Kapesní manuál monumentu

Poslední únorový den proběhl komorní křest publikace Manuál monumentu, jejíž editorkou je kritička a teoretička výtvarného umění Anežka Bartlová. Praktická příruční knížečka za dostupnou cenu podává kromě stručného historického vhledu hlavně věcnou zprávu o současné památníkové tvorbě v Česku. Podle Bartlové si kniha klade za cíl především sloužit jako návod pro politiky a úředníky místní samosprávy, kteří jsou nejčastějšími zadavateli monumentálních děl natrvalo osazených ve veřejném prostoru. V tomto kontextu můžeme konstatovat, že téma památníku bylo posledních pětadvacet let odbornou veřejností téměř úplně ignorováno a jejich realizace, včetně výběru tvůrce, se většinou bez veřejné soutěže chopila lokální politická reprezentace, která tradičně bývá jen málo vizuálně gramotná, přitom je však dostatečně sebejistá, takže obvykle nemá potřebu konzultovat své záměry s odborníky.

Kýče na Klárově

Jako ukázka následků aktivit neinformovaných zadavatelů můžou posloužit nedávné realizace v městské části Praha 1. Tamní zastupitelé, stejně jako pražský magistrát, se za poslední čtvrtstoletí neodhodlali k vypsání regulérní veřejné sochařské soutěže, zato osázeli veřejný prostor podprůměrnými konzervativními pomníky. Za všechny zmiňme alespoň památník druhého odboje z roku 2008 na Klárově. Vedení úřadu sice vypsalo soutěž na podobu památníku, ale následně ignorovalo její výsledky a dalo přednost zpátečnickému návrhu od Vladimíra Preclíka. Pomník protifašistickým bojovníkům tak paradoxně formálně odpovídá těm z dob národněsocialistického realismu Třetí říše.

V roce 2014 pak vznikl na Klárově další kýčovitý pomník, který má sloužit k uctění památky českých pilotů RAF bojujících proti hitlerovskému Německu. Pomník se realizoval bez soutěže a byl umístěn dokonce i přes zamítavé rozhodnutí Národního památkového ústavu a Institutu pro plánování a rozvoj hl. m. Prahy. První pražská městská část ovšem není v nekoncepčním osazování výtvarně pokleslých památníků žádnou výjimkou. Už proto bylo vydání publikace, jakou je Manuál monumentu, potřebné.

Vzhledem k cílům knihy si zaslouží uznání zejména stejnojmenná první kapitola, která krok za krokem popisuje postup při pořádání soutěže na pomník či obecně na výtvarné dílo ve veřejném prostoru. Z důvodu lepší spolupráce mezi zadavatelem a Národním památkovým ústavem je také mimořádně důležitá kapitola nazvaná Pohrdá, utlačuje, znehodnocuje od historika umění a architektury Ladislava Zikmunda­Lendera, pojednávající o realizacích sochařských děl z pohledu památkové péče. Mimo jiné vyvrací zažitý mýtus, že památkáři jsou konzervativní činitelé brzdící potřeby moderního města. Důležitým vodítkem pro zadavatele pomníku jsou pak případové studie kvalitních domácích realizací, popsané v kapitole Nemonumentální monumenty od architekta Osamu Okamury. Podstatná je i kapitola historika umění Hynka Látala, který na příkladu velmi nepovedeného pomníku Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích z roku 2015 popisuje, jak by rada města postupovat neměla.

Epidemie Horákové

Za poněkud rozporuplné považuji zaměření knihy na pomníky, které iniciuje město či stát a jejichž téma vyvstane ze společenského konsenzu, nebo je dokonce určeno „shora“. Nevěřím totiž, že by se dnes mohla společnost shodnout na tom, komu nebo čemu má být památník věnován. Předpokládejme, že téma určí politická reprezentace, jež v konzultaci s odborníky vybere, co si zaslouží být ve veřejném prostoru připomínáno. Tato myšlenka je svůdná, pokud si představíme svoji ideální političku nebo politika. Osobně bych uvítal, kdyby vláda na místě někdejšího romského koncentračního tábora v Letech u Písku, kde později vznikl objekt vepřína, vztyčila památník obětem genocidy, na který by vypsala pod záštitou ministra pro lidská práva transparentní soutěž. Naopak nesouhlasím s představou sochaře Jaroslava Róny, podle kterého by pražský magistrát měl vypsat soutěž na památník Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové (jak sdělil 17. listopadu 2015 v televizním pořadu Artmix). Ale podobně by mnozí byli zase proti mým návrhům. Dovoluji si tedy zpochybnit základní tezi knihy, že by političtí představitelé měli definovat celospolečensky důležité téma pro památník. Patrně budou – tak jako v minulosti – pouze sledovat své aktuální mocenské a politické cíle. Příkladem je „epidemie“ pomníků a pamětních desek Milady Horákové, jejichž odhalování slouží zpravidla neoliberální politické reprezentaci k předvolebním projevům v duchu primitivního antikomunismu.

Proto by témata děl umístěných do veřejného prostoru zastupitelé neměli vůbec určovat. Radnice a městské části, případně stát, by měly plnit pouze roli sponzorů, mediátorů a organizátorů a obsah a téma, stejně jako formu, nechat na autorovi. Neříkám tím, že památníky a pomníky jsou mrtvou a překonanou polohou výtvarného umění, měly by však vznikat pouze z popudu umělce a být osazovány nastálo ve veřejném prostoru na základě vítězství v soutěži na volné výtvarné dílo, organizované městským úřadem nebo státem. V opačném případě se výtvarní umělci stávají pouhými řemeslnými realizátory nápadů a idejí té které politické lobby.

Autor je sochař.