Rovnostářský námořní thriller

Hollywoodské filmy, které dramatizují americký konflikt s cizokrajným protivníkem, se často prohřešují kulturně necitlivým až rasis­tickým vylíčením znepřátelené strany. Kromě faktických nesrovnalostí je důležité všímat si na takových snímcích jejich formálního uspořádání. To totiž o přístupu tvůrců mnohé napoví i divákům neznalým historických či etnografických podrobností. Například kontroverzní Černý jestřáb sestřelen (Black Hawk Down, 2001) od Ridleyho Scotta ve své verzi bitvy o Mogadišo ukazuje Somálce v podobě zaměnitelného komparsu, během přestřelek je redukuje na vzdálené hemžící se stíny, a tak marginalizuje jejich úlohu ve vyprávění. Stejným nástrahám čelil Paul Greengrass při natáčení Kapitána Phillipse, thrilleru podle skutečné události přepadení americké nákladní lodi somálskými piráty. Na rozdíl od Scotta však Greengrass dokázal v narativní i stylistické rovině oba rozdílné tábory do velké míry zrovnoprávnit.

Konflikt stran a individuí

Greengrassova dokudramata vždy referují o konfliktu dvou stran, avšak ztvárnění těchto konfrontací se pokaždé přizpůsobují tématu a výchozí látce. Například Krvavá neděle (­Bloody Sunday, 2002) se výrazněji přiklání na stranu severoirských demonstrantů, jejichž zástupci jsou polidšťováni klasicky snímanými scénami ze soukromí. Let č. 93 (United 93, 2006) zase volí cestu přísně nezúčastněné rekonstrukce unesení letadla při útoku 11. září 2001 – v tomto případě drásavé napětí nevzniká ztotožněním se žádnou z postav. V Zelené zóně (Green Zone, 2010), výpovědi o marném hledání jaderných zbraní v Iráku, jsme naopak po většinu času fixováni na hledisko protagonisty, velitele Millera v podání hvězdného Matta Damona. V žádném z těchto filmů ale není tak jasně patrný princip dvojitosti a paralelismu, jako právě v Kapitánu Phillipsovi, kde z amerických a somálských pozic vystupují dvě individua­lity, kapitán Richard Phillips a vůdce pirátů Muse.

Oba kapitáni od počátku získávají přibližně stejné množství prostoru a poprvé jsou divákům představeni ve dvou po sobě jdoucích sekvencích. Zatímco Phillips se před dlouhou cestou loučí s manželkou, Muse na horké pláži sestavuje tým pro přepadovou akci. Už tady se somálská družina ukazuje jako soubor osobností s vlastními jmény a charakteristikami, které se s postupujícím časem dále prohlubují. Když se pak piráti v člunech přiblíží na dosah lodi Maersk Alabama, nepůsobí to jako útok anonymních divochů, ale jako akce nám známých postav, jejichž motivacím rozumíme. Syžet filmu lze navíc rozdělit na dva velké bloky, přičemž v každém z nich se testuje jedna z hlavních postav v kapitánské úloze: Phillips brání svou loď proti somálskému nájezdu, Muse uniká ve člunu s Phillipsem jako rukojmím. Právě v těchto vyhrocených situacích se zostřují i charakteristiky Somálců: vysoký Najee se ukazuje jako nekompromisní agresor, Bilal zase jako měkkosrdcatý zelenáč.

Střídání perspektiv

Způsob, jakým film obě znesvářené skupiny snímá, se zprvu jeví jako záměrně odlišný. Phillipsova příprava a poté i samotná plavba je točená na pětatřicetimilimetrový film – celkem stabilně se upřednostňují polocelky a polodetaily. Somálci překřikující se na pláži a jejich následné nájezdy ve člunech jsou naopak zachyceny pomocí roztěkaných ­detailů a zrnitého vizuálu lehké kamery na šestnáctimilimetrový film. Později, když dojde ke střetu, se ale začnou oba způsoby mísit. Útěku Museho skupinky ve stísněném člunu dominují velké detaily obličejů z pětatřicítky a dynamické, agresivní záběry ze šestnáctky se vážou k výjezdu záchranných amerických skútrů. Režisér tedy nerozlišoval mezi somálskou „divošskou“ optikou a tou americkou, rozvážnou a umírněnou. Tyto perspektivy se demokraticky střídají v závislosti na prostoru a v něm probíhající akci.

Proto není podstatný jen traumatický závěr, v němž exekuce Somálců americkými snajpry vyznívá jako nemilosrdně chladný, precizně splněný úkol. Jak vidno, film si připravoval půdu pro tento zdrcující konec téměř po celou předchozí stopáž. Jistě, hvězdná image Toma Hankse spojená s obrazem obyčejného Američana tu stále nepřehlédnutelně ční nad ostatní. Z hlediska kompozice je ale Kapitán Phillips velmi férovým thrillerem, který si svoji rovnostářskou politiku dokáže bez problémů obhájit.

Autor je filmový kritik.