Hořké slzy cinefilní rozkoše

Pozornému divákovi Pestrobarvce petrklíčového jistě neujde, že ve scénách z pravidelných entomologických přednášek sedí mezi posluchačkami i několik nenápadně rozmístěných dámských figurín. Peter Strickland tím odkazuje k jednomu z mnoha inspiračních zdrojů, a sice k Fassbinderovým Hořkým slzám Petry von Kantové (Die bitteren Tränen der Petra von Kant, 1972), kde rovněž účinkovaly výhradně ženy, zapletené do sadomasochis­tických mocenských hrátek. Není to první ani poslední moment, kdy se film tváří jako cinefilní lahůdkářství. Dokonce jde o dílo, které k nám přichází už s jakýmsi seznamem „doplňkové četby“ – sexploatačními béčky Jesúse Franka počínaje a Morgianou (1972) Juraje Herze konče. Eklektická směs aluzí se ale v samotném filmu ne vždy propojuje ve smysluplný celek. Jemně vystínovaná lesbická romance, o které Pestrobarvec petrklíčový v první řadě vypráví, by se totiž bez řady intertextuálních přívěšků docela dobře obešla.

Vězení kompromisu

Totéž přitom nelze prohlásit o Stricklandově předchozím snímku Berberian Sound Studio (2012, recenze v A2 č. 8/2013), v němž poučená hra s žánrem giallo úzce souvisela se zápletkou. Už samo prostředí italského filmového studia, kde se celý příběh odehrával, bylo tajuplným a hrůzným místem, zejména pro hlavního hrdinu, neprůbojného britského zvukaře. Snímek ale křiklavou poetiku gialla otrocky nepřejímal, spíše ji s pobaveným odstupem kriticky komentoval. Krvavé vraždy a jiné strašidelné výjevy film například striktně odsouval mimo záběr a nabízel je pouze jako sluchové atrakce, doprovázené pohledem na tváře ječících dabérek nebo na odletující kusy porcované zeleniny. K nevybíravému zacházení s ženami, v hororech obvykle přímo nereflektovanému, se pak Berberian Sound Studio vyjadřovalo skrze postavy misogynních italských producentů.

Pokud Pestrobarvec na tento postoj k „na­pravování“ pokleslých žánrů navazuje, je to právě v rovině genderové politiky. Zatímco v původních exploatacích byla žena často odsouzená k roli pasivního obnaženého předmětu, Stricklandův nový snímek se v tomto ohledu chová velmi cudně. Partnerství Cynthie a Evelyn film sleduje takřka klíčovou dírkou. Vidíme dost na to, abychom získali ponětí o zákonitostech vztahu, ale nikdy ne tolik, aby nás viděné mohlo prvoplánově vzrušit. Jestliže tedy Berberian Sound Studio ukazovalo fikční prostor jako žalář, v němž ženy čelí neustálým útlakům ze strany nadřazených mužů, v novém snímku volí režisér empatičtější přístup a vykresluje monogamní vztah jako vězení kompromisu a dobrovolně sdílené rutiny.

Ačkoli je po určitou dobu zábavné pozorovat lehce výstřední chování obou milenek, postupně odhalovat ubíjející všednost jejich rituálů a zjišťovat, že zdánlivě jasně rozdělené dominantní a submisivní role jsou ve skutečnosti mnohem méně jednoznačné, už někde za polovinou stopáže začne filmu docházet dech. Scénář sice nasměruje Cynthii a Evelyn k drobnější partnerské krizi, podpořené naznačenou nevěrou, jenže umírněnost, s jakou film obě ženy portrétuje, se přemění v nežádoucí distanci. Právě v těchto momentech se Pestrobarvec od propracované vztahové studie odchýlí k matoucím snovým představám, do značné míry opodstatněným fantazijními sklony některých starších Frankových snímků. Co však v Berberian Sound Studiu – kde sílící vnitřní znepokojení hrdiny korespondovalo s mizející hranicí mezi fiktivním hororem na plátně a reálným hororem ve studiu – bylo logickým vyvrcholením žánrové dekonstrukce, to nyní vyznívá jako nepřesvědčivý únik do bezpečných vod kinematografického dědictví.

Lepidopterologické pomrkávání

Rozpaky se dostaví i poté, co se důkladněji zamyslíme nad funkcí titulních motýlů, kteří jsou zřejmě jediným profesním zájmem postav. Film jako by všudypřítomný výskyt motýlů zdůvodňoval opět jen prostřednictvím zasvěceneckého pomrkávání, tentokrát k experimentálnímu snímku Mothlight (1963) avantgardního klasika Stana Brakhage. Jak ostatně potvrzuje sám režisér, Pestrobarvcovy přírodovědné inklinace nemají být zdrojem překvapivých metafor, ale hlavně atmosférotvorným prvkem. Opakující se záběry na domácí sbírky motýlů, stejně jako humorně prkenné scény ze setkání lepidopteroložek, tak do filmu opravdu vnášejí závan dekadence. Jinak ale platí, že postavy svému milovanému hmyzu věnují znatelně víc péče než samotný snímek, který v těchto případech sklouzává k povrchnímu estétství.

Z výše řečeného je už asi zřejmé, že Strick­landova filmografie představuje ve vztahu k nízkým evropským žánrům a jejich znaleckému přepracovávání jinou vývojovou větev než tematicky spřízněná tvorba autorského dua Hélène Cattetová a Bruno Forzani. Tito belgičtí tvůrci se rozhodli specializovat výhradně na již zmíněné giallo, jehož audiovizuální esenci již několikrát úspěšně přenesli do vypravěčsky svobodného, asociativního tvaru. Především na jejich posledním celo­večerním snímku Podivná barva slz tvého těla (L’étrange couleur des larmes de ton corps, 2013; recenze v A2 č. 5/2014) je dobře patrné směřování k co nejčistší senzuální symbolice, ve které psychosexuální přesahy nejsou jen součástí skrytého podtextu, ale přímo samotného textu.

Strickland oproti tomu s Pestrobarvcem rozšířil svůj žánrový záběr, ale nedokázal jednotlivé proudy vhodně sladit dohromady. Místo toho, aby rovina odkazů podporovala rovinu vztahovou, slouží často jen jako záminka k více či méně samoúčelným digresím. Ačkoli se snímek od počátku pohybuje v přiznaném bezčasí a nejednou se svým stylem blíží ryzí kinematografické halucinaci, paradoxně zároveň s citem pro detail rozvíjí vysoce uvěřitelnou, takřka civilní romanci.

Nejhustší režiséři současnosti

Samostatnou kapitolou by byla úvaha nad způsobem uvedení Pestrobarvce petrklíčového do tuzemských kin. Distributor Aerofilms se kolem Stricklandova filmu cíleně snažil vytvořit auru vybrané speciality. Tu měly podpořit například exkluzivní předpremiérové projekce nebo rozkládací letáčky, obsahující mimo jiné rozhovor s režisérem a představující i další tvůrce. V kontextu lednového uvedení upírského westernu Sama nocí tmou (A Girl Walks Home Alone at Night, 2014), jehož autorka Ana Lily Amirpúrová byla distributory označována za „nejhustší režisérku současnosti“, se zdá, jako by Aerofilms záleželo hlavně na image tvůrců a dobré prodejnosti jejich snímků. Nutno ale uznat, že oproti íránsko­americké pozérské „senzaci“, která různorodé žánrové ingredience mixovala značně neumětelsky, si Pestrobarvec své postavení „cinefilní lahůdky“ obhájí už jen svými řemeslnými kvalitami.

Autor je filmový publicista.