Německá sociální demokracie je v krizi. Na tom se shodují nejen komentátoři a analytici, ale přiznávají to i němečtí sociální demokraté. Tato strana je bezesporu stálicí na německé politické scéně a také nejstarší „klasickou“ demokratickou stranou ve Spolkové republice Německo. Po éře dvou vlád Gerharda Schrödera v letech 1998–2005 však nastal zlom a strana se potýká s realitou, ve které se, prozatím marně, snaží jasně vyprofilovat. Protože se na začátku května oficiálně zahajoval předvolební boj směřující k volbám do parlamentu v roce 2017, velký počet německých médií se věnoval současné situaci a výhledům Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) v následujících měsících. Jeden z trefných komentářů napsal redaktor deníku Die Tageszeitung Stefan Reinecke ve vydání z pátku 13. května. Sociální demokraté dnes už nejsou svými protivníky tvrdě napadáni. Naopak, jejich kontrahenti jsou na ně nápadně milí a přívětiví a mnohdy se jim dobře míněnými radami dokonce snaží pomoci. Existuje lepší důkaz, že je strana v koncích? Reinecke interpretuje soucit jako „poslední pomazání“. Momentálně má strana v předvolebních preferencích okolo dvaceti procent. Pokud se během následujících měsíců nezlepší, byl by to dosud nejhorší výsledek v celoněmeckých volbách. Proč ale tato tradičně silná strana stále více a více ztrácí? Podle Reineckeho je jedním z problému politika Angely Merkelové, která obsadila tradiční sociálnědemokratická témata, jako jsou konec atomové energie v SRN nebo „mateřská i pro otce“, a odvrátila se například od radikální rétoriky vůči generaci osmašedesátníků. Tak by se dalo pokračovat dále. Větším problémem je úspěch sociálnědemokratické politiky minulých desetiletí. SPD bojovala za „malého člověka“, za jeho výstup na společenském žebříku a to se jí také povedlo. Dnes je typickému členu SPD 59 let, je mužského pohlaví a příslušníkem vyšší střední třídy. Proletářskou minulost nechal dávno za sebou a poslední, o co má zájem, je vrátit se zpět „k dělnickým kořenům“. Dalo by se tedy říct, že strana je obětí svého vlastního úspěchu. Za vlády Gerharda Schrödera sociálnědemokratičtí představitelé nekriticky obdivovali šéfy velkých koncernů a měli eminentní zájem na tom, aby byli těmito „bossy“ bráni vážně – aby k nim patřili. Symbolického vrcholu toto snažení nalezlo v sérii fotek Gerharda Schrödera ve značkových oblecích a s kubánským doutníkem. Poté nad ním velká část tradičního voličstva zlomila hůl. SPD je dle Reineckeho vnitřně rozpolcená. Na jednu stranu se chce kamarádit s hlavními hybateli německé ekonomiky a na druhou stranu stále zdůrazňuje, že chce „konat dobro“ i pro malého člověka. Současný předseda strany Sigmar Gabriel je sice dobrosrdečný lidový chlapík, který se pouští do kritických debat s lidmi z okraje společnosti, ale třeba v Davosu neváhá označit odpůrce smlouvy TTIP za produkty hysterické zbohatlické společnosti. Strana tak, soudí Reinecke, nemá jasno, jak vyřešit svá vlastní dilemata.
V týdeníku Der Spiegel ze 14. května se na situaci v SPD zeptali redaktoři rovnou jejího předsedy Sigmara Gabriela. Strana nedopadla v nedávných trojích zemských volbách dobře. Vítězem byla jednoznačně pravicová Alternativa pro Německo (AfD), která se, pochopitelně díky aktuálnímu kontextu uprchlické krize, dostala do všech tří parlamentů, tedy v SaskuAnhaltsku, PorýníVestfálsku a BádenskuWürttembersku. Gabriel vidí právě v jednoduchosti řešení, jaké AfD nabízí, opravdový problém. AfD totiž přichází s myšlenkou solidarity podobně jako sociální demokracie, nicméně ji zahaluje do nacionalistického hávu. Solidarita ano, ale jen mezi Němci. Hodně tradičních voličů „odcestovalo“ od SPD k AfD, protože v ní viděli pravého zástupce svých zájmů před globálními problémy, především pak před proudy uprchlíků. Gabriel nespatřuje problém v islámu a jeho konfliktu se západní civilizací, ale v globálním kapitalismu, který je pravou příčinou všech uprchlických krizí. Proto odhodlaně volá, že „s neoliberalismem musí být jednou provždy konec“. Samozřejmě je Gabriel v boji proti neoliberalismu v nezáviděníhodné pozici. Rétoricky si sice může dovolit leccos – a jako předseda SPD i musí –, nicméně současně je německým ministrem hospodářství a s globálně aktivními koncerny, které jsou pilířem německého exportu, se rovněž musí rozumně domluvit: „Sociální demokraté vědí, že předpokladem sociálního státu je moderní a efektivní ekonomika.“ SPD se reálně podařilo prosadit několik svých zásadních předvolebních slibů. Především je to zákon o minimální mzdě, což je skutečně historický úspěch, a také například snížení odchodu do důchodu z 67 na 63 let. Tyto nepopiratelné úspěchy se jí ovšem nedaří voličům prodat. Sám Gabriel je z toho zoufalý. Podle něj strana byla vždy schopná dát svým voličům naději na lepší budoucnost. Dnes ji ale voliči chápou jako „Stranu mírného pokroku v mezích zákona“, jak sám Gabriel cituje Jaroslava Haška.
