Otevřené žíly České republiky

V roce 2013 přišel Jan Stráský, bývalý spolupracovník Václava Klause, s pozoruhodným hodnocením české ekonomické transformace. Na otázku, zda existoval záměr umožnit vybraným lidem, aby si „nakradli“, totiž odpověděl: „Záměr to jistě nebyl, ale všichni to podvědomě cítili. Už tenkrát se říkalo: nejlepší by bylo zhasnout, ať si to šikovnější rozeberou.“ Kniha ekonomky Ilony Švihlíkové Jak jsme se stali kolonií podrobně analyzuje právě toto rozebrání majetku.

Zrození montovny

Neprávem opomíjený ekonom Miloš Pick napsal už v roce 1990, že polistopadovou adaptaci našeho hospodářství můžeme „s určitou mírou nepřesnosti nazvat neokoloniálním modelem“. Pick o něco později připomněl, že do polistopadové transformace Česká republika vstoupila jako středně vyspělá průmyslová země. Měla o něco vyšší ekonomickou úroveň než některé země Evropské unie, třeba Portugalsko nebo Řecko. V hospodářské výkonnosti předčila ostatní státy středovýchodní Evropy, měla nízkou zadluženost a relativně vzdělanou a kvalifikovanou populaci. Tyto výhodné startovací podmínky byly podle Picka promarněny.

Švihlíková sleduje ve své knize příčiny transformačních selhání. Klíčovou roli podle ní sehrál mezinárodní kontext a ideologická atmosféra první poloviny devadesátých let. Na konci osmdesátých let byl sepsán takzvaný Washingtonský konsenzus, jenž se stal jakýmsi manuálem neoliberální politiky. Jeho hlavní pilíře spočívaly v co nejrozsáhlejší privatizaci, deregulaci a liberalizaci, jež měly klíčový vliv na proměnu hospodářství v zemích bývalého sovětského bloku. Československo se začlenilo do světové ekonomiky, v té době již silně ovlivněné pravicovou ideologií a institucemi jako Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Jedním z projevů takto nastavených ekonomických a politických struktur byl tlak na „láci“. Česká politická reprezentace rozhodla, že naší hlavní konkurenční výhodou má být nízká cena práce. A tak došlo k tomu, že jsme se stali pověstnou levnou montovnou. To navíc podpořily masivní devalvace koruny hned na začátku transformačního procesu, což je podle Švihlíkové jedna z příčin přetrvávajících rozdílů mezi úrovní českých a západních mezd a cen.

Odtoková ekonomika

Jak již dnes víme, na počátku devadesátých let existovaly alternativní návrhy hospodářské transformace – první od místopředsedy české vlády Františka Vlasáka a druhý od ekonoma Jana Vrby. Oba návrhy počítaly s postupnou privatizací a stály v protikladu ke Klausově šokové variantě. Podniky se měly postupně odstátnit a prodávat až později, třebaže existuje námitka, že kdyby privatizace probíhala pomaleji, lidé by podniky mezitím rozkradli. Není to ale tak jednoznačné. Byl tu totiž ještě Vrbův návrh, podle kterého se mělo do zahraničí prodat zhruba ­pětatřicet největších podniků. V prvním kroku to mělo být asi čtyřicet procent daného podniku, a pokud by chtěl nový majitel odkoupit víc, musel by do firmy nejprve sám investovat.

Tehdejší ministr financí Václav Klaus však vycítil náladu ve společnosti, která toužila po radikální změně, a vyhlásil, že neexistuje žádná „třetí cesta“ mezi trhem a státem. Zastánci transformačních alternativ byli označeni za obhájce starých pořádků. Tak se prosadila Klausova cesta, která vedla ke zrodu naší novodobé „finanční galerky“.

