Jsou věci, kterými se Čína spolehlivě vždycky dostane do středu pozornosti světových médií. Tentokrát se jedná o kauzu další odsouzené disidentky, jednasedmdesátileté Kao Jü, která má se spravedlností po čínsku své dlouholeté zkušenosti. Na tomto příkladu můžeme sledovat, zda rétorika čínských oficiálních médií naplňuje všechny stereotypy, které od ní očekáváme. „Sedmiletý trest za vyzrazení státního tajemství nemá se svobodou projevu nic společného,“ poučuje nás titulek v Lidovém deníku z 18. dubna. Článek se striktně drží verze, že Kao Jü opakovaně vyzrazovala státní tajemství zahraničním médiím, a stejně tak se uchyluje k umenšování jejího profesionálního významu: „Kao Jü nemá v Číně coby novinářka žádnou velkou pověst. Zato v zahraničí si získala značnou prestiž, což jí zpětně dodává na zajímavosti i doma.“ Dále se dočteme, že Západ si udělal ze svobody projevu jakýsi „univerzální košík“, do kterého se strefuje, ať se v Číně stane cokoli. „Ať už čínské právo začne vyšetřovat kohokoli, jehož názory se shodují s těmi západními, na Západě z toho udělají kauzu týkající se lidských práv a z provinilce je náhle velký bojovník za svobodu.“ Tuto tendenci lze prý pozorovat stále častěji – až by se dalo hovořit o „robotické automatizaci“ těchto nepřátelských reakcí ze Západu. Některé západní síly používají lidská práva a svobodu projevu jako zbraň proti Číně: „Je jasné, že tato prastará otázka stojí mezi Čínou a Západem tak dlouho, že se těžko kdy dosáhne smíru. My už jsme dávno bez iluzí, víme, že přinejmenším v dohledné budoucnosti je tento antagonismus zcela nepřekonatelný.“ Spolehlivou rétorickou figurou je také apel na respektování Číny jako suverénního právního státu, kde platí pro všechny stejná pravidla. „Číňané i cizinci musí dodržovat určité etické minimum s ohledem na dobro země, kde žijí.“
Pekingský deník informuje o stavu životního prostředí, jehož znečištění dosáhlo v Číně takových rozměrů, že to už několik let nepopírají dokonce ani čínští oficiální představitelé. Jejich oblíbená fráze zněla asi takto: „My o tom víme a snažíme se s tím něco dělat.“ Článek ze 17. dubna shrnuje informace, které den předtím vydal pekingský Úřad ochrany životního prostředí v bulletinu o stavu životního prostředí v hlavním městě za rok 2014. Text zdůrazňuje pozitivní aspekty, kterých by si člověk – soudě podle fotografií pekingského smogu – nemusel pouhým okem vůbec všimnout. Z dlouhodobého hlediska prý v ovzduší klesá objem oxidu siřičitého a také koncentrace ostatních škodlivých plynů pomalinku klesá. Kvalita ovzduší se ovšem markantně liší v závislosti na poloze: zatímco sever a západ města jsou na tom „relativně dobře“ (což znamená 73 mikrogramů částic na metr krychlový), na jihu a východě města je to horší (106 mikrogramů). Co se týče kvality vody, relativně dobře jsou na tom rezervoáry pitné vody, o něco hůře jezera, nejhůře potom vody v řekách. Při monitorování zhruba 2 300 kilometrů vodních toků se zjistilo, že do páté kategorie, označující nejznečištěnější vodu, spadá 46 procent toků.
Agentura Nová Čína si ve vojenské sekci povšimla chlapíka, který se po vysoké škole přihlásil k armádnímu výcviku. „Nováček nedá na věk,“ zní titulek článku ze 17. dubna. Když Cchuej Mengtung přišel ve svých sedmadvaceti letech do vojenské školy mezi samé mladší studenty, všichni se ho, vidouce jeho slabší fyzické výkony, snažili uklidňovat: „Jsi pořízek, a přece jenom starší člověk. To přece nevadí, že uběhnout pět kilometrů ti trvá 25 minut.“ Na takové uklidňování ale nebyl vojín Cchuej zvědavý, a tak na sobě začal pracovat. Vytrvalostní trénink nevynechal ani jeden. Když přišlo na skupinové soutěže, nikdo nebyl nadšený, že ho má vzít do party – zhoršoval výsledek celého týmu. „Až se poběží, dej své zbraně ostatním, ať nám stačíš, jinak prohrajeme všichni,“ naléhal na něj vůdce skupiny. „Moje zbraň patří na moje záda!“ zatvrdil se Mengtung a běžel ze všech sil. Ten den skončil jeho tým na třetím místě. Spolubojovníci se na jeho nezlomné úsilí začali dívat s čím dál tím větším respektem. Coby nováček úctyhodně zabojoval i s dalším aspektem služby – domácími pracemi. „Byl posedlý stlaním pokrývek. Ráno vstal před ostatními, aby trénoval jejich co nejpečlivější rovnání. Čas na snídani zkrátil na naprosté minimum a už jste ho viděli, jak zase stele. Jeho postel byla ustavičně zralá na tabuli cti.“ Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat: „Komu se nelení, tomu se zelení, a tak byl Cchuej zvolen hlavním šéfem přes domácí práce.“ Jako nováčkovi se mu ve funkci ledacos nepodařilo, ale nebál se, upřímně chodil prosit nadřízeného o radu a zkušenost, a tak se „úroveň jeho práce na tomto poli rychle zvýšila“.