Dějinná smyčka - vykřičník

Ve Francii dnes běžně můžeme zaslechnout mínění, že nový Zákoník práce vlastně odbourává reformy Lidové fronty z let 1936 až 1938, z nichž pracující lidé těží dodnes. Návrat o osmdesát roků zpět, do časů sociálního temna, je sice prodáván dnešními socialisty jako „modernizace“, nicméně sedm z deseti Francouzů se dnes domnívá, že to, co se děje v ulicích jejich měst, zaplavených od března demonstracemi, mlhou slzného plynu, svištěním pendreků a pleskáním gumových střel o lidské tváře, je klasický „třídní boj“. Žádné „manželství pro všechny“! Ve hře je sociální republika pro všechny – anebo jen pro některé.

Když se rozjíždí stroj času a dějiny se dostávají do smyčky, není od věci ohlédnutí i porovnání. A také trocha té ironie. Kde jsme byli tenkrát my a kde jsme dnes? Existuje vůbec nějaká historická smyčka, cesta zpět, dolů a do pekel?

Před osmdesáti lety bylo Masarykovo Československo – byť Masaryk už neúřadoval – nazýváno „ostrovem demokracie v moři diktatur“. Byla to pravda. S tou výhradou, že stát měl svou vlastní fašistickou „pátou kolonu“, nejen sudetoněmeckou, a na Slovensku udávali tón Hlinkovi luďáci, fašizoidní klerikálové. V Německu vládl Adolf Hitler již celé tři roky, v Rakousku „austrofašismus“, který po smrti kancléře Engelberta Dollfusse kočíroval Kurt von Schuschnigg a jeho Vlastenecká fronta. V Maďarsku panoval admirál Miklós Horthy, rakousko­uherský válečný hrdina a „Pinochet“ následné bolševické Maďarské republiky rad, který formálně působil jako regent království na dobu neurčitou. V Polsku byl v roce 1936 tamní diktátor Józef Piłsudski už po smrti, ale dobře ho zastali generál Felicjan Sławoj Składkowski a admirál Edward Rydz­Śmigły, šilhající po českém Těšínsku. Všem těmto pánům s lampasy bylo Československo trnem v oku a všichni využívali národnostních menšin k jeho rozvratu a zkáze.

Ne, po osmdesáti letech je pohled k sousedům mnohem lepší. Zdá se ale, že někteří škarohlídové schválně zdůrazňují temné záležitosti jako podstatu věci. Například to, že na zkorumpovaném Slovensku se skinhead Marian Kotleba nejprve prodral k moci v banskobystrickém regionu a letos v březnu i do parlamentu, když jeho strana Naše Slovensko získala osm procent hlasů. Nebo to, že svoji třetí vládu musel neustále zpochybňovaný sociální demokrat Robert Fico slátat i z nacionalistické Slovenské národní strany Andreje Danka, známého bojovníka proti multikulturalismu, a svěřit jí školství a obranu. Musíme chápat nespokojenost voličů. O maďarském Viktoru Orbánovi, staviteli protimigračních zátarasů, ani nemluvě. Vždyť je to dnes oficiální evropská politika! Kam se hrabe Orbánův žiletkový plot na Erdoganovo Turecko… A polská vládní, ústavně velkorysá, bigotní, protipotratová a suverenistická strana Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského je bezesporu prodchnuta křesťanským humanismem a sociálním cítěním. Rozhodně víc než „nacionálně socialistická dělnická strana“ Adolfa Hitlera nebo Mussoliniho Charta práce.

Pravda, Rakousko zažilo 24. dubna otřes a právem se hovořilo o konci „druhé republiky“, když kandidát extrémně pravicové Svobodné strany Rakouska Norbert Hofer zvítězil v prvním kole prezidentských voleb. Hofer je však znám – coby předseda parlamentního klubu – jako pružný vyjednavač. A předseda strany Heinz­Christian Strache umí vymalovat před veřejností sociální otázku mnohem barvitěji než kterýkoliv sociální demokrat. Že Stracheovi Svobodní nedělají žádné štráchy s uprchlíky, není ostatně středoevropská zvláštnost. Ani zde nejsou gejzíry rasismu a vlastenectví spjaté s tradičním fašistickým folklorem. Pochodňové průvody rakouských buršáků patří k mužné tradici, zatímco naše Jízda králů je vlastně travesti show.

Pokud jde o Spolkovou republiku Německo, tamní Alternative für Deutschland se propracovává na třetí nejsilnější stranu v zemi. Že se však extremisté – v tomto případě výrazně islamofobní – dokážou rozkročit do ekonomického liberálna, dokázal sjezd Alternativy pro Německo ve Stuttgartu 30. dubna a 1. května. Tihle „sociálně tržní“ vlastenci by rádi snížili daňovou progresi a veřejné výdaje, vůbec by zrušili korporátní, majetkové a dědické daně a zavedli znovu bankovní tajemství. Chtějí evropský daňový dumping, „konkurenci daňových systémů“. Programové portfolio extremistů je rozloženo natolik, že je starý podlý svět tradičních stran – ať zhyne! – asi opravdu nahraditelný. A třídní boj ve sjednoceném národě naprosto zbytečný.

Časy se mění. A tak dnes o Česku věru nelze říci, že je ostrovem v moři diktatur, byť jen diktatur hrozících. Jsme bezpečným přívěskem demokratického Německa, jemuž můžeme po libosti spílat, a pevným údem visegrádské čtyřky, jejíž režimy může jenom západní arogance nazývat „neliberální demokracií“. Nehrozí nám dnes bolševici, ale uprchlíci, neženou se na nás cizí vojenské roty, ale bruselské kvóty. My se jich nebojíme. A ani ta dějinná smyčka, kdyby se tu snad přece jen nějaká zadrhla, nás neuchýlí z pravé cesty. Živi z ní nesejdeme.

Autor je politický komentátor.