Koncem května u Městského soudu v Praze přistála jedna tříska z někdejší rozvětvené kauzy, která vypukla právě před třemi lety velkou policejní „šťárou“ v Úřadu vlády. Pamatujeme si všichni, že následovala rezignace premiéra Nečase i vlády. A všem se vryl do paměti ohlušující řev médií o údajném „puči“, o konci demokracie a o vládě prokurátorů starého režimu. I šéfredaktoři soutěžili, kdo z nich napíše ostřejší úvodník na obranu svobody. Ukázalo se, jak si vlastně producenti canců z rotaček, éteru a informačních dálnic představují právní stát a demokratickou republiku. Články, které smolili proti žalobci Ivo Ištvanovi nebo plukovníkovi Robertu Šlachtovi (a soustavně proti Lence Bradáčové), nebyly články, ale zatykače. Vyváděli, jako by jim stát patřil, jako by měl sloužit tomu, čemu zcela samozřejmě vždycky sloužili sami – mafiánskému polosvětu a jeho vrůstání do politiky. Hodně se odkopali.
Aktuálně projednávaná kauza Jany Nečasové a tří dalších obžalovaných napohled není těhotná tolika přísliby, jimiž před třemi lety hýřili „pučisté“, policisté, žalobci a většina občanů, začínající opět pomalu věřit, že je ještě nějaká spravedlnost a pánbíček se zase jednou vrátil z vandru domů. Ale skepse, která dnes střídá někdejší euforii, může být omyl. Nikoli proto, že za vyzrazení zprávy BIS „politickému podnikateli“, rentiérovi a vyhlášenému lumpovi Ivo Rittigovi, který je rovněž mezi obžalovanými za vyzvídání utajovaných informací, hrozí Nečasové až osm let a všem ostatním tři roky vězení. Jde o to, s jakou samozřejmostí teď tyto potrefené husy předvedly hned na prvním stání svá drzá čela širší poplužních dvorů. Tvrdit, že je nevinný, by měl ovšem právo i Jack Rozparovač. Ale otřesný je kupříkladu pokus obžalovaných o procedurální likvidaci odposlechů, které nařídil soudce v souladu s tehdy platným právním řádem. A které hovoří jasnou řečí. Rittig neprojevil žádné zábrany, když z papíru slabikoval řečnickou otázku, zda za jeho stíháním stojí policie, konkurenční podnikatelé nebo „psychicky nemocní jedinci“.
Odkopávají se dál, předvádějí bez ostychu, jací jsou. A kde to vlastně žijeme. Monacký rentiér Rittig souběžně se zahájením procesu utrousil k novinářům i tuto větu: „Strach, který se v pátek večer 17. listopadu 1989 ze společnosti vypařil, se nám vrátil s ještě větší silou.“ Tohle si zapamatujme. Kdo všechno se ohání přízrakem minulého režimu? Proslulý zelinář v eseji disidenta Václava Havla Moc bezmocných z roku 1978 měl strach nevyvěsit ve výloze heslo „Proletáři všech zemí, spojte se“. Vedoucí prodejny potravin Ivo Rittig měl pro změnu strach, jak v téže době, v níž byl třítisícový plat bohatstvím, zakrýt manko za tři čtvrtě milionu. Nezakryl, odsoudili ho na devět let do vězení. Odtud ho však brzy vysvobodila amnestie prezidenta Václava Havla. To je kapka rosy, v níž se obráží celý vesmír našich nejnovějších dějin. A pravděpodobně – ve zničující zkratce – jejich skutečný smysl.
Na prahu svobody odvalilo mnoho Rittigů balvan, vyzvedlo si z úkrytu základní kapitál a přihodilo k němu půjčky z útrob Klausova „bankovního socialismu“. Ti lidé neměli v úmyslu úvěry splatit (každý podnikatelský projekt se přece nepovede) a někteří pak už jen riskovali návratnost řádných investic. „Náš hrdina“ byl odvážnější hráč: od prodeje obleků od Versaceho a zapojení do sítě freeshopů na pražském letišti (Letišti Václava Havla) dospěl k podivnému úvěru od Komerční banky, v níž čirou náhodou pracoval jeho byznys partner a předlistopadový rozvědčík Jan Janků. Snůška podezření kolem Rittiga o nelegálním vyvádění prostředků z předražených zakázek pražského Dopravního podniku, Nemocnice Na Homolce, Lesů České republiky i dalších společností s veřejným kapitálem je už dlouho legendární. A součástí této legendy se pomalu stává fakt, že s tímto „undergroundem“ milenka někdejšího předsedy vlády a ODS minimálně vyjednávala.
Pozdější vývoj „velkého třesku“ ve Strakovce roku 2013 je dnes s oblibou líčen jako dokonalý potrat státních zástupců a policie, jako příprava hory k porodu, z nějž vyběhla jenom malá myš. Ale – za prvé – rozvětvená kauza, jejíž některé nitky se žalobcům zpřetrhaly, není u konce. A za druhé, potratový dojem je výsledkem řízeného protivětru a deště, jimž stále poroučí hodně velká moc a všudypřítomný vliv nestoudných gaunerů. Jen tak bylo možné z „darů“ pro Janu NagyovouNečasovou v úhrnné hodnotě deseti milionů korun dodatečně vybrat pouze daň a neodsoudit tuto bystrou ženu za zjevnou korupci. Jen tak bylo možné, že třem trafikantům ODS – Ivanu Fuksovi, Marku Šnajdrovi a Petru Tluchořovi – přiznal Nejvyšší soud imunitu ve věci sprostého handlu s jejich poslaneckými mandáty a stát jim z veřejných prostředků vyplatil jako „odškodné“ celkem dva miliony korun. Ústavní soud sice tuto imunitu dodatečně zrušil, ale ex post nelze stíhat vůbec nikoho. Zrovna takový právní stát jsme si přece kdysi vysnili. My všichni bezmocní, kteří před více než čtvrtstoletím předvedli v ulicích svoji moc jednomu zpuchřelému režimu.
Autor je politický komentátor.