Zaslouží si lidstvo vymřít?

Sci­-fi román The Three-Body Problem (Problém tří těles; čínsky 2007, anglicky 2014) čínského autora Liou Cch’­sina se stal prvním asijským vítězem nejprestižnějšího žánrového ohodnocení, ceny Hugo. Odnesl si ocenění za nejlepší román. Problém tří těles je úvodním dílem trilogie Vzpomínání na Zemi – další díly nesou názvy Temný les (2008) a Konec smrti (2010) –, která se v Číně stala literárním hitem nepředstavitelných rozměrů. Každého dílu se zde prodalo přes půl milionu výtisků. Spisovatel Liou Cch’­sin je celospolečenskou hvězdou. Podnikatelé v IT technologiích prý v jeho románech čtou kritiku neúprosného konkurenčního boje mezi poskytovateli webových domén a vývojáři kosmických raket ho žádají o konzultace. Na sociální síti Sina Weibo (čínská obdoba Twitteru) existují účty inspirované postavami z trilogie a uživatelé svými příspěvky dál rozšiřují její příběh. Dělají to tak přesvědčivě, že si mnozí myslí, že tajná organizace ETO z Problému tří těles není fikcí, ale skutečně existuje.

Liouův nepochopitelný úspěch ještě umocňuje povaha jeho děl. Sám sebe totiž řadí mezi autory takzvané tvrdé science fiction. Tato škatulka, již poprvé použil literární kritik Peter Schuyler Miller v roce 1957, je literární obdobou rozlišení mezi tvrdými (přírodními) a měkkými (humanitními) vědami. Autoři tvrdé sci­fi totiž pracují s náročnými vědeckými poznatky a zakládají si na tom, že jejich fikční hypotézy jsou jim věrné.

Čínský kult

Pokud v románech hledáte především propracované postavy s pečlivě vystavěnou psychologií, strhující děj nebo zábavné a kvalitní dialogy, na své si v Problému tří těles spíš nepřijdete. Už samotný název románu odkazuje na fyzikální problém z nebeské mechaniky, který poprvé vznesl britský fyzik Isaac Newton. Jeho jádrem je otázka, jak vypočítat či předpovědět pohyby tří nebeských těles, která se vzájemně gravitačně ovlivňují. V knize hraje tento problém zásadní roli. Jeho vyřešení je totiž otázkou života a smrti pro mimozemskou civilizaci Trisolaranů, kteří žijí na planetě v souhvězdí Alfa Centauri a hledají obyvatelnou planetu, na niž by se mohli přemístit předtím, než dojde k absolutnímu gravitačnímu kolapsu.

Liou Cch’­sin vystudoval Severočínskou univerzitu pro vodní zdroje a elektrickou energii a stále pracuje jako počítačový inženýr v elektrárně v provincii Šan­si, přestože by se psaním určitě uživil. V doslovu k anglickému vydání prvního dílu trilogie vzpomíná na své dětství v provincii Che­nan. Jako sedmiletý sledoval let první čínské vesmírné družice Dong Fang Hong 1 (v překladu Východ je rudý) do kosmu a tehdy započala jeho fascinace vědeckým pokrokem. Jeho rodiče s ním tento určující moment nesdíleli, protože jako političtí vězni pracovali v tisíc kilometrů vzdálených dolech. Velká potopa, která v srpnu 1975 postihla právě provincii Che­nan a během níž zemřelo přes 240 tisíc lidí, mu zase evokovala konec světa. Do jeho díla se však neoddiskutovatelně otiskla i realita současné Číny. Za posledních pár desítek let její ekonomika neuvěřitelným způsobem akcelerovala a země se stala jedním z nejbohatších států dnešního světa. S ekonomickým růstem ale přišly i ohromné ekologické problémy, s nimiž se potýkají jak dnešní Číňané, tak i hrdinové oceňované Liouovy knihy. „Družice, hladomor, hvězdy, petrolejové lampy, Mléčná dráha, občanské války mezi různými frakcemi za kulturní revoluce, představa světelného roku, potopa… tyto zdánlivě nesouvisející věci splynuly vjedno a vytvořily rámec pro science fiction, které dnes píšu,“ shrnuje Liou Cch’­sin formující prvky svého psaní.

Přestože jako své vzory často zmiňuje klasiky žánru Arthura C. Clarkea nebo Isaaca Asimova, mezi oblíbené autory řadí i George Orwella. Od něj se naučil, že science fiction dokáže svým konstruováním možných světů také kritizovat současnost nebo poukazovat na její deformace. Kromě efektních a ohromujících vědeckofantastických obrazů galaktických změn i radikálních proměn v mikrostruktuře hmoty nás jeho kniha zasáhne také apelem k současnosti.

