Uplynulý rok nám dal konkrétní představu rámců, do jejichž mříží budeme narážet. Jsou to klece, o něž se lámou i hodně sebevědomé intelektuální ostny.
Na domácí scéně je to jasné; zesílí boj mezi islamofoby a rusofily na straně jedné a rusofoby a atlantofily na straně druhé. Mezi nimi se budou potácet naivní knihomolové a sluníčkáři, jakož i – z druhé strany – prostí náměsíčníci, kteří vědí, „o čem je život“ (sledují ho denně na YouTube). Ovšemže tento konflikt fobofilů s filofoby a sluníčkářů s náměsíčníky, konflikt, jenž příčně protíná pravolevé spektrum, jinak stejně vyprázdněné, bude z Hradu s chutí moderovat Miloš Zeman, vůdce všeho lidu. O jeho výstupech řečnických a jejich pódiovém aranžmá se opět rozepíší znalci politologie, ba i geopolitiky, ačkoli by to chtělo znalce zcela jiné. Například ústavní právníky, kteří by zvážili, zda už nenastala chvíle, na niž pamatuje článek 66 naší ústavy. Ten uvádí, že nejvyšší ústavní funkce je pokládána za uprázdněnou, „nemůželi prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a usneseli se na tom Poslanecká sněmovna a Senát“. To je celé. A bylo by to účelné i humánní. Žádné hyeny se nemají co přiživovat na osobní lidské tragédii.
Všechno souvisí se vším, a tak i to naše české křivé zrcadlo je odrazem rámce mnohem širšího. Tuhle klec – vedle imigračního proudění – vykovaly dva teroristické útoky v Paříži na začátku a na konci minulého roku: vražedný útok 7. ledna na redakci Charlie Hebdo a masakr 13. listopadu v několika místech francouzského hlavního města, zejména v koncertním sále Bataclan na Voltairově bulváru. Francouzská demokracie od té doby experimentuje s permanentním výjimečným stavem a legislativou, která republikánské národní jednoty hodlá dosáhnout policejními dragonádami a výrobou občanů druhé kategorie. Padají všecky příčky pravolevého – i ve Francii vyprázdněného – politického spektra. V lednu navrhla ultrapravicová Národní fronta Marine Le Penové odnětí francouzského občanství i těm „binacionálům“ (držitelům dvojího občanství), kteří se ve Francii narodili, avšak provinili se „teroristickou činností“. V prosinci tento požadavek socialistický prezident a premiér, François Hollande a Manuel Valls, předložili ke schválení. Nejde o to, že „teroristická činnost“ (a nejen ve formě úmyslu, přípravy, zatajování, podpory a podobně) je vágní, snadno zneužitelný pojem. Nejde jen o to, že francouzský stát se touto právní čistkou hodlá zbavit vlastní zodpovědnosti za francouzskou situaci, za francouzské prostředí a podmínky, z nichž terorismus takřka organicky vyrůstá. Jde o symbol politický i historický, o posun deklarované levice k ultrapravicovým řešením. O návrat k filosofii kolaborantského režimu generála Pétaina ve Vichy za druhé světové války, který pod záminkou „židobolševického spiknutí“ zbavil občanství židovské obyvatelstvo, aby mohlo být vydáno ke „konečnému řešení“.
Lepenizace politické kultury je ovšem celoevropská. Kdykoli jí propadáme (a činíme tak čím dál usilovněji), realizujeme taktiku a plně podporujeme strategické cíle Islámského státu. Postup popsal již před léty Abú Musába al-Surí, bývalý kumpán Usámy bin Ládina, s nímž se však před deseti lety rozešel. Jádrem sporu bylo poučení z 11. září, které alSurí, ryšavý syrský běloch s modrýma očima, pokládal za neúspěch. Navrhl tohle: místo efektních operací s padajícími supersymboly Západu měl by se pravověrný džihád snažit o získání evropských muslimských enkláv (například belgického Molenbeeku) a „osvobodit“ je. Jak? Nejprve se vyškolí pár frustrátů k provádění útoků po celé Evropě proti snadným terčům (židovským školám, odpadlíkům, rockovým koncertům, náhodným kolemjdoucím). S jediným cílem: posílit a upevnit islamofobii Evropanů a zvýšit frekvenci státní šikany vůči muslimským komunitám jako celku. Ty potom na tlak odpovědí čím dál masovějším protitlakem, pro džihádisty nastanou verbířské hody a z Evropy se stane Libye. Plníme plán vzorně. „Abú Musáb alSurí byl zadržen v Sýrii a propuštěn (Asadovým) režimem na podzim roku 2011. Od té doby je nezvěstný, ale jeho ideologické dědictví vzkvétá,“ poznamenal list Le Monde 26. prosince. A dozajista bude vzkvétat s každým dalším islamofobním bonmotem kteréhokoli evropského státníka, s každým dalším „vichistickým“ zákonem, s každým dalším videem evropské matky, upřímně zděšené z migrantů, domácí „páté kolony“ a „zfetovaných sluníčkářů“. Islamisté vůbec nemusejí do všech svých klipů investovat. Vyrábíme jim je už dávno sami.
Ještě jeden železný rámec jsme loni ukuli a máme šanci ho neprolomitelně zakalit. Je svařen ze dvou vítězství reformistické radikální levice: 25. ledna 2015 zvítězila v parlamentních volbách v Řecku Syriza Alexise Tsiprase, 20. prosince se pak španělské hnutí Podemos Pabla Iglesiase v tamních patových volbách stalo „třetím vzadu“, nepřehlédnutelným torpédem vyčpělého bipartismu španělské konstituční monarchie. Těsnou klec z těchto vítězství činí holý fakt, že Syriza se očistila od levice a vzala úlohu agenta finančního kapitálu. Iglesias možná není tak evropansky naivní, jako byl Tsipras v kritických chvílích, ale nevidomé strůjce řeckého potratu osobně a věru soudružsky podpořil. Jestli něco bije do očí, pak je to verbální hra na schovávanou, v níž jsou ideologizované sociální zájmy nahrazovány akademickým diskursem technokratické povahy, ekonomická nadvláda problémem politické „kasty“ a třídní boje vágním příběhem o klání „těch dole“ s „těmi nahoře“. Takovou omáčku umí i madam Le Penová. Hlavně však uhýbavá mobilizační rétorika dokládá, jak hluboko byly v posledních dekádách zatlačeny levicové instrumenty. Není náhodou v propasti tak závratné „přijatelný“ slovník jenom rozšiřováním vakua, do něhož snadno – a pěkně od plic – pronikají nové převleky fašismů? Tento rok Podemos zřejmě zůstane celoevropskou nadějí. Ale možná pouze proto, že nezvítězil na celé čáře a před řeckou volbu nebude postaven.
Avšak k čemu jsou rámce, mříže, zdi a všechny myslitelné bezvýchodnosti? K prolomení!
Autor je politický komentátor.