průmysl má v České republice zcela výjimečné postavení. Přestože se počet nakladatelství od té doby zmenšil na polovinu, současný stav je vzhledem k malému trhu stále velmi neobvyklý.

Knihovny coby šedá zóna

V současnosti českému knižnímu trhu kraluje společnost Euromedia, vlastněná německou společností Bertelsmann, která je sedmou největší nakladatelskou společností na světě – s ročním obratem 2,9 miliardy eur. Ta funguje jako nakladatelství (Ikar, Knižní klub, Odeon ad.), ale také jako distributor a mezi její odběratele patří téměř všichni tuzemští knihkupci, internetové obchody (Kosmas), knihkupecké sítě (Neoluxor, Kanzelsberger a další) a také mezinárodní obchodní řetězce (Tesco, Kaufland aj.). V její dominanci můžeme pozorovat hlavní zneklidňující jev současného globálního knižního trhu, ale také rezidua zpackané transformace trhu centrálně řízeného. Po ní totiž u nás nezůstal nikdo, kdo by disponoval dostatečným kapitálem ke standardnímu podnikání. Výhodou nadnárodních korporací pak je, že dokážou své prostředky mezi jednotlivými lokálními pobočkami přelévat dle potřeby, a relativně jednoduše tak opanovat regionální malé trhy.

Kromě nakladatelství, knihkupectví a distribučních společností však do českého knižního trhu významně zasahují i veřejné knihovny, jejichž síť patří v České republice k nejhustším na světě. Funguje zde 5 415 knihoven a jejich poboček, které jsou především spravovány obcemi, městy či kraji. V roce 2013 vynaložily knihovny na nákup knih celkem 322 919 344 ko­­­run. Právě zde se nachází neprobádané území českého knižního trhu. Někteří knihkupci se nechávají slyšet, že jim distribuční společnosti nabízejí nákupní slevy, a proto upřednostňují určité distributory a prodejce před jinými, přestože by ze zákona měly využívat služeb všech subjektů rovnoměrně. Vzhledem k tomu, že je na vedoucí pracovníky veřejných knihoven vyvíjen nepřímý ekonomický tlak ze strany státu, snaží se tímto problematickým jednáním snížit své náklady.

To vše kontrastuje s výší státní podpory neperiodickým publikacím, pod níž se subvence původní literární tvorby na ministerstvu kultury ukrývají. Ta činí asi 6 300 000 korun ročně. Když započítáme i magistráty a regionální samosprávy, které knižní produkci také ze svých rozpočtů sponzorují, budeme se pohybovat někde kolem deseti milionů korun. I když mezi státem dotované projekty zahrneme vysokoškolská nakladatelství (čtrnáct procent z celkového počtu nakladatelských subjektů), která však do státní pokladny velký obnos peněz vracejí, je zjevné, že procentuální úroveň státní podpory nekomerčním knižním titulům je – třeba i ve srovnání se sousedním Polskem – nedostačující. Komerční model tedy na českém knižním trhu zcela převládá, což má za následek jednak nedostatečnou podporu českých spisovatelů, ale také slabou péči státu o kulturní bohatství a jeho rozvoj, nehledě na možný rozvoj úrovně vzdělanosti prostřednictvím titulů, které by bylo žádoucí do českého kontextu přenést.

Novodobí obrozenci

Kamenem úrazu českého knižního trhu jsou však především nicotné autorské honoráře a zisky nakladatelství, které ze současného nastavení knižního trhu vyplývají. Celkovou tržbu si všechny zainteresované ­subjekty dnes rozdělují následovně: distributoři a knih­kupci si berou polovinu příjmů, tiskárna třicet procent, nakladatel patnáct a autor pět. Distributoři a knihkupci často argumentují tím, že na jejich straně existují nejvyšší finanční náklady, a proto je takové dělení tržby oprávněné. Asi nemá smysl zpochybňovat, že na jejich straně skutečně největší finanční zatížení je. U menších nakladatelů ale uplatňují praxi komisního prodeje, která je rizika finančních ztrát zbavuje. Znamená to, že knihy do své distribuce přijímají, ale vyplácejí jen tržby za skutečně prodané. Nakladatelé pak nemohou počítat s fixní částkou od distribuce či knihkupectví a musí čekat na to, jak se titul bude prodávat. Když to vše spojíme s reálnou obchodní praxí, v níž knihy nevydrží na pultu a v regálech déle než tři měsíce od svého uvedení na trh, protože poté jsou už považovány za neaktuální, a tedy neprodejné, možný výdělek nakladatelů se ještě snižuje.

Ze strany distributorů a knihkupců tak existuje nepřímý (protože tržní) tlak na nakladatele, aby snižovali výrobní náklady, mezi něž počítáme především mzdy redaktorů, korektorů, ilustrátorů a autorské honoráře samotných autorů. V důsledku toho má jen několik málo nejúspěšnějších vydavatelů vlastní pracovníky a nemusí řešit úkony nutné ke kvalitnímu zpracování knižní publikace externě. Jaké konsekvence má taková praxe na knižní produkci, je nasnadě. Buď nakladatelé na kvalitní redakční práci rezignují, aby snížili výrobní náklady, nebo svou činnost dotují z vlastních prostředků a snaží se přes všechny překážky dostat na trh kvalitní produkt.