I když se současné selhání demokracie v Česku zpravidla připisuje neporušené kontinuitě s režimem bývalým, je čím dál zřejmější, že krize demokracie je dnes především krizí kapitalistického systému.
Že s naší stávající demokracií není něco tak docela v pořádku, o tom by se kupodivu přel málokdo. Panuje dnes téměř všeobecná shoda, že trpí jakousi vnitřní vyprázdněností – máme sice demokratické instituce i obecný politický rámec, stále nám ale chybí to podstatné, totiž aktivní a angažovaní občané, či krátce: demokraté. Dobře, ale jaké jsou vlastně příčiny tohoto stavu? I v odpovědi na tuto otázku se téměř všichni shodnou: hlavní problém spočívá v naší komunistické minulosti – občané jsou lhostejní a pasivní proto, že se ještě stále nevymanili ze svazující mentality normalizačního režimu, že se stále ještě nedokázali přeorientovat na novou politickou situaci a přijmout svobodu skutečně za svou.
Promiskuita volného trhu
Tento narativ je dnes rozšířen tak všeobecně, že se z něho začíná pomalu stávat novodobý národní mýtus. Jeho lákavost spočívá především v tom, že má ve své podstatě útěšný charakter – za naše stávající problémy může minulý normalizační režim, popřípadě nešťastný a zpackaný přechod od komunismu k tržnímu hospodářství. Co když je ale skutečnost mnohem prozaičtější a velká část našich problémů vyrůstá zcela přirozeně z rozporů a paradoxů naší nejvlastnější situace? Co když je to naopak důsledně uplatňovaný liberální kapitalismus, dominantní hybná síla současnosti, který naši demokracii dnes nejvíce ohrožuje a v konečném důsledku hrozí jejím vytunelováním?
Snad nejoblíbenějším argumentem zastánců nespoutaného kapitalismu je tvrzení, že volné trhy jsou bytostně demokratické, a tudíž je třeba sloučit demokratickou vládu s jejich principy. Co však přesně znamená, že trhy jsou „demokratické“? Máli toto tvrzení vůbec nějaký smysl, pak nanejvýš jako metafora – volný trh můžeme označit za demokratický pouze v tom smyslu, v jakém lze za takové označit například i smrt nebo zákon gravitace. Ty také platí univerzálně a pro každého, bez ohledu na stáří, pohlaví či náboženské vyznání. To však ještě neznamená, že by v demokratické společnosti měla být politika budována a spravována na principech převzatých z patologie či newtonovské fyziky. Pravidla demokratického obcování mají ve skutečnosti svá vlastní kritéria a svou vlastní racionalitu, již nelze odvodit z žádné dílčí oblasti, tedy ani ze sféry trhu.
Ona údajná demokratičnost kapitalismu je však pochybná i z jiného důvodu. Z faktu, že zákony ekonomie platí univerzálně a svým způsobem pro každého, ještě žádným způsobem nevyplývá, že by díky tomu byly trhy spravedlivé. Tvrdit něco takového představuje logický lapsus, ve své podstatě analogický tvrzení, že souboj statného a třeba i ozbrojeného vojáka s bezbranným jinochem je spravedlivý proto, že pro oba zápasníky platí stejné zákony fyziky a biomechaniky. Je ostatně známo, že kapitalismus je v moderní historii příležitostně spojen také s režimy autoritativními. Spíše se proto zdá, že globální systém trhu nemá ve skutečnosti žádnou politickou příslušnost, nýbrž jej lze budovat na jakýchkoli nerovnostech, jež lze ekonomicky vytěžit. I v této promiskuitě a přizpůsobivosti je tak možné spatřovat jeho jistou „demokratičnost“.
Princip nekonečné privatizace
Při bližším pohledu se dokonce zdá, že mezi kapitalismus a demokracii nejen nelze položit žádné jednoduché rovnítko, ale že se zakládají na přímo protichůdných principech. Pro demokracii je tímto principem samotná obec, tedy širší společenství lidí, kteří sdílejí stejnou kulturu, obývají společný prostor a společně tento prostor organizují a spravují. V demokracii jde jinými slovy o věci, které se týkají celé obce jakožto konkrétního autonomního společenství. Co je sdílené, má proto z této perspektivy větší hodnotu než to, co je pouze soukromé, privátní. Ne náhodou je slovo „privátní“ odvozeno ze slova „privace“, tedy z nedostatku a strádání – soukromé je to, čemu z hlediska demokracie něco zásadního chybí, totiž co je připraveno právě o svůj veřejný, tj. politický rozměr.
Naproti tomu kapitalismus je vybudován na principu přímo protichůdném – jestliže je někdy označován za systém, který musí pro své přežití neustále expandovat a růst, pak podstatu tohoto jeho dynamismu můžeme označit jako neustávající proces privatizace. Nejzřetelnější typ této privatizace je samozřejmě ten, který se týká veřejných statků, neboli toho, čím může obec ve prospěch svých občanů disponovat. Nejde přitom jen o to či ono nádraží nebo nemocnici, ale vůbec o celý systém dopravy, důchodového systému nebo školství. To vše nejsou jen nějaké izolované okrsky uvnitř obce, ale jsou to její živoucí údy. Pokud bychom všechny tyto oblasti důsledně zprivatizovali, pak sama obec, potažmo i veřejná sféra zaniká.
