Láska, smutek a cukrářské žužu

Víla, která se pro záchranu milovaného prince vzdá nadpřirozených schopností, aniž by tušila, že ty jediné by mu teď dokázaly odpomoci od osudového nebezpečí. Bratrovražedné běsnění, v němž starší princ neváhá vynést ortel nad mladším sourozencem, jen aby nebyla ohrožena jeho krutovláda nad královstvím. Kouzla a čáry a láska, která vše překoná… Uvedený katalog dějových propriet románu Dva životy pana Perla (Le ­livre de Perle, 2014) by mohl svádět k očekávání klasicky klenuté, popřípadě trochou dnes tak módního fantasy potřísněné pohádky. Timothée de Fombelle ale do své nové knihy zručně vměstnal a poskládal i mnohé jiné: například vichistickou Francii s jejím odbojem i kolaborací, přátelstvím i zradou, nebo smutek a nostalgii, obojího po hrstech. A také plné tácy lahodného cukrářského žužu. Toho s mandlemi i toho vonícího po fialkách.

Příběh následníka trůnu, odeslaného do „vyhnanství bez návratu“, a jeho životní lásky – víly, kterou nesmí již nikdy v životě spatřit, přeskakuje mezi dvěma životy/světy a čtyřmi rovinami vyprávění. Jen jediná z nich je ale situována do pohádkově magické říše plné králů, soupeřivých bratří, duchů, víl a zaříkání; ty zbylé tři nabízejí různé řezy naší reality. Ani v jednom z obou světů neschází krutost a zloba, stejně tak ale naštěstí ani jednomu ze světů nakonec nechybí dobro a žitý cit. Jen je třeba je hledat. Věrným průvodcem čtenáři při tomto pátrání je zdánlivě autobiografický vypravěč: právě jeho prostřednictvím se postupně odkrývá celé to spletité vyprávění o osudové nenávisti a lásce, která hranice světů i života a smrti překoná.

Hledání úlomků pohádek

Kroky prince Iliåna vedly po vykázání z do­­movského království do Paříže, do obchodu věhlasného cukráře jménem Jacques Perle; tam doufal nalézt klid a šanci rozhodnout, co s novým exulantským životem dál. Jenže konec třicátých let v Evropě neposkytoval zrovna ideální podmínky pro uvážlivé niterné usebrání. Dějinné soukolí se prince, který přijal identitu zesnulého cukrářova syna Joshuy, chystalo notně semlít. Válečná zajatecká zkušenost jej poté přivedla k poznání, že ze všeho nejvíce je třeba „zajistit důkazy“. O sobě samém, o svém předcházejícím životě, o opravdovosti pohádkové říše, v jejíž existenci už na tomto světě s výjimkou několika podivínů a překupníků skoro nikdo nevěří. Tak začíná pouť za relikviemi, úlomky pohádek, identitou, jež je stejně tak nevyhnutelná, jako smrtelně nebezpečná.

Autorovy romány by se měly předepisovat jako povinná četba všem pochybovačům, kteří snad již propadli obavám, že soudobá, zejména ta překladová literatura pro mládež už plně podlehla upířímu, andělskému, postapokalyptickému či vlkodlačímu třeštění. Nakladatelstvím Baobab do českého jazyka kontinuál­ně uváděný francouzský spisovatel je totiž nejlepším dokladem toho, že věnuje­li se oné nelehké kategorii mládežnického čtení skutečně nadaný a poctivý tvůrce, který nehodlá svoji „cílovku“ podceňovat ani se jí lacině podbízet, mohou vzniknout fascinující, interpretačně pluralitní díla, jež obstojí i v těch nejnáročnějších srovnáních.

Místo opulence uměřenost

Timothée de Fombelle zůstal věrný svým navracejícím se tématům: podobně jako v Tobiá­ši Lolnessovi (česky 2007 a 2008 – viz A2 č. 23/2008) zde klíčovou roli sehrávají motivy vyhnanství; líčení Joshuova útěku z německého zajetí zase upomene na úniky titulního hrdiny z autorova dobrodružného opusu magnum Vango (česky 2013). Tomu je ostatně blízký i způsob nakládání s žánrem. Stejně jako ve Vangovi i ve Dvou životech jako kdyby se bezpečná hájemství žánrových stereo­typů (vše dobře dopadne, nikomu nic skutečně nehrozí, jsme přece v napínavé verneovce či andersenovské pohádce) nebezpečně rozkližovala pod tíhou dvacátého století.

Oproti předcházejícím knihám je ale přesto patrný jistý posun: tam, kde dříve de Fombelle opulentně fabuloval a překotně splétal epizodické dějové zákruty, vystačí si nyní mnohdy s elipsou či zástupnou miniaturou. Autorova imaginace nepřestává ohromovat, do rejstříku spisovatelových bravur ale nyní možno směle připsat i suverénní dávkování tempa a rytmu vyprávění. Dva životy pana Perla totiž dokazují, že přemýšlivé introspekce nebo rozkošnické spočinutí nad popisem cukrovinky zvládá stejně suverénně jako splétání uhrančivých dějových konstrukcí. Jeho knihám a jejich ne dvojím, ale mnohonásobným, k opakovanému čtení vyzývajícím životům taková uměřenost rozhodně prospívá.

Autor je bohemista.

Ilustrace Juraje Horvátha z recenzované knihy