Když Revenant prášil

„Bylo to je moje nejnáročnější natáčení,“ prohlásil o filmu Revenant: Zmrtvýchvstání mexického režiséra Alejandra Gonzálese Iñárrita herec Leonardo DiCaprio. Představitel nezdolného lovce kožešin Hugha Glasse musel kvůli své roli vstávat údajně už ve tři ráno, ploužit se v třicetistupňových mrazech kanadskými lesy nebo simulovat lítý boj s kodiakem. DiCapriovo tvrzení není třeba zpochybňovat. Je ale třeba jej v první řadě chápat jako součást oscarové kampaně, na níž se kromě DiCapria podílí také režisér Ale­jandro González Iñárritu nebo kameraman Emmanuel Lubezki. Marketingový příběh o vyčerpávajícím natáčení, během kterého si tvůrci sáhli na dno svých sil a na oltář umění položili úplně vše, je v případě Revenanta dokonce natolik působivý, až se zdá, že výsledný snímek je pouze jeho zdlouhavým indexem.

Peklo na plátně

DiCaprio sice platí za významnou hollywoodskou hvězdu, která bez problému utáhne nákladný blockbuster, ale nejprestižnější ocenění hereckých kvalit mu stále schází. Až letos to po čtyřech neproměněných nominacích na Oscara vypadá, že vyšel vstříc nepsaným pravidlům hlasujících akademiků. Mezi favority v hereckých kategoriích totiž opakovaně patří ti, kdo se své roli maximálně odevzdají a ideál­­ně to prokážou celkovou tělesnou transformací. Bezvýhradně to platí pro poslední dva mužské vítěze – Eddieho Redmayna, který ztvárnil těžce postiženého vědce Stephena Hawkinga, a Matthewa McConaugheyho, jenž kvůli věrohodné přeměně v HIV pozitivního kovboje shodil víc než dvacet kilo. Role zarostlého hraničáře Glasse, který je po zničujícím útoku medvědice nucen osamoceně čelit nástrahám louisianské divočiny, tak pro DiCapria znamenala jedinečnou šanci přiblížit se vysněné zlaté sošce.

Úskalím transformativního herectví ovšem je, že se může snadno stát pouhým sou­čtem vnějškových faktorů a dalších okolností. Do toho, co vnímáme jako „herecký výkon“, pak zásadním způsobem vstupuje i sisyfovská, byť často neviditelná práce kostymérů a maskérů nebo právě více či méně nadsazené historky z natáčení. V těchto souvislostech musíme číst takřka prášilovské zvěsti o tom, jak si Iñárritu nechal na plac letadlem dopravit houf mravenců nebo jak vegetarián DiCaprio odmítl sníst speciálně vyrobenou náhražku bizoních jater a pro větší autenticitu se zakousl do syrového masa. Strategicky dávkované senzační informace ze zákulisí neslouží jen jako výživný materiál určený společenským magazínům, ale přímo posilují zážitek ze sledování snímku. Narativ „prožitého pekla“, užívaný autory k propagačním účelům, se stává nedílnou součástí narativu filmového.

Ztupená kamera

Nelítostné soupeření s přírodními živly odráží také sama DiCapriova performance, jež se zakládá hlavně na fyzicky vypjatém projevu plném utrpení. Herec, který si dosud pěstoval spíše tradiční dramatický přednes, tak v Revenantovi rozvíjí teprve nedávno objevené vlohy pro výraznou tělesnou expresi. Jenže zatímco scéna, v níž se coby zdrogovaný hrdina Vlka z Wall Street (The Wolf of Wall Street, 2013) batolil ke svému autu, fungovala jako skvostná komediální etuda, seriózní obdoba téhož ochrnutého pohybu v Iñárritově snímku působí jako protahovaná křeč. DiCaprio se ani zdaleka neblíží k vrcholu metodického herectví, na němž v posledních letech trůní Daniel Day­Lewis se svými nuancovanými, do detailu prokreslenými kreacemi silných umanutých osobností. Hugh Glass je oproti tomu jen hrubě načrtnutou figurou, která nás o svém tvrdošíjném odhodlání přesvědčuje hlavně svým hrozivým zevnějškem a několika spastickými grimasami.

