Dlouhý volební pochod

Podemos začali volební rok, na jehož konci by chtěli vstoupit hlavním vchodem do sídla španělské vlády v paláci Moncloa, polovičním vítězstvím ve volbách do andaluského parlamentu. Místní Podemos, vedení bývalou trockistickou europoslankyní Teresou Rodriguezovou, zdvojnásobili ve srovnání s volbami do Europarlamentu počet obdržených hlasů, avšak s patnácti procenty skončili až třetí za tradičním tandemem socialistů (Partido Socia­lista Obrero Español, PSOE) a lidovců (Partido Popular, PP).

Největší balík hlasů přišel Podemos od bývalých voličů radikálně levicového uskupení Izquierda Unida (IU) a od těch, kteří v předešlých volbách většinou zůstávali doma. Andaluská PSOE si i přes rozsáhlé korupční skandály udržela počet získaných mandátů, zatímco jejich spojenci z IU ztratili sedm z dvanácti mandátů. Ve volbách uspěla také nová strana Ciudadanos (Občané), jež dostala devět mandátů. Nedůvěra vůči hlavním stranám regionálního parlamentu se tak projevila v odlišných intenzitách. Místní PSOE sice ztratila 7,7 procenta hlasů, ale díky 47 mandátům má zdaleka největší zastupitelský klub. Naopak lidovci a Izquierda Unida přišli takřka o třetinu hlasů, a tak socialisté již nedosáhnou společně s IU na většinu.

Na rozcestí

Vyjednávání při sestavování koalice bylo první velkou zkouškou Podemos. Ti se nakonec rozhodli pro vnější podporu PSOE, jež na oplátku slíbila splnit několik jejich požadavků – odchod funkcionářů spjatých s korupcí, moratorium na vystěhování bez náhradního bydlení, snížení počtu vrcholných funkcionářů regionálního aparátu a navýšení stavů zaměstnanců ve školství, sociálních službách a zdravotnictví. Tento model externí tolerance bude možná použit i v dalších regionech, v nichž volby proběhnou v květnu.

Na konci března se v Podemos uskutečnily primárky pro kandidáty na guvernéry jednotlivých autonomních oblastí a v některých případech kandidáti dostali „severokorejských“ sto procent hlasů. Regionů, v nichž by Podemos mohli být hlavní silou, je pouze pár: jedná se například o madridskou autonomní oblast, kde je hnutí vedené Pablem Iglesiasem v koalici s místními sdruženími, nebo Aragonii. Hlavním důvodem je především malá pozornost, kterou tyto volby vzbuzují nejen u sympatizantů, ale také u samotných členů Podemos. Stačí vzpomenout, že primárek pro výběr kandidátů na guvernéra se zúčastnilo 48 tisíc členů, zatímco o měsíc dříve v primárkách pro výběr regionálních tajemníků volilo o 30 tisíc členů více.

Tato situace představuje pro socialisty z PSOE, kteří hledají způsob, jak znovu získat pozici hlavní opoziční síly, jedinečnou šanci. Pokud by se jim podařilo zvítězit v prakticky všech autonomních oblastech a hnutí Podemos by bylo až druhou či třetí silou, zůstal by v podstatě zachován bipolární model španělské politiky.

Podemos se tudíž nacházejí v klíčové fázi politického vývoje a musí se také vyrovnat s intenzivní mediální palbou. Do hledáčku médií, a především středolevicového deníku El Pais, se dostaly hlavně vazby vysokého funkcionáře Podemos Juana­Carlose Monedera s některými zeměmi sdružení ALBA (Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky). V letech 2013 a 2014 Monedero vyinkasoval zhruba 425 tisíc eur za konzultace o možnosti zavedení společné měny prostřednictvím své ad hoc vytvořené společnosti. Podle deníku tento způsob fakturace sloužil k daňové optimalizaci a prostředky byly nakonec věnovány na financování televizního pořadu La Tuerka, díky němuž se mediálně prosadil lídr Podemos Pablo Iglesias. Monedero nikdy nepopřel, že podstatnou část vyinkasované sumy použil na úhradu tohoto pořadu, ovšem trvá na tom, že prostředky hradily výzkumnou práci, a že tedy nejde o černé financování. Novinám se nepodařilo dokázat nestandardní vztahy mezi Monederem a zeměmi ALBA, současně však publikované zprávy posílily paranoiu těch, kteří považují Podemos za trojského koně bolivarismu ve Španělsku.

Pohyb na pravici

Andaluské volby ale nebyly významné jen pro uskupení sil na levici. Staly se také významným milníkem pro středopravicovou stranu Ciudadanos, vedenou barcelonským právníkem Albertem Riverou.

Ciudadanos nejsou na španělské politické scéně úplnými nováčky: strana existuje od roku 2006 jako antiseparatistická, středová a proevropská politická síla. V posledních měsících se však Ciudadanos snaží překonat charakter regionálního uskupeni a stát se celostátní středovou stranou. Volby v tradičně levicové Andalusii (kde Ciudadanos dostali 9,3 procenta hlasů) ukázaly, že plány Alberta Rivery jsou realistické. „Ciudadanos o sobě tvrdí, že jsou středolevicoví a progresivní, ale jejich myšlenky jsou spíše středopravicové a oslovují bývalé voliče Partido Popular,“ poukazuje analytik společnosti pro výzkum veřejného mínění Metroscopia José P. Ferrandiz.

V posledních týdnech se mnoho španělských i zahraničních komentátorů zaměřilo na jistou paralelu mezi Podemos a Ciudadanos. Jakkoliv obě hnutí mají některé společné znaky, rozdíly je stavějí na opačné politické póly. Podemos jsou silou, která si klade za cíl politickou jednotu sociálních hnutí a lidových vrstev, kdežto Ciudadanos jsou tradičním středovým uskupením. Nejvýraznější jsou však rozdíly v hospodářské a sociální politice. Podemos chtějí radikální obnovu společnosti a problémy jako korupce a klientelismus považují za endemické jevy kapitalistické společnosti, na něž současný systém nemůže dát uspokojující odpověď. Ciudadanos sice také brojí proti korupci a klientelismu, ale řešení spatřují v posílení svobodného trhu. Obě hnutí se rozcházejí i v hodnocení škrtové politiky – Ciudadanos k ní nemají hlubší politické výhrady. Hnutí vedené mladým barcelonským advokátem je tak především líbivou alternativou pro zklamané voliče lidovců – pod novým kabátem však tluče staré dobré srdce neoliberalismu.

Autor je dopisovatelem deníku Il Manifesto.