Mnohem efektivnější a ekonomicky výnosnější bývá ovšem obvykle jiný typ privatizace, který není tak zřejmý, totiž privatizace demokratické správy jako takové. V tomto případě nejsou na prvním místě privatizovány veřejné statky, nýbrž rozhodovací procesy, které mají o tyto statky pečovat. Výsledkem je, že obecní záležitosti nejsou řízeny ve prospěch obce, ale ve prospěch soukromých ekonomických subjektů, kteří z toho finančně profitují. Tato privatizace demokratické politiky a jejích mechanismů je obecně známá jako klientelismus a korupce.
Klientelismus a korupce
Tyto dva typy vnější privatizace přitom nestojí ve vzájemném kontrastu, naopak se dokonale doplňují. Privatizace rozhodovacích procesů ve prospěch soukromých subjektů (korupce) v důsledku znamená, že demokratická správa jednotlivých částí veřejného prostoru je narušená. Tato její paralýza pak slouží jako záminka k tomu, aby byl vznesen požadavek na privatizaci těchto špatně spravovaných veřejných statků samých, neboť jejich přímé řízení soukromým vlastníkem by prý bylo efektivnější. Tímto způsobem otevírá privatizace politické moci dveře pro privatizaci veřejných statků. Klientelismus a korupce nejsou v kapitalismu jevy pouze nahodilé – podstatně přispívají k hladkému fungování dalších momentů privatizačního procesu.
Mechanismus kapitalismu se však nevyčerpává pouze těmito dvěma formami vnější privatizace. Přinejmenším stejně důležitá je i privatizace ve směru vnitřním, privatizace samotného člověka a jeho vědomí. Jde o privatizaci v tom smyslu, že se konkrétní lidé postupně stále méně identifikují se širším společenstvím, tj. přestávají být vzájemně solidární, přestávají rozumět myšlence společného obcování a sdílení, myšlence veřejných záležitostí a jejich společné správy.
Tuto erozi občanství kapitalistický systém aktivně podporuje dvěma způsoby, přičemž na obou z nich opět přímo finančně profituje. Za první moment této privatizace lze považovat snahu odříznout občany od jakýchkoli sociálních jistot, jež se děje ve jménu zvyšování produktivity práce. Pokud se ovšem lidé vzájemně vnímají primárně jako konkurenti v získávání prostředků obživy, těžko lze mezi nimi očekávat vzájemnou solidaritu a pocit sounáležitosti. Stejně tak jestliže je na prvním místě sužují starosti o každodenní přežití, těžko lze od nich čekat dlouhodobý a kultivovaný zájem o věci veřejné, natožpak péči o ně.
Kromě tohoto způsobu vnitřní privatizace člověka přes jeho práci však existuje i jeho privatizace přes volný čas a zábavu. Neustálý tlak na spotřebovávání, na konzumaci co největšího množství zboží, je samozřejmě veden touhou po ziscích – čím více lidé konzumují, tím více se kapitál rozvíjí a prospívá. Konzumace je ovšem nejvyšší v okamžiku, kdy nic není sdíleno a každý konzumuje individuálně, sám za sebe. Sdílení, které je z přirozeného pohledu tím nejefektivnějším způsobem, jak věci užívat, je z pohledu kapitálu způsobem tím nejméně efektivním – kde jsou věci sdíleny a užívány s rozumem, tam kapitál neprospívá, ekonomika neroste. Ideologie liberálního individualismu je svou podstatou více než co jiného ideologií konzumu. Z demokratické svobody politické angažovanosti se v kapitalismu stává svoboda individuální spotřeby. Nezodpovědnost, lhostejnost a péče o věci pouze soukromé, jež jsou pro dobré fungování demokracie tak zhoubné, jsou pro kapitalismus tím nejlepším možným stavem.
Perverzní genialita kapitalistického systému spočívá v tom, že každý z uvedených způsobů privatizace je z hlediska trhu záhodný nejen sám o sobě, nýbrž také jako katalyzátor privatizačního systému jako celku. Stejně jako privatizace politické moci (korupce) usnadňuje privatizaci veřejných služeb a statků, usnadňuje ta zase privatizaci lidských životů vytvářením prostředí, v němž převažuje postoj vzájemné konkurence a individuální spotřeby. Výsledkem této vnitřní privatizace je pak rezignace na plnohodnotné občanství, což opět prospívá privatizaci politické moci a celý koloběh se může rozběhnout nanovo, aby opět generoval zisky v každé své fázi.
Ano, demokracii dnes skutečně hrozí vnitřní vyprázdnění. Je však otázka, zda za to doopravdy může stále ještě „komunistická mentalita“ a potažmo normalizační režim, s tak velkou slávou pohřbený před více než čtvrt stoletím.
Autor je filosof.