Dávat své myšlení na mučidla

Výbor z korespondence Reného Daumala, jednoho z členů skupiny Vysoká hra, nazvaný Dopisy hledajícího probuzení, začíná pozvolně. Zprvu převažují celkem běžné listy – že půjde o „hledání probuzení“, se dovtípíme jen tu a tam mezi řádky. Čtenáři bohužel ztěžuje porozumění, že nezná dopisy, na něž Daumal odepisuje, a mnohé si tedy musí domýšlet a rekonstruovat. A protože se nejedná o kritické vydání, ani o příjemcích listů nemáme žádné ucelené informace. Po desítkách stránek pozvolna dochází ke změně. Rozmanitost životních kulis, v nichž se odvíjejí různé vztahy, střídají psaní adresovaná redaktorům, jež se obšírně zabývají organizačními detaily, tím, kdo komu co vydal nebo se rozhodl nevydat, kolik je který časopis ochoten autorovi zaplatit za sloupek – jde prostě o obvyklý literární provoz, zacyklený, jak už k tomu má sklony, sám do sebe.

Na různých adresách

Pozoruhodné je, že dramatické celospolečenské události, jako příprava na druhou světovou válku a posléze její vypuknutí, zmiňuje pisatel jen podružně, víceméně pouze skrze všednodenní drobnosti, jimiž narušené společenské poměry zasahují do života autora a jeho blízkých. Osobně jsem to kvitoval jako přednost Daumalova směřování. Shánění nedostatkových potravin, tabáku a dalších maličkostí každopádně nakonec působí jako ta méně podstatná složka autorovy neustálé životní improvizace vycházející z hmotné nouze. Daumal byl odhodlán vydělávat si na živobytí překládáním kvalitní literatury a příležitostným zveřejňováním vlastních textů. Osobní situaci mu navíc ztěžovalo odloučení od jeho družky Very Milanové, vázané pracovně v USA, a samozřejmě tuberkulóza, jíž trpěl od dětství.

Později se Daumal se svou přítelkyní ožení a následující roky jsou obdobím harmonického soužití, ovšem tuberkulózní potíže se stupňují. To nutí manžele často se stěhovat a pobývat na venkově, kde sice Daumal prožívá šťastné chvíle a inspirativní dojmy z přírody, hlavně ve francouzských Alpách, ale zároveň to komplikuje už tak klopotné shánění nezbytných věcí a ovšem také komunikaci s přáteli, s nimiž se na dálku jen těžko udržují vazby. Skoro každý dopis obsahuje údaje o tom, odkdy dokdy bude pisatel k zastižení na které adrese, a apel na adresáta, aby to bral v úvahu, často doprovázený omluvami.

Drobné práce a záblesky vědomí

S postupem času jsou stále hojnější dopisy pro paní Jeanne de Salzmann, jež se po smrti svého muže, malíře Alexandra de Salzmann, stala jakousi Daumalovou duchovní učitelkou. Dochází k průlomu a duchovní hledačství se pomalu stává ústředním tématem knihy. Lze vnímat přítomnost ducha skupiny, jež se sdružila kolem Jeanne de Salzmann, aby praktikovala cvičení a introspekci v intencích učení mystika a spisovatele Georgije Ivanoviče Gurdžijeva. Vinou válečných a okupačních poměrů však bylo vzájemné sdílení a setkávání členů oné nepočetné skupinky do značné míry omezeno na korespondenci. V listech z této doby již prakticky úplně chybějí komentáře hodnotící události v zemi a ve světě, Daumal též zanechává častých zmínek o tom, co právě napsal a co se napsat chystá – například román Hora Analogie (1952, česky 2013; viz recenze v A2 č. 14/2014) byl dříve mnohokrát zmiňován jako práce, jež nepostupuje dopředu. Nyní ale Daumal klade důraz na introspektivní poznatky a jejich vřazování do rámce gurdžijevovské nauky a terminologie, v níž se ovšem nezasvěcený čtenář jen obtížně orientuje.

Závěrečný oddíl už nezahrnuje jen dopisy, ale i krátká shrnutí různých introspektivních objevů. „Drobné práce“ a „záblesky vědomí“ tvoří nepochybně velké finále celé knihy. Dopis o umění lhát je brilantní úvahou, srovnatelnou s tím nejlepším, co se zachovalo například ze súfijských nebo kabalistických tradic. Oproti tomu autorovo zjištění v textu nazvaném Vnitřní samomluva, že jeho myslí zní permanentní vnitřní monolog, jejž lze jen stěží zastavit, nepředstavuje nikterak průlomový postřeh. Následující, křesťanstvím ovlivněná Úvaha o vpádu emocí do mysli a o jejich interpretacích z hlediska svědomí neutrálního vůči jednotlivým náboženským doktrínám přináší cennější postřehy.

Probuzení k druhým

Jen pár měsíců před Daumalovou smrtí, na silvestra roku 1943, zemřel Roger Gilbert­Lecomte, souputník ze skupiny Vysoká hra. Daumal, tehdy již upoutaný na lůžko, glosoval různé životní peripetie tohoto básníka a vizio­­náře s vřelým soucitem, ale bez sentimentu. K tomu, že oba tito znamenití umělci a myslitelé zemřeli v tak mladém věku, pravděpodobně přispěla také válečná nouze. Zvlášť v Daumalově případě se na jeho předčasném skonu podepsaly polovičatě prováděné lékařské zásahy a celková nuznost podmínek jeho života. Lze­li ale důvěřovat náznakům zmíněným v knize, oba muži zemřeli vyrovnaní, s vědomím, jež se nenechalo rozkolísat hmotnými ohledy.

Pozoruhodnou postavou je už zmíněná Daumalova životní družka Vera Milanova, jež se kromě péče o churavějícího manžela věnovala také mystické praxi podle Gurdžijevovy školy, jak o tom svědčí její brilantní dopisy manželům Leifovým (rovněž zahrnuté do knihy).

Daumalův výrok „Dávat své myšlení na mučidla“ lze vnímat ve dvou hlavních významech: je třeba mučit svou mysl zdokonalováním její schopnosti myslet, ale také je zapotřebí pomocí neřešitelných paradoxů odstraňovat ze své bytosti přehnanou racionalitu. Hledat probuzení k sobě, jež je probuzením i k druhým.

Autor je fyzik a příležitostný literát.