Z letmého pohledu na český komiksový trh posledních měsíců by se mohlo zdát, že domácí tvůrci naplno propadli historii: Husové planou, Karlové vládnou a o strastech legionářů cítí potřebu vyprávět i mrtvý kůň. Nakladatelé takové komiksy s chutí vydávají ve víře, že se vždy najde dostatek zoufalých rodičů, kteří se pokusí u nezdárných ratolestí alespoň takto podněcovat zájem o národní dějiny, a tak občas vytvoření těchto více či méně edukativních komiksových knih přímo i objednávají. Pro domácí komiksovou scénu, která na takovou „zakázkovou práci“ poslední desetiletí moc zvyklá nebyla, představují podobná zadání vítané novum: vždyť kdo by před pár lety věřil, že nastane doba, kdy vás budou z nakladatelství o rozsáhlé komiksy přímo žádat?
Samozřejmě v tom netřeba spatřovat nic špatného, při procházení vzniklých děl je ale těžké ubránit se myšlence, že ona komiksověhistorická žeň posledních dní vlastně zakrývá, možná i podmiňuje, určitý nedostatek jinde. Že pochopitelná snaha vyhovět objednávce v důsledku umrtvuje osobitost a kreativitu tvůrců, že ochuzuje díla o autenticitu a větší dosažnost. Jistě tomu tak být nemusí, avšak pohled na dosavadní výstupy takto realizované je především přehlídkou lépe či hůře vyvedených vzdělávacích marginalit, určených k jednorázovému, „výročnímu“ užití. Nakladatelé totiž poptávají především práce zaměřené na „velikány“, či alespoň „slavné momenty“ historie. Na malé příběhy obyčejných lidí v nelehkých dějinných časech se zatím nedostává. Je to vlastně paradoxní, uvážímeli, že právě takové překladové komiksy u domácích čtenářů i kritiky dlouhodobě sklízejí největší ohlas i uznání – Spiegelmanovým Mausem (1991, česky 1997) a Satrapiové Persepolí (2000, česky 2006) počínaje a Guibertovou Alanovou válkou (2002, česky 2010) konče.
Čeští komiksoví tvůrci jako by se zdráhali či styděli vyprávět o sobě samých, nebo třeba i jen o osudech malých lidí v kulisách velkých dějin. Domácímu komiksu se tak dosud nedostává kupříkladu ani u sousedů tak početných vyprávění o dětství a dospívání v pozdním socialismu. Že takové příběhy nemusejí jen lacině klouzat na ostalgické vlně, dokazuje například do češtiny bohužel nepřeložený Kinderland (Země dětí, 2014) berlínského komiksového autora Mawila. Podobné „osobní historie“ tedy musí zájemce o kvalitní komiksové romány pohříchu lovit spíše v zahraničí. Anglojazyčné prostředí aktuálně nabízí revír takřka ideální – v posledním půlroce zde byl publikačně završen jeden výjimečný projekt, který by mohl posloužit jako vzor hodný následování.
Čtyřsvazkové, dvoutisícistránkové opus magnum Šówa (1988–1989) loni zesnulého japonského tvůrce Šigeru Mizukiho překlenuje třiašedesátiletou éru Hirohitova Japonska a vypráví stejnou měrou jak o militarizaci, rozpínavosti a válečném běsnění, tak i o dlouhé cestě za rekonstrukcí a obnovou. Nevyhýbá se přitom létům, kdy země vycházejícího slunce procházela ideologickým zatměním, a líčení zvěrstev páchaných japonským vojskem se tu nijak nekašíruje. Současně ale komiks citlivě prostředkuje i intimní, soukromý příběh autorova života. Ten se s „velkými dějinami“ sice několikrát osudově protnul (Mizuki sloužil za druhé světové války v císařské armádě a zúčastnil se i krvavých bojů v Tichomoří), povětšinou se ale odehrával, jak se říká, „na jejich pozadí“. Mizuki onu dvojdomost vyprávění signalizuje i formálně, když oba uvedené plány odlišuje výtvarně: pro osobní linii volí odlehčenou karikaturní linku, zatímco dějinné události realizuje ve věrně dokumentární poloze realistické. Výsledný výrazový amalgám funguje lépe, než by se dalo čekat. Kromě jiného totiž ve čtenářích vyvolává i potřebu zamýšlet se nad tím, které dějiny jsou vlastně ty velké a důležité.
Mizukiho Šowa je dílem osobním, zaujatým, co do historické přesnosti jistě v jednotlivostech sporným a problematickým. Protože ale nerezignuje na vyprávění o obyčejných lidech, přežije, myslím, déle než všechny ty vyprávěnky produkované „ve jménu Husa“ a bohulibé, leč duchamorné edukace.
Autor je bohemista.