Křečovité úsilí houževnatého zálesáka, ne­soudně roztažené na takřka dvouapůlhodinovou délku, je nakonec příznačné pro celý film, jejž lze stručně popsat jako únavnou skrumáž vytrvalostních uměleckých výkonů. Revenant tak ukazuje odvrácenou stranu Iñárritovy typické ctižádostivosti. Ambice starších filmů, průlomového Amores Perros (2000) nebo Babelu (2006), se projevovaly zejména charakteristickou „síťovou“ strukturou vyprávění, v němž se souběžně prolínaly zdánlivě nesouvisející lidské osudy. Po odchodu scenáristy Guillerma Arriagy se ale situace změnila. Loňský oscarový snímek Birdman, jenž byl Iñárritovým velkolepým návratem, jako by započal novou kapitolu, ve které se pompézní umění odráží ve strhujícím herectví a především v dokonale zvládnutých technických disciplínách.

Birdman nejvíc těžil z ekvilibristiky renomovaného kameramana Lubezkého, jenž s po­mocí digitálního střihu nasnímal film „na jeden záběr“. Náročná technika přitom nebyla jen lacinou atrakcí, ale ve snímku ohledávajícím hranice mezi divadlem a kinematografií měla své opodstatnění. Totéž se ovšem nedá říct o Revenantovi, který sice jednozáběrový trik neopakuje, ale na dlouhé, mnohdy okázalé kamerové jízdy se nadále spoléhá. Zpočátku jde o účinný postup, jehož zásluhou se z jindy rutinní šarvátky bělošských lovců s indiány stává pohlcující, realisticky působící podívaná. S ubývajícím počtem postav ale vtahující efekt slábne a prodloužená délka záběru se mění ve ztupený stylistický nástroj, dodávající tuctové báchorce falešnou důležitost.

Mystika a kalkul

Ke klamnému předstírání hloubky se Revenant uchyluje, kdykoli dojde na ­některý z rádoby mystických výjevů. Snad každý z nich obsahuje religiózní motiv, drze a nepřiznaně opsaný z jednoho ze slavných snímků Andreje Tarkovského. Glassova levitující manželka upomíná na Zrcadlo (Zerkalo, 1975) či Solaris (Soljaris, 1972), pták nečekaně vylétající z šatů má svůj původ v Nostalgii (1983), setkání se synem v polorozpadlém kostele si vypůjčuje rekvizity z Andreje Rubleva (1966). Iñárritu sice o sovětském filmaři obdivně mluví jako o mistrovi neuchopitelného tajemna, ovšem sám se zmůže pouze na otrocké citace, jejichž zarámování do hrdinových subjektivních představ je čehokoli tajemného spolehlivě zbavuje. Mexický režisér tedy znovu potvrzuje svoji pozici dětinsky naivního mystika, podle kterého spiritualita vzniká, když řadu stromů prozáří svit zapadajícího slunce.

Problematické je i to, že Iñárritu spolu s druhým scenáristou Markem L. Smithem přidělili Glassovi indiánskou manželku a míšeneckého syna. V takto syrovém, podle reálných událostí natočeném filmu, který jinak úzkostlivě dbá na historickou věrnost, se jedná o překvapivý tah. Smyšlení členové Glassovy rodiny filmem proplouvají jako osudem vlečené objekty, na nichž musí být vykonáno příkoří, aby jejich bílý otec a manžel získal vznešenější motivaci pro svou pomstu. V lepším případě se autoři při nakládání s indiánskými postavami ocitají v hájemství šlechetných divochů, v horším předvádějí sebestřednou aroganci.

Je ironické, že DiCaprio a Iñárritu se svůj nový film rozhodli prezentovat jako unikátní dílo, představující osamocený ostrůvek skutečného autorského nasazení v moři derivativních studiových blockbusterů. Revenant sice opravdu není další pokračování komiksové franšízy nebo lajdácky zpracovaná adaptace celosvětového bestselleru. Je ale stejně tak účelově poskládaným produktem, který až příliš okatě žadoní o množství různorodých ocenění a rozředěný děj zahušťuje barvitými zákulisními povídačkami. Zjevný kalkul navíc schovává za povznášející teze o opravdových uměleckých hodnotách. K těm se však ve skutečnosti upíná jen výjimečně a místo toho nabízí zdlouhavou přehlídku povrchního artistního utrpení.

Autor je filmový publicista.