Evropské, pomíjivé a uvědomělé

Začátkem letošního roku vyšla bezesporu pozoruhodná kniha o současných ekologicky zodpovědných podobách divadelní architektury – Recyklované divadlo / Recycled Theatre Vojtěcha Poláčka a Víta Pokorného. Jak je z dvojjazyčného názvu jasné, zrcadlový anglický překlad Mariji Ilić umožní informovat o publikací reflektovaném českém a slovenském dění i v zahraničí. Autorům se navrch podařilo s vydáním výsledků svého tříletého ohledávání terénu příliš neotálet, takže se ke čtenáři dostává publikace mapující skutečně aktuální stav různých divadelních forem alternativnějšího zaměření, navíc v celoevropských souvislostech. Oprávněně tak vzbuzuje velká očekávání.

Kniha překvapí především tím, že se více zaobírá urbanismem, památkovou péčí, sociál­ně­ekonomickými podmínkami, ekologií, guerillovým marketingem a marketingem parazitujícím na umění, zvukovými performancemi, turismem v době romantismu, středověkými slavnostmi bláznů a kdečím dalším než současným divadlem samotným. Kupodivu to ale nevadí, ba naopak. Díky předestřenému kontextu i člověk, který se v nyní populárních ekologických tendencích performativních umění příliš neorientuje, pochopí, že využívané metody a postupy nespadly z nebe, nýbrž mají svou doložitelnou historii a společenské oprávnění.

Kreativita s minusem

Mimoto se tak duu Poláček–Pokorný daří nenásilně poukázat na nejrůznější nešvary, které se v tomto původně bohulibém uměleckém směřování objevují, a neagresivně je kritizovat. Autoři se specificky, v nejrůznějších náznacích, příkladech i téměř nepostřehnutelně hodnotících tvrzeních dotýkají tématu umělecké moci a jakési etiky kreativity. Nápaditá revitalizace zanedbaných území a originální využití odpadových materiálů ve jménu umění a sociálního progresu si totiž, jak zjišťujeme především v kapitole nazvané Marketing a v dokladové části Profily, vybírá i své oběti.

Nemusí přitom jít hned o nenáviděnou gentrifikaci, adaptaci zchátralého prostředí průmyslových brownfieldů pro kreativní třídu, která původní obyvatele místa vytlačuje do investičně méně zajímavých periferií. Může se to týkat třeba i zcela formální recyklace, využívané některými ekonomicky schopnějšími kulturními centry spíše jako marketingový prvek. Symbolem takové recyklace, jež ve skutečnosti žádným novým využitím odhozeného není, se už dávno staly přepravní palety, jež fungují jako „módní interiérový doplněk, vyvolávající mylný dojem sociální angažovanosti majitelů“. Autoři v profilové části z tohoto ranku uvádějí třeba paletový prostor Espai Escénic ve španělské Gironě – sluší se však podotknout, že v něm nejde ani tak o formální ekologičnost, jako spíš o variabilitu a nenáročnou přestavitelnost dle potřeb konkrétních představení. Rozporuplné je však z tohoto hlediska využití přepravek na pivo v jinak velmi originálním prostoru S2 – Kultúrny uzol Stanica Žilina­Záriečie, jež jsou navíc reklamou na pivovar, který je divadlu poskytl.

Nepovedená upcyklace

Na zadek od Poláčka a Pokorného dostávají ovšem hlavně megalomanské projekty, v nichž trendy prvky pouze maskují tradiční způsob rozhodování oficiálních autorit. Ukázkovým případem je Evropské hlavní město kultury. Takové projekty často končí po vyčerpání udělených dotací pomalu rychleji, než začaly – viz neslavný případ košického multifunkčního centra Kasárne / Kulturpark za 24 milionů eur. Zašpinit ideály realizačním procesem ovšem překvapivě zvládají i mnohé „bottom­up“ aktivity. „Upcyklace“, vynášená do nebes společensky uvědomělým uměleckým prostředím, se totiž za jistých podmínek zdá být spíše projevem intelektuální arogance a snobismu vzdělané části prekariátu než snahy o změnu zaběhaných pořádků, jež nás neodvratně vedou do celoplanetární ekologické katastrofy. Vyžadování kreativity i po těch, kteří by prostě jen rádi žili svůj diskopříběh v sociálně a ekologicky přívětivějším světě a nemají sílu nebo prostředky na to, aby se angažovali, se stává jen dalším uplatňováním moci. Tento nový druh nadřazenosti vytváří další hierarchizaci společnosti a podílí se stejně jako obvyklí podezřelí, investoři a developeři, na exkluzi společensky bezhlasých.

Kromě toho vytváření komunitního prostředí, v němž si my a podobně postižení odpočineme od zlého, nechápajícího a nepochopitelného světa tam venku, může být cesta do izolace. Ghettoizace uměleckých komunit je pak často jen vstupenkou pro komerci: zamáčkněme slzu za kodaňskou Christianii nebo méně známý tchajpejský Treasure Hill… S problémem, jak intervenovat, a přitom nepůsobit jako deus ex machina, jak získat prostředky a nezaprodat se, jak iniciovat vznik něčeho nového, a přitom se nevnucovat, budou i v budoucnosti umělecké projekty svádět líté boje.

Kde je divadlo?

Najdeme v této hlubinné kontextové analýze tedy nakonec vůbec nějaké divadlo? Ale jistě. Zásadní část knihy nazvanou Profily tvoří sto šedesát portrétů divadelních a s divadlem spojených kulturních projektů, jakýsi „virtuál­ní výlet po Evropě“. Je skoro škoda, že hlubší analýzy konkrétních ostrůvků kreativity si po velmi slibném úvodu jednotlivých projektů autoři nechali na jindy. Přesto tento oddíl, obsahující bohatý obrazový materiál, poskytuje vypovídající obrázek o situaci performativních umění starého kontinentu. Ignorování státních hranic či národních identit a neobvyklé řazení projektů podle geografických souřadnic navíc skvěle zapadá do konceptu knihy, které jsou tradiční škatulky příliš těsné.

I z této katalogizační a poněkud telegrafické formy si lze o současných divadelních a kulturních prostorech a jejich obyvatelích a uživatelích odnést cenné poznatky. Obecně řečeno – menší a krátkodobé projekty se ukazují jako životaschopnější, navíc když už selžou, nenapáchají tolik škody… Dočasné scény, které skutečně aktivizují místní komunity, se daří poměrně úspěšně vytvářet třeba britské skupině Assemble – například southamptonské „hřiště“ či prostor pod londýnskou dálnicí Folly for a Flyover. V pohádce o boji mezi ekonomickým úpadkem, fyzickou zkázou a sociálními obtížemi na jedné straně a nadějí a vůlí měnit své okolí na straně druhé je sice předem jasné, jak nakonec vše dopadne, ale protože je pomíjivost projektů předem v plánu, nebolí tolik, když k ohlašovanému konci skutečně dojde. Dočasnost ostatně lépe odpovídá proměnlivým potřebám fluktuující organizace, kterou se už zdráháme označovat jako společnost. Autoři správně podotýkají, že uměleckohistorické obory by se měly pomalu také rozpohybovat a vlivem těchto nanejvýš zajímavých trendů „revidovat své tradiční metody i cíle“. Jinak jim dost možná ujede vlak.