Další Klausův spolupracovník, někdejší ministr Tomáš Ježek, přiznal před časem v časopise Ekonom, že pes byl zakopaný v pokaženém zákonu o investičních fondech z roku 1992. Ze zákona byl totiž „náhodou“ vypuštěn paragraf, který důsledně odděloval vlastnictví a správu fondů. Privatizační fondy měly sice akcie jen spravovat, ale díky tomuto zákonu je rovnou vlastnily. Lidé, kteří fondům svěřili své akcie, poté ztratili na svůj majetek vliv. Důležitou roli opět sehrál ideologický kontext. Zpochybňovat „trh bez přívlastků“ znamenalo být ostrakizován. A to navzdory tomu, že česká ekonomika prodělala koncem devadesátých let pokles a vykazovala rekordní deficity. Pravicoví politici od těch dob do omrzení opakovali, že za dluhy může „přebujelý sociální stát“.

Švihlíková připomíná i další příčinu periferního postavení Česka. Po nástupu vlády Miloše Zemana v roce 1998 se totiž prosadil nový přístup – politici tehdy lákali do země zahraniční investory, aby vytvářeli pracovní místa. Pravda je, že ekonomika byla ve špatném stavu, rostla nezaměstnanost a manévrovací prostor pro kritiky transformace byl omezený. Jenže příchod zahraničních firem postavení České republiky jako novodobé kolonie v důsledku posílil. Investoři ze zahraničí byli lákáni na nízkou cenu práce a země nakonec setrvala v pozici laciného montážního závodu, o čemž dodnes svědčí nebývalá míra odlivu zisků. Jak nedávno poznamenal předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula, Česko je „odtokovou ekonomikou“ – jen za první tři čtvrtletí loňského roku bylo do zahraničí vyvedeno zhruba 285 miliard korun. Důležitá rozhodnutí týkající se výzkumu, vývoje a tvorby cen navíc probíhají v zahraničí. Podle Švihlíkové jsme „záložní prostor“ pro německou ekonomiku.

Naše periferní postavení se však neodráží jen v hospodářství. Jakkoliv někomu může připadat přirovnání ke kolonii přehnané, je tu řada znepokojujících skutečností. Náš veřejný prostor je politicky vyprázdněný, zahleděný do minulosti, zaplněný hysterickými debatami o margináliích a neexistujících hrozbách. Společnost je v důsledku brutální podoby neoliberalizovaného kapitalismu zdevastovaná a zřídkakdy z ní vzejde něco inspirativního.

Chybějící kolektivity

Otrokům v koloniích kdysi chyběl vlastní hlas a nikdo je nebral vážně. Jejich identita byla silně narušená, pohybovali se v jakémsi vzduchoprázdnu – tak trochu jako dnešní země středovýchodní Evropy. Díky knize Ilony Švihlíkové máme šanci si to alespoň uvědomit. Otázkou ovšem je, co s tím. Pozice Česka jako zdroje levné pracovní síly má řadu důsledků. V českých regionech panuje pocit, že občané nemají zastání a jejich problémy nikoho nezajímají. Častá arogance ze strany politiků, nemožnost dovolat se spravedlnosti, strach z exekucí a dlouhodobě neřešené problémy posilují strach a pocit bezmoci. Máme v takové situaci bránit skomírající postpolitický konsenzus, a to navíc po boku těch, kteří roky hlásali neoliberální dogmata a vydávali je za demokracii? Velký problém je, že levice postrádá kolektivity, a proto těžko oslovuje veřejnost. Apel na třídy má dnes malou politickou relevanci a kategorie národa se levice někdy až příliš bojí. Jistě existují pádné důvody, proč nebýt nacionalistou. Ale zároveň je nutné přiznat, že obhajobu společných zájmů si za takové situace přivlastňuje ultrapravice.

Ve slavné knize Las venas abiertas de América Latina (Otevřené žíly Latinské Ameriky, 1971) uruguayský spisovatel Eduardo Galea­no pranýřoval vykořisťování latinskoamerických zemí. Popsal, jak z práce a zdrojů tamních lidí těžili jiní. Kniha Jak jsme se stali kolonií je v lecčems podobná – mimo jiné i tím, že končí výzvou k národnímu osvobození. Dokážeme dnes něčemu takovému dát správný obsah?

Autor je politolog a šéfredaktor A2larmu.