Kulturní revoluce a mimozemšťané

Román Problém tří těles začíná s nástupem kulturní revoluce v druhé polovině šedesátých let. Jedna z hlavních postav knihy, astrofyzička Jie Wen­ťie, na vlastní oči vidí, jak revoluční gardy na univerzitě ubíjejí k smrti jejího otce, váženého teoretického fyzika. Provinil se tím, že trvá na buržoazních a západních výdobytcích vědy (teorie relativity, kvantová fyzika) a odmítá je přizpůsobit požadavkům revoluce. V Liouově vyprávění její drastický zážitek doslova určí podobu budoucnosti lidstva. Dědičný hřích svého původu musí Jie odčinit na tajné základně, která je součástí utajovaného programu pro navázání komunikace s mimozemskou inteligencí.

Druhá linka příběhu se pak odehrává v současnosti a sleduje osudy vývojáře nanomateriá­­lů Wanga Miao. Ten jako amatérský fotograf začne na svých snímcích pozorovat časomíru, která odpočítává blíže neurčený čas. Pátrání po možném původu tohoto jevu ho zavede až na stopu událostí, jež ohrožují samu existenci lidstva. Mimo jiné ho přivede také mezi Trisolarany do tajemné počítačové hry Tři tělesa. Trisolarané v této hře řeší, jak odhadnout pohyby tří Sluncí rotujících kolem jejich planety, a připravit se tak na extrémní období chladu či naopak zničujícího vedra, které znemožňují vývoj jejich civilizace. Když nastane eminentní přírodní ohrožení, dokážou dehydrovat své tělesné schránky a ukrýt se před naprostým zničením.

Propracovaným dávkováním příběhu nám Liou postupně ukazuje, že tyto linky spolu úzce souvisejí. Utajovaná organizace ETO, kterou Jie Wen­ťie založí s americkým ekologickým aktivistou a synem ropného magnáta Evansem, má Trisolaranům usnadnit přílet na Zemi a její kolonizaci. Členové této organizace ztratili víru v to, že lidé mohou vyřešit problémy, jež si sami přivodili. U Jie Wen­ťie tento pocit vyplývá ze ztrát, které jí způsobily zběsilé události kulturní revoluce. Evans je zase ovlivněn bezohledným počínáním svého otce, který se svým ropným byznysem podílel na vymírání mnoha životních druhů po celé planetě a napomohl k rapidnímu zhoršení globálního klimatu. Nabízejí radikální, až nihilistická řešení – lidstvo si nezaslouží dál existovat, svoji šanci promrhalo. Upínají se tak k neznámé mimozemské civilizaci, o jejíchž skutečných záměrech nemají tušení.

Liou ve své knize rozvíjí nejhorší možný scénář kontaktu mezi lidmi a mimozemskou civilizací, který pro lidstvo bude s velkou pravděpodobností zničující. Jeho náhled stojí v rozporu s romantizujícími představami o kosmu. Proč chtějí vlastně lidé navázat komunikaci s mimozemskými bytostmi, když střety civilizací v lidských dějinách vedly vždy ke zničení méně rozvinutých společenství těmi silnějšími? Jak podle něj totiž vyplývá třeba z éry evropské kolonizace afrického či amerického kontinentu, příchod jiné civilizace většinou pro domorodce znamená záhubu.

„Lidská naivita a vřelost, která se objeví vždy, když máme co do činění s kosmem, odhaluje zvláštní rozpor: tady na Zemi člověk klidně vstoupí na jiný kontinent a bez přemýšlení, ať už ve válce či pouhým zanesením neznámých nemocí do nových končin, zničí druhově spříz­něnou civilizaci, na kterou zde narazí. Ale když lidé zírají na hvězdy, začnou být sentimentální a věří, že pokud existuje mimozemská inteligence, musí s tou naší zákonitě sdílet ušlechtilé a morální ideály. Jako by opěvování nových životních forem a láska k nim byly součástí univerzálního zákona, jímž se organismy ve vesmíru řídí,“ rozporuje Liou předpoklad intergalaktické mírumilovné výměny v doslovu k anglickému překladu románu.

Představa ohrožení celé planety má však pro něj i pozitivní hodnotu. Skoro se zdá, že jen nějaký potenciální vnější nepřítel dokáže v jeho očích lidstvo konečně sjednotit. Tak je tomu ostatně i v jeho knize: jednotlivé národy čelící záhubě otupí vzájemnou nevraživost a začnou spolupracovat na záchranném plánu. V již zmiňovaném doslovu k tomu autor dodává: „Nasměrujme dobrotu, kterou prokazujeme tváří v tvář hvězdám, na členy lidského druhu tady na Zemi a budujme vzájemnou důvěru a porozumění mezi různými společenstvími a civilizacemi, jež dohromady tvoří lidství.“