Izraelský premiér se nechal slyšet, že okupované Golanské výšiny zůstanou součástí Izraele. Oživil tak starý izraelsko-syrský spor, k němuž se už několikrát vyjadřovala OSN, USA a řada dalších. Vzhledem k situaci v Sýrii to ale nevypadá, že by otázka Golanských výšin byla brzy jednoznačně vyřešena.
Málokterému zasedání izraelské vlády z poslední doby se dostalo takové pozornosti jako tomu z letošního 17. dubna. Konalo se totiž vůbec poprvé na Golanských výšinách. Ty patří do jedné ze čtyř oblastí mimo izraelské území, které Izrael obsadil v roce 1967 během takzvané šestidenní války. Mají tak z hlediska mezinárodního práva status okupovaného území. Nyní ovšem izraelský premiér Benjamin Netanjahu prohlásil: „Golanské výšiny zůstanou navždy v rukou Izraele, přičemž nadešel čas, aby to svět konečně uznal.“
Půlstoletí okupace
Okupace Golanských výšin trvá téměř padesát let – podobně jako okupace Západního břehu a Gazy. Jsou zde však i důležité rozdíly. Strategická náhorní plošina sopečného původu nebyla nikdy součástí Britského mandátu Palestina, nýbrž Francouzského mandátu Sýrie. Otázka Golan tak není součástí izraelskopalestinského konfliktu, ale izraelskosyrského sporu. Obsazení Golanských výšin mělo v roce 1967 svůj strategický důvod: z tohoto území mohli Syřané kontrolovat a ostřelovat nejúrodnější část Izraele a zároveň ohrožovat nejdůležitější izraelskou zásobárnu vody – Galilejské jezero.
Arabští obyvatelé Golan se nikdy nepovažovali za Palestince, ale za Syřany. Jednalo se hlavně o Drúzy a původně kavkazské etnikum Čerkesů, z nichž někteří se v době válek s Ruskem stáhli na Blízký východ. Během šestidenní války z roku 1967 a po ní z Golan uprchlo nebo bylo vyhnáno až 130 tisíc obyvatel. Jejich osud dodnes připomínají rozvaliny vesnic a pobořených mešit. Malá skupina Syřanů, která zůstala, většinou nepřijala nabídku izraelského občanství a zachovala si nadále syrské. Na rozdíl od několikanásobně menšího pásma Gazy žije na Golanských výšinách jen relativně málo původních obyvatel. Jsou soustředěni v několika vesnicích v severní části území a jedním z jejich hlavních příjmů je pěstování jablek. Velkou část Golan dnes zabírají vojenské újezdy a tankodromy izraelské armády a všudypřítomná minová pole. Golany však jsou pro Izraelce také oblíbeným výletním místem. Na úbočí hory Hermon totiž leží jediné lyžařské středisko, kam mohou v zimě vyrazit. Popularitu Golan zvyšuje rovněž tamní vinohradnictví – golanská vína se vypracovala na světovou úroveň. Víno je ovšem převážně produktem židovských osad, které zde Izraelci začali stavět od sedmdesátých let.
Je pravda, že golanské osady zdaleka nezasahují do života původních golanských obyvatel, jako třeba osady na Západním břehu do života Palestinců. To však souvisí hlavně s tím, že naprostá většina Syřanů uprchla. Není to ani argument pro mezinárodní právo, které stěhování civilistů – v tomto případě izraelských osadníků – na okupovaná území zakazuje. Přesto Kneset v roce 1981 schválil zvláštní zákon o Golanských výšinách, který v této oblasti zavedl namísto práva vojenského izraelské právo civilní a de facto Golanské výšiny anektoval, což bylo v rozporu s mezinárodními smlouvami, kterými byl Izrael vázán. Následovala silná kritika ze strany OSN (rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 497 izraelský zákon anulovala) i řady dalších států včetně USA – nejdůležitějšího izraelského spojence.
Do jistých komplikací se dostali osadníci v devadesátých letech, kdy začal izraelskopalestinský mírový proces. Byla totiž zahájena i jednání se Sýrií, která měla Golanské výšiny získat zpět výměnou za bezpečnostní záruky pro Izrael. Jednání postoupila relativně daleko, za premiéra Ehuda Baraka však ustrnula na mrtvém bodě. Režim Asada staršího i mladšího dával přitom vždy najevo, že bez navrácení Golan není izraelskosyrský mír možný.
Velký Izrael
Krátké arabské jaro a následný rozvrat Sýrie odstavil otázku jednání o Golanských výšinách zcela na vedlejší kolej. Z izraelského pohledu je celkem pochopitelné, že za současného syrského rozvratu by potenciální návrat strategických výšin Sýrii mohl znamenat pro Izrael reálné nebezpečí. Například jedna z menších enkláv takzvaného Islámského státu se nachází přímo za izraelskogolanskou hranicí.
Zmíněná Netanjahuova deklarace na Golanech je tak částečně výrazem obav, že by toto strategické území mohlo být předmětem nějaké širší mezinárodní dohody o budoucnosti Sýrie. Obama s Putinem údajně dokonce pověřili své ministry zahraničí Kerryho a Lavrova, aby byla otázka Golan začleněna do ženevských jednání o mírovém řešení konfliktu v Sýrii. Žádný z výše zmíněných politiků ale není tak naivní, aby si myslel, že Golanské výšiny lze Izraeli jen tak odebrat. Ostatně už při dřívějších jednáních o budoucnosti Golan byly vypracovány návrhy, jak velkou část výšin navrátit Sýrii a zároveň zaručit Izraeli bezpečnost – například zachováním izraelských vojenských základen a pozorovacích stanovišť. Ovšem s ponecháním izraelských osadníků na cizím území v případné dohodě o Golanech lze jen stěží počítat. Proto Netanjahu využívá současné nestability v Sýrii také ve prospěch budování „Velkého Izraele“. To byl sen jeho politického vzoru Vladimira Žabotinského – radikálního sionistického politika z dob britského mandátu. Netanjahu byl vždy šampionem osadníků a pod heslem „Golany nejsou na prodej“ se jejich navrácení snažil zhatit už při svém prvním premiérském období v letech 1996 až 1999.
V každém případě USA, OSN i další důležití mezinárodněpolitičtí aktéři Netanjahuovo tvrzení o Golanech zpochybnili a trvají na řešení dle mezinárodního práva. Jak dopadnou ženevská jednání, je však zatím nejasné. Syrský konflikt zůstává stále velmi nepřehledný a krvavý a ani izraelský premiér se ještě nechystá do politického důchodu. Mnohé tak nasvědčuje spíše tomu, že status Golanských výšin zůstane ještě dlouho nedořešen.
Autor je právník a